Divoká Šárka patří k jedné z mých nejoblíbenějších přírodních krás Prahy. Objevil jsem ji poměrně brzy po svém nastěhování do Nových Butovic na počátku devadesátých let minulého století. Z NB se tam dá dostat autobusem, a netrvá to až tak dlouho. Nejdříve jsem objevil vodní nádrž Džbán na Šáreckém potoce. Rozkošné koupaliště s nudistickou pláží. Už odmalička jsem byl nudistou. Jednou jsem zde napsal krátké povídání Letní post scriptum ze džbánku.
Lucifer
Pak jsem objevil Divokou Šárku v plné nahotě. Od Džbánu podél Šáreckého potoka mezi skalami. Úžasný lesopark, kde se cestičky rozvětvují. Každou z nich si můžete vybrat. Pokaždé někam dorazíte. I na nějaký bufet či hospodu narazíte. A pokud už melete nohama z posledních sil, k nějakému autobusu či tramvaji se dohrabete.
Jednu ze svých procházek Divokou Šárkou jsem tady popsal v krátké reportáži Směr Divoká Šárka (Prvomájová). Tenkrát jsem měl ženský doprovod.
Tentokrát v neděli jsem měl doprovod mužský. Vrcholila zima. Mráz a sněhu hromady. A Géčko ohlásil, že chce se mnou vyrazit do Divoké Šárky. To bylo ještě před nedělí, ale meteorologové hlásili, že by se ten zimní nečas měl začít vyčasovávat. Zima sice jako na Klondajku, ale sluníčko a nenápadné oteplování. Tak proč ne. Nabídku jsem odkejval jako tající rampouch.
Vyrazili jsme autobusem z Nových Butovic. Když autobus doklouzal nad Divokou Šárku, začali jsme nonšalantně klouzat dolů ke Džbánu. Všude mraky lidí, jen tak z nudy se poflakujících, a hladina Džbánu v podobě kluziště.
Na samotném kopci Džbánu, který vypadá jako džbán a tyčí se nad vodní nádrží Džbán, se též poflakovali nějací lidé. Asi se radovali z krásného slunečního dne téměř na konci zimy.
Pak jsme se otočili a zamířili do šáreckého údolí. Uvítala nás zasněžená skaliska, neprostupný dav bezrouškových jedinců a kluzký podklad, na kterém klouzaly děti a občas sebou s radostným smíchem flákly o zem, milostné mladé páry se k sobě tulily jako tučňáci na Valentýna, a všude pobíhali pejsci. Bez roušky.
Když jsme dorazili k občerstvovací stanici nedaleko Dívčího skoku, odskočil jsem si natankovat svařák, jelikož v nádrži jsem už měl prázdno. Géčkovi jsem natankoval kafe, jelikož už sotva mlel nohama.
Hostinec Dívčí skok byl zavřený. Zasněžený a zamrazený.
Géčko natáčel jakési video a mně došel svařák. Prohlížel jsem si prázdný kelímek a přemýšlel, co s ním udělám. Hodit ho do zpěněných vod Šáreckého potoka?
To snad ne. Koukl jsem zpět k bufetu a spatřil odpadní koš. A tak jsem k němu radostně doklouzal. Byl tam párek lidí středně staršího věku a jeden malý chundelatý pejsek barvy lehce počuraného sněhu. Jak jsem ten kelímek odhodil, pejsek ke mně přiskočil a vehementně se dožadoval pozornosti zuřivým štěkotem. Pan z párku se začal omlouvat, pejska krotit, paní si mě prohlížela ostřížím zrakem.
Řekl jsem, že je to v pohodě, pejsky mám rád, nejlépe nadivoko, s bramborem. Pak mi ale docvaklo, že to není pes, ale psice čili fena. Podotkl jsem, že je to fenka, což mi párek odsouhlasil. Řekl jsem, že fenky, i ty čtyřnohé, po mně vždycky jdou, čemuž jsme se všichni zasmáli. Dal jsem fence pac a pusu a odkýbloval se zpět ke Géčkovi.
Na závěr bych chtěl říci, že Divokou Šárku takto oděnou do zimního hávu jsem ještě nikdy nespatřil. Děkuji Géčkovi, že mě na tuhle procházku vykopal z novobutovického pelechu. Už jsem si fakt potřeboval protáhnout nohy. Začínaly mi dřevěnět.
16.02.2021, 01:56:04 Publikoval Luciferkomentářů: 25