Planeta bez kompetence - Individualismus a parazitismus

rubrika: Filosofický koutek


Už uplynulo více než jeden a půl roku od chvíle, kdy jsem tady upozornil na jednu pozoruhodnou knížku od filosofa Milana Machovce, jejíž název Filosofie tváří v tvář zániku může působit poněkud depresivně (viz Tanec kostlivců a Lidé chtějí především vlastní štěstí). Knížka se zaobírá nejrůznějšími aspekty současného stavu naší civilizace, jež, jak naznačují mnoha fakta, se pokouší dospět ke svému strastiplnému skonu. Když jsem ve svátečním nedělním odpoledni pořádal jistý úklid ve svém domácím pracovním prostředí, narazil jsem na tuhle knížku v jistém koutě knihovny, kam jsem ji uklidil s pocitem, že jako zdroj je pro Neviditelného čerta příliš náročná. Zrovna teď si to nemyslím, takže z ní vybírám s jistými úpravami pár zajímavých pasáží na téma naznačeném v názvu příspěvku.

Lucifer


Zatím to vypadá tak, že brzkému sebezničení lidstva vůbec není třeba nějaké náhlé katastrofy, nýbrž