V novém roce (Co zbylo po svátcích)

rubrika: Povídání


Gauč v rohu kuchyně zabrumlal: A nezdá se ti nějaký divný, že oni staví tunel za devět miliard, aby se o deset minut zkrátila cesta? Ne, tatínku, to mě vůbec nepřekvapuje. Taky jsi už dost starý na to, abys takovou absurditu přijal jako běžnou věc. Když naší babičce bylo tolik, jako je dnes mně, nedovedla si vysvětlit, proč se chvílemi zableskne okenní tabule. Nikdy neuvěřila, že za tou záhadou je projíždějící auto. Považovala to za nesmysl, protože vyrostla v polské vesnici, kudy sice jednou týdně projel spřátelený gazik, ale něco takového nikdy nezpůsobil. Takže, kdo ví, jak to vlastně je, říkávala. Otázka vnesla neklid do jejího života dosud vyplněného sezením na tvrdé židli, čtením bible a očekáváním konce. Ani nepředpokládala, ani nechtěla víc. Dnes, kdy její svět definitivně odešel, jsme v úplně jiné situaci. (Nebo si to jenom ze samého přeceňování své přítomnosti myslíme). Minulé století párkrát obrátilo přesýpací hodiny a současnost nečeká, až si člověk na něco pořádně zvykne. Nebo spíš: až se v něčem pořádně najde. A protože všeho kvapem přibývá, přestali jsme se věcem divit a nad věcmi se zamýšlet. Zkrátka – nestačíme všechno pobrat, a tak nějak po té své cestě kloužeme. Pak ovšem nemá cenu se trápit nad smyslem (nesmyslem) ušetřených deseti minut!

 

Stella


Ale něco vykazuje pořádnou setrvačnost. Tak třeba: já stojím u válu – a ty jsi kde? Dobře víš, jaký jsem zmatkař, když na něčem opravdu záleží. Snažím se, snažím, ale cukr se sype do všech stran, ořechy se kutálejí za sporák, já kloužu po mastné podlaze, v mouce na zemi nechávám stopy – hergot, nemohl by ses taky pohnout? Vidíš, k čemu mě doháníš? O adventu se nesmí klít! A neříkej ámen, když nevíš, co to znamená.

 

Upocená, žíznivá, čím dál hlouběji se vžívám do cítění těch midsomerských občanek (rezidentek), které se šťastně smějí, když se vražda vyvede. (Kdepak máme tělo? V obyváku a v kuchyni.) Také o tobě by se pak mohlo říkat: Miloval život. Byl to mizera, ale takový konec si nezasloužil. Zase by nějaký neholený policajt s dobrým srdcem (dcera či chlapeček ve vlastní péči) mohl všechny přesvědčit o oprávněnosti svých zvrhlých metod. Skromně by pak přiznával, že Elementy strachu se tam skrývaly.

 

Neboť moje vidění světa už neformuje bible s velkými písmeny, ale televize s velkým monitorem.

 

Uleví se mi pokaždé až po Vánocích, kdy všechny Madlenky, Markytky a Matějové odhopkají tu za humna, tu k oltáři, ale hlavně do filmového archivu, aby znovu uvolnili místo donekonečna reprízovanému Andělu na horách a Andělu na dovolené, tomuto zabetonovanému prokletí několika televizních stanic. V duchu vidím, jak si někdo někde v televizním sklepení mne seschlé ručičky a bezzubými ústy jásá: A je tam! Loni padesátkrát, letos zkusím rekord. Juch! Aspoň něco bude po Vánocích zase na svém místě. Však ten film je slavný brand. Říkali tuhle v televizi o něčem podobném.

 

To mi tedy hodně pomůže, když si čteš, že se dvacet žen svléklo na protest proti sexismu. Nevím, nevím, jestli neudělaly chybu, když chtěly předvést, že se od mužů ničím neliší. Říkáš, že některé v tom byly úspěšné? Já jsem úspěšná právě teď: poslední plech cukroví, a bez připálení. Budu tě následovat v intenzivním nicnedělání, konečně můžu taky ulevit oteklým nohám a sednout si k počítači.

