9015 astra2 22.01.2015, 14:00:51Jó, stesk po domově, to je hloubka. Znám. Jednou jsem zažila takový zážeh stesku, že dodnes o tom vím.
Ale dnes dopoledne jsem si užila lásky k vlasti pouhou chůzí od doktora, který ordinuje v Praze na Vinohradech, v Helénské ulici. Helénská se svažuje dolů k ulici Švédské, která vede po úzkém chodníčku vpravo vysoko nad Wilsonovým nádražím. Chodníček je dlážděný zvláštními obrazci a písmeny. Tu je ES, tam É, potom = (rovná se), dál obrázek ženy a vedle zase muže (co bývají známé z WC) a ještě cé a há a další - všechno ve velkých čtvercích, jen z černých a bílých kostek žuly.Mám je vyfocené, ale neumím je sem dát. Na Prahu padal mokrý smog, a Hradčany, které jsou odtamutd v pěkném počasí vidět, jakoby nebyly. Praha pod pokličkou mlhy.
Chodníček vede aspoň třista metrů nad Wilsoňákem a zídka, prokládaná krásným tepaným plotem, umožňuje shlížet dolů na vlakové hemžení. Z výšky nádraží vypadá jako dětská stavebnice velkého ražení. Vláčky jsou malé, barevné a vesele křižují nejmíň šedesát kolejišť,jako by se nic nedělo. Zajíždějí a vyjíždějí z obou vinohradských tunelů. Z hloubky nádražní haly je slyšet hlášení, nesrozmitelné dálkou.
Ten chodníček je za plotem vystřídaný širokým pásem nízkých vysazených křovinatých jehličnanů. V létě tam přespávají bezdomovci a pro ně to musí být luxusní prožitek.Jsou tam mezi těmi křovisky vyšlapané jejich cestičky jako od zvěře. Dnes to bylo dobře vidět. V zimě nejsou větve tak mohutné.
Tahle pěkná cesta končí nad tunely, tam, kde se křižují ulice Švédská a Vinohradská. Zastavila jsem se, abych se zakoukala doleva, kde stojí budova Českého rozhlasu. Za každým oknem tam na mě číhala nějaká vzpomínka. Měla jsem pocit, jako bych šla po jedné z těch bezdomoveckých cestiček nad nádražím....