Jako každý den

rubrika: Povídání


Lucifer pozoruje ptáky a povídá si s nimi. Je to určitě lepší, než se rozčilovat nad lidmi v přeplněné městské dopravě. Možná objevuje rozměr, který jeho život ve velkém městě postrádal. Malé město nepřináší mnoho nových podnětů, ale jeho kladem je předvídatelnost. Chtě nechtě se v něm stane součástí nevzrušivého koloběhu každý, a třeba to, jak v očích ostatních vypadám, mi bohatě k stačí přemýšlení! Zařadila jsem se. Dnes se podělím o několik jistot, o pravidelná setkání, na něž se můžu (v malých obměnách) spolehnout…

 

Stella


Pořád mě někdo předbíhá a předchází a já už na to ani nemyslím, pokud mě jako dnes chvatně nepředejte shrbený stařík o dvou holích. A co se dá dělat. Chvíli se můžu tvářit, že je mi dvacet, a když si vzpomenu, i pohled předvedu jasný a rozhodný, držení těla vzpřímené, krok pružný. Vydržím až za roh, za poslední vilku. Tam konečně zvolním a vydýchám se. No a co! Co je vám po tom.

 

A opět křepce vystartuji, až málem doženu Jiřinu, která před pár lety (asi třiceti) hodila naše klíče do kanálu. A dnes Jiřina takto mluví k svému nohatému synkovi: Jak to, žes mi, Lukášku, nepřipomněl, že mám na stole kabelku? Ani jsi mi neřekl, abych vzala klíče! Co s tebou? Tohle jsou důležité věci! Lukášek se schoulí ještě víc, je zřejmé, že je zvyklý na svá špičatá ramínka nakládat vinu úplně za všechno a že by se nejraději zamotal do své pavučiny. Nic neříká. Oba rychle zmizí ve dveřích svého bonbonového paneláku a já jsem docela ráda, že neslyším další výchovu a že se nedožiju Lukáškova pavoučího vzdoru vůči krásné urostlé mamince.

 

Komunikace matek s dětmi je kapitola sama o sobě. Maminka veze kočárek, radostně vypráví, přitom batolátko – žádný úsměv, žádný projev zvídavosti. Neruší. Už chápe, že nesmí. Maminka svou pozornost věnuje mobilu.

 

Dva chlapečkové nestačí mamince, natahují za ní ručky, ona natahuje nohy, protože spěchá a – kouká do mobilu. Kdyby její děti někdo unesl, nebude vědět, kdy se to stalo. Příznačné je, že ti chlapci nemluví ani spolu. Pískoviště. Několik matek, všechny před očima mobil. Děti se spolu ani nepřou o bábovičky, nanejvýš něco pořvávají. Někam do neurčita. Autobusová zastávka. Kluci se nudí, ale maminka ne, ta hledí do mobilu: Dejte mi pokoj! A kluci opět – mlčí. Komunikaci si vynahradí až doma, v pokojíčku. S počítačem.

 

Ale veseleji. Támhletu dvojici potkávám mnoho a mnoho let. Už mají časná vnoučata. Jeho vodívali za ruku, dokonce, když už měl černou bradku. Chodil v předklonu, s širokým úsměvem. Najednou se vedle něj začala objevovat paní, přírodou velmi obdařená a také velmi umolousaná, ale co: její dekorativnost – její věc. Prý ho oženili a ona má po dětských domovech čtyři děti. A tak spolu začali každý den chodit po nákupech, stále s kočárkem, stále s dětmi okolo a paní stále těhotná. Jejich vztah byl a je záviděníhodný. Jestli se dá o některých lidech říci, že jsou pohodoví, tak jsou to oni dva. Nebo celá jejich rodina. Kráčí zvolna, usmívají se, občas prohodí slovo, ze samoobsluhy si ty dva kilometry vozí všechno v nákupním vozíku. Žádná podrážděnost tak typická pro jednu z nejkonfliktnějších situací – nakupování s partnerem.