 

Proč na mě z monitoru vyskakuje otázka, jestli poptávám pokrývače? Co je komu po tom? Ačkoli, takový statný pokrývač… Vyhledám své oblíbené stránky, potřebuji slušný kabát. A vida! Jsou tady nějaké e-shopy, které ještě neznám. Hmm, cizina. Zbožňujeme oblečení. Tak to by mě nenapadlo. Nesouvisí to s tím ženským protestem? Vzhledem k soudobému mišmaši tohle musel napsat chlap. Všechny popisy jsou tady naštěstí česky. Např. u širokého modrého flaušáku je upozornění: Držte se mimo dosah požáru. Nebo tady u svetru: Svetr má kapsičku na víčko. Je to dámy svetr. Pyžamo se skládá z vrcholu a kalhot. Límec přes konstrukci hlavy a rolovací krk. Celer posádky krku. Tyto boty nepoužívat! Polstrování 100% polyester.

 

Mašině to odpustíme, ta pobaví a o synonymech a o rozdílech mezi významově blízkými slovy nic neví (necítí). Ale proč významové odstíny necítí třeba ani překladatelé pracující pro televizi?  Jejich práce (jejich řemeslo) je krásná právě vzrušujícím hledáním výrazu. Je velký rozdíl mezi dívkou obyčejnou, a dívkou úplně normální. Co není normální (ale je obvyklé), je to, že lidé bez citu pro slovo jsou přijímáni ke studiu novinářství. Utahuje si ze mne překladatel komentáře, když sděluje, že firmy spolu rivalizují? Že se už v pravěku najdou důkazy farmaření?

 

Ono je to všechno způsobeno právě těmi neomezenými možnostmi. Tipuji, že každé maloměsto i malé město má dnes nejméně dva prozaiky a několik básníků. To by časem mohlo vést k výstavbě zvláštních čvrtí určených výhradně pro budoucí muzea slavných rodáků (kavárna, vířivka a sauna v každém, multikino zatím společné). Mé staré srdce krvácí, když poslouchám takovou čerstvou spisovatelku, jak se nám z rozhlasu vemlouvá, že, jak ona to vidí, její knihy stojí za přečtení proto, že popisují život, který je o tom, jak ta láska funguje. Ach jo. Babička četla celý život jen Bibli kralickou, nerozuměla světlu a motorům, ale znala všechno důležité, natožpak to, co potřebovala ke své práci. A vo tom to přece ve svý podstatě je!

 

Dost obrozeneckého rozhořčení, život na mě vyskakuje z počítače (už jenom) dál: jeden člověk zdobí (vycpává) svůj dům před každými Vánocemi tolika symboly nejkrásnějších svátků, že se v domě pomalu nedá přebývat. Sněhuláků mají jeho děti stovku, Santů na tři sta. Pán to zdůvodňuje tím, že si v dětství nemohl nic dopřát, nikdy nemohl Vánoce řádně oslavit, a proto jeho děti musí mít úplně jiné vzpomínky. Prosperita doby umožnila další absurdnost…

 

Zamrazí mě. Trauma z dětství. Poslyš, tatínku, vzpomínáš, jak těžce nesl náš Radeček, že nemá sourozence? Dodnes nám to připomíná!! Teď, prosím tě, neříkej Ámen. Ono stačí, že je tady video s rodinou, která má jednadvacet roztomilých dětí. Nám doma říkali, že Ámen znamená Staniž se. (Já se už ale také přikláním k prostému Enter.) Neboj se, už jsem vyklidněná, jako ty mluvky a ti mluvci v ranním televizním vysílání. Aspoň to tedy o sobě říkají.

 

Jdu se uložit, abych se ráno mohla aktualizovat a přivítat další jitro doby obžerné, a proto absurdní.


komentářů: 84         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 6 »

9
Gogo (neregistrovaný) 21.01.2019, 13:04:49
Proč pracně písmenko po písmenku ťukat do dotykáče, když váš pohled k thématu napsal kdosi jiný, žejo...?
Tož zde předkládám ctěnému p.t.čtenářstvu další názor z diskuze nad knihou pod odkazem 17321 na ČP ze včerejšího večera od stelly( btw.jsem na tuto knihu upozorňoval na jaře m.r. v kulturní rubrice MFD, bez jakéhokoliv ohlasu) S vyplazeným jazykem
Tágže, lidé čtěte >

Skvělý nápad, dotažený po všech stránkách. Nebylo by špatné, kdyby autor mohl takto vyzpovídat každého z nás, nejlépe po padesátce, a kdyby z nás dostal podobně upřímné a syrové výpovědi. Bylo by zajímavé zjistit, kdo z nás svůj vyměřený čas využil zrovna tak, jak ho využil, a proč. Co se nám honí v hlavě, a co se většinou bojíme nebo stydíme říci navenek. Většinou však žijeme tak, jak je to v angličtině právem nazýváno "krysími dostihy". Tedy permanentně v poklusu, povzbuzováni roztěkaným duchem doby, řvavými médii, všelijakými bližními i nebližními, a v neposlední řadě svým žíznivým a žravým egem, toužícím vlastnit a zažít víc a víc. Sebereflexe bolí, to je známá věc. O to zajímavější pak je číst zpovědi těch, kdo dobrovolně žijí celá léta sami poblíž civilizace, a sami čelí svému zvolenému, skromnému způsobu života, a jsou většinu času sami se svou vlastní myslí. Jak asi při četbě knihy zjistíme, neznamená to automaticky patent na moudrost, avšak odvahu čelit vnější i vnitřní realitě a vnějším i vnitřním bludům těmto lidem upřít nemůžeme. Jejich zkušenost je důležitá, zejména v době, kdy nás permanentně masíruje tolik rozličných entit, že většinou ani sami nevíme odkud přicházíme, kdo jsme a kam kráčíme. Je snadné tyto samotáře odsoudit jako blázny, ale možná je opravdu lepší zešílet v divočině, než skončit v důchodu jako bezduchá, zmatená, naštvaná a vnitřně prázdná loutka, voděná letáky supermarketů, PR politických vyčůránků a dalšími manipulátory davů. Kolik moudrých starých lidí vlastně známe? A čím to je, že je jich tak málo?! Bylo to tak vždycky, nebo je to příznak naší doby? Kdo ví... Pár alb, která mne k tématu napadají: Klaus Wiese - El-Hadra, Max Richter - Perfect Sense, Mike Oldfield - Hergest Ridge, Mike Oldfield - Return to Ommadawn, Scott and Michell - Tibetan Chakra Meditation, Jaromír Nohavica - Divné století, Ota Petřina - Super-robot, Chants of India, Robert Slap - Gayatri Mantra. (Burzumovo Daudi Baldrs asi vydýchá málokdo...)

GA, sijesta volá, zpět z parku do klece, pan doktor je neoblomný Zamračený Mrkající Smějící se

Stary kocour
8
Stary kocour 21.01.2019, 08:51:32
Mám pocit, že reklama není zcela to, co způsobuje spotřebu. Jenom bez reklamy se v té záplavě jiné reklamy výrobek často ztratí. To je důvod té smršti.
Ostatně - v ideologii (politice) je to "lautr gans" stejné. Mrkající
Dobrou.

7
Z. (neregistrovaný) 21.01.2019, 08:48:41
Ten popevek jsem zvojtila. Melo byt za nasich mladejch let. Tak dobrou. ;)

6 St. Kocour:
Zuzana (neregistrovaný) 21.01.2019, 08:45:35
Rozumim.
Jen bychom tu potrebovali fundovaneho ekonoma, ktery by nam vyjevil, co by se s nama lidma stalo, kdybychom presale konzumovat ve velkem.

(Teprve jdu spat, meli jsme tu pohotovost s odvozem do neocnice (sousedka).
Ospalý

Stary kocour
5 2 Zuzana
Stary kocour * 21.01.2019, 08:33:14
"No lidi sou různý..."
Jistě jsem nepsal o těch, kteří si dovedou poradit s životem. Ani o těch, pro které je konzum skoro smyslem života. Spíš to bylo o prostředí, obrovském převisu nabídky nad potřebou, poptávkou. A tohle je tu v Evropě a nutně musí být i za Velkou louží.
Je třeba se té smršti bránit. A nezáleží na tom, jak je kdo starý, mladý, jednoduchý nebo vzdělaný.
Úžasný

Jo a "svět jako květ" nebyl. Byl jiný, ale ne lepší. Na druhé straně jsme si na něj museli (as uměli) zvyknout. I na ten dnešní si musíme zvykat.

I když jsou věci, na které si zvykat nehodlám. Třeba na sociální sítě nebo na agresivní reklamu. Nebo na "dobrosery", kteří chtějí páchat dobro aniž se mnou cooliv konzultovali a ještě to dělají za "mé" (státní) peníze. Je to stejné "spasitelství", jaké prováděla ve středověku církev a pak komunisté.

Neboli - celý můj příspěvek byl o verbálním a optickém násilí. Zamračený

4 Bejvávalo.. ;)
Zuzana (neregistrovaný) 21.01.2019, 03:46:59
Djo, za našich mladej svět, bejvával svět jako květ'.
Mrkající
A co teprve ti, co
zažili Magdalénu Dobromilu Rettigovou, ti se uměli přecpávat úplně jinak než
my, břídilové.Mrkající

Tenhle svět patři jiné generaci. Pozitivní bude to, copozitivního tady necháme
a jsme schopni předat..