 

Ten vozík je pokaždé nový, a dosud je nikdo nezastavil. Kouzlo samozřejmosti! Vůbec si nelámou hlavu tím, že chlupatá zimní bunda ani doširoka rozšlápnuté kozačky se do vedra nehodí, a kolapsy složitých společností a plasty ve světovém oceánu jdou také naprosto mimo ně! Nesejí, nežnou. Jako ptactvo nebeské? Ale tady je nějaká chyba. O setí pomlčme, faktem je, že žnou. Moc mě překvapilo, když jsem byla svědkem, jak u pultu ten (dnes už vetchý) ušmudlaný pán hbitě počítal z hlavy a vysvětloval své zjevně negramotné manželce, kolik to bude za čtvrt kila. Co my víme… Prý jejich dětí vůbec nejsou hloupé, ale ze všeho nejvíc ovládaly už ve škole všechny předpisy týkající se věcí sociálních a do učení nejde a nešlo nikdy žádné.

 

Také potkávám muže, který časně ráno sedává v rozehřívajícím se slunci na „své“ lavičce. U nohou omšelý, potrhaný batoh, ale na hlavě frajerské sombrero, na očích brýle, před sebou noviny, luští křížovky. Okázale ignoruje okolí. Zatímco pár chlapů nedaleko přešlapuje a pozoruje ty druhé lidi. Už jste dnes jedli? Volá břichatý řezník, který vykoukl ze svého obchodu. Tak počkejte.

 

Kdyby se pánové bez batohů nebavili s řezníkem, mohli by uvidět, co je v životě minulo: krásné bílé Audi. Přijelo k benzince u marketu, vyvalilo se z něj mohutné široké stvoření ve vytahaném tílku, stanulo u bílé zdi a bez rozhlédnutí a bez zaváhání si začalo – ulevovat. Tak 5 metrů od toalet, přede všemi lidmi. Podruhé v tomto textu: No a co?

 

Takhle my si tu žijeme.


komentářů: 39         



Komentáře (39)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 3 »

Stella
9
Stella 04.07.2018, 10:35:47
Kdysi byl způsobem, jak vychovat zdatné občany, sport. Dnes je vším jiným. Viz sebevraždy sportovců, když se někde, kdekoli, najednou nedaří. Překonávání překážek?!

Bývá mi líto, když sedím ve vlaku, jedeme překrásnou krajinou, míjíme města a dítě trpně sedí a není nikdo, kdo by mu řekl pár slov o tom, kde žije.

8
G (neregistrovaný) 04.07.2018, 10:35:42
Uf, těško, přetěško v zoo.
To my tu tančíme, chechtáme, kafíčka, užo, čipuro či retsínu jako lék užíváme, a zítra, zítra se možná bude, tančit všude...

https://youtu.be/T6296CBFK9I

Možná i ti sousedi s domovinou v Rumunstánu si daj říct

https://youtu.be/EXgcKtQ-WNM

A tagle to v 50' všechno začalo, tonda kvínů děl" kchamón, bój" a už to točí, jak na kolotoči »

https://youtu.be/2AzpHvLWFUM

Du to zkusit na pobřeží taky,
snat se nepřiženou, jak minule, mraky...
Jak sem řek, a to nejsem řek, tohle je to "jen pro ten dnešní den", tak se žije zde.
Ííízy!