Já mladým fandím, ne každý z nich je konzument a blbec. Dokonce mnozí jsou
podle mne daleko lepší, než stará, totalitní generace. A možná i to
cukroví zvládnou někteří líp než ti starsí. Moje neteř zvládá perfektně
stolařskou práci a (ač není stolař) a dokáže i vykachličkovat koupelnu (ač není
kachlickář). A ještě se po práci a po večerech klidně sama nauči hrát dobře na
kytaru.

A možná jsou i takoví, kteří se jim
cukrovím nepřecpávají.
Pamatuji si, kolik odvozu na pohotovost bylo o štědrém večeru každý rok. A to
přitom v totalitě, kde se i materiál na cukroví atd. nenacházel lehko..
A kdy
po nás, co jsme už byli v konzumním zlem světě, pro děti jejich
čeští rodiče požadovali byly barbies a blue jeans. To tehdy byla frustrace po
konzumu.




3
Gogo (neregistrovaný) 21.01.2019, 02:26:04
Jsa zmaten tímto natolik mnohovrstevnatým textem, zmáhám se toliko ke konstatu\"Vítej zpět, dcero vlasti\" »

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/898679-vlak-detstvi-a-nadeje

Počkám si, až jakým směrem se diskuze odvine, zatím budu jedno velké bobří voko, jů?

GM do sudet Zamilovaný Rozpačitý Ospalý

Stary kocour
2 2 Stella
Stary kocour 21.01.2019, 01:17:32
Príma počtení po půlnoci. Když jsem dočetl, napadlo mě jedno slovo: Obžerství.

Cukroví míváme víc, než je třeba. Není vzácností. Svršky často dlí a tlí ve skříni - nosíme jiné, nové. Na ty druhé jaksi nezbývá čas. Informace nás zaplavují ze všech stran, koutů a otvorů. Jsme přecpáni nekvalitními informacemi jako mizerou šunkou z Lídlu. Už nerozeznáváme kvalitu, jsme zavalení množstvím. Čehokoliv.
Když se o Vánocích přecpeme a je nám těžko, hodí se rada mé babičky. "Je třa džišaj nejest!" Cožpak to jde babčo? Když je kolem tolik věcí na konzumaci. Na jedno použití. Jednorázové plenky, kapesníky, knihy...
I ty filmy v TV jsou jednorázové. Vidíš jeden a u druhého, jiného máš neodbytný pocit, že jsi hu už viděl. A co teprve ten třetí a čtvrtý. Seriály, ať už "společenské" nebo "doktorské" či "kriminální" jsou na jedno brdo, dokonce i herci jsou tam stejní. Jen role si prostřídají.
O knížkách to platí stejně. Jenom těch příruček, jak se správně: uplatnit v zaměstnání - dobře oženit - bez problémů rozvést - chovat ke své rodině. Jak zbohatnout, koupit si mobil, psa nebo auto.
Nebo zprávy. V rádiu i TV to samé - liší se jen pořadí a počty mrtvých a zraněných. Katastrofa na katastrofu. A nebezpečí na nás číhá všude kolem. Falešné zprávy na netu, podvodné internetové obchody, šmejdi a jiní. V kuchyních mnohých restaurací jsou myši a švábi. A nám to tají...
A slevy na všechno, V supermarketu člověk nenajde regál, kde je kafe nebo nudle. Všude visí výrazné nápisy: "Sleva! Akce! Diskontní ceny! Kup teď!"
Kvantita útočí. A kvalitu už nedokážeme poznat, posoudit. Je totiž zavalena množstvím. Množstvím, které nedokážeme spotřebovat, využít
===
Možná proto tak rád jezdím na chalupu. Sám. Nikde nikdo, snad jen kolemjdoucí soused, který nechápe, proč nechodím do hospody. Do obchodu ve středu a možná ještě v sobotu a jinak do lesa, pak naštípat dřevo, uvařit si oběd (něco zůstane na zítřejší večeři). V lese nikam nespěchám. Není nutné někam dojít a vrátit se můžu, kdy mě napadne. Nanejvýš budu mít hlad a místo obědo-večeře si udělám topinky se sádlem, abych neomdlel hlady.
Možná je to věkem, že mi stačí méně. Jídla, zpráv, zábavy a cizích myšlenek. Protože jinak není čas si vytvořit myšlenky vlastní. Vlastní zážitky, vlastní oběd. Vlastní život.

Tož tohle mě napadlo, když jsem přečetl tu Stellinu "posváteční..." Mrkající


«   1  2  3  4  5    6     »