7 2 Stella (zase mimo mísu)
Starý kocour (neregistrovaný) 04.07.2018, 08:22:30
Byl jsem včera za svými chlupatými a pernatými kámoši, kteří jsou zavření. V klecích v ZOO. Maminky s očima v mobilu, vřískající dětičky, hluboký nezájem o to, co ZOO nabízí, zato velký o prolézačky a stránky s dobrotkami. Zvířata už svojí pouhou existencí obtěžují snad už i ty děti, které vřískají, že nechtějí jít \"na slona nebo velblouda\" ale na prolézací či skákací hrad nebo skluzavku.
Vstupné do ZOO je 110 Kč - no, nekup to! Prostě - máme se dobře. Pokud někdo chodí od expozice k expozici a opravdu ho zvířata zajímají, z 90 % to není našinec. Je to Slovák, Polák, Rakušák nebo jiný \"inostraněc\".
Možná kdyby někoho napadlo postavit v městském parku pár prolézaček a skluzavek a hlavně stánků s popcornem, zmrzlinou a cukrovou vatou, tak by si ho mladé matky taky oblíbily.
Nebo spíše ne - lidi si doopravdy váží jen toho, za co musí zaplatit.
====
Tenhle pravdivý poznatek mi předal jeden starý slovenský režisér, který mi vysvětloval, proč že se v Košicích hraje jednou týdně klasická opereta. Soubor, sóla i orchestr jsou operní, ceny však nejméně dvojnásobné. Proč je to drahé a jen jednou týdně? No přece proto, aby si toho diváci vážili. Na tomhle principu je založena velká část dnešní reklamy, Mít cosi \"extra\". Většinou extra drahého - jiné \"extra\" to obvykle nemívá.
===
Takže nejen etnikum, \"jehož jméno se nesmí ani vyslovit\". I my, \"bělouši\" si vytváříme každodenní panoptikum. Máme jednu výhodu(?) - občas si to uvědomíme.
Je to jako ten test inteligence zvířat: Inteligentní jsou ta, která se poznají v zrcadle.
===
Myslím, že proto je důležité vědět (zjistit si to věrohodně, experimentem) jak jsme \"velcí\". To jest, jak máme význam pro nejbližší, pro společnost jako takovou, pro svět. Většinou zjistíme, že to není nic moc valného. A taky že \"všechna sláva - polní tráva\".
Některé z nás to zjištění přivede až k pokoře. K vlastnosti, která nám v současné době zatraceně chybí.
===
Kolem sebe vidím příliš často sebestředná, nadutá ega, která, když narazí na nějakou životní překážku, kterou nemohou překonat pomocí peněz nebo svých známých, se hroutí nebo spustí vřískot - nejraději mediální. Srovnání s rozmazleným dítětem vám vyjde obvykle positivně.

True! Mlčící

Stella
6
Stella 04.07.2018, 08:10:36
Pozdravuj kavalské psy, G!
Máš to život veselý při takovém nacvičování na bestiální festivaly.
V hlavě ještě ty zdejší melodie, odcházím na obvyklou cestu za chlebem, zkontrolovat ty, o nichž píšu.

5
Tahiti (neregistrovaný) 04.07.2018, 08:07:47

Fajn, Stello. Na ulici toho je vidět - stačí jen nekoukat do mobilu. Čekám včera na tramvaj a vidím chlápka - tedy spíš než chlápka vidím jeho dokonalý oblek. Prohlížím si ho, líbí se mi - do chvíle,než se otočil. Byl to Kalousek. Jsme skorosousedi, takže ho mám na talíři téměř denně. Nějak to přežít musím.
Užívej si vedra plný vědra! Mrkající

4
G (neregistrovaný) 04.07.2018, 00:54:13
https://youtu.be/9OMIzup0fv8

3
G (neregistrovaný) 04.07.2018, 00:38:40
A tagle si tu žijem my.
I psi tu maj fesťák!

https://youtu.be/pndJBC1sseg

S vyplazeným jazykem

2
G (neregistrovaný) 04.07.2018, 00:28:21
A přídavek ryze tuzemský »

https://youtu.be/ls3gevqqqD0

Zíf

1
G (neregistrovaný) 04.07.2018, 00:19:42
Tu máš dárek ranní...

https://youtu.be/orL-w2QBiN8

GM

«   1  2    3     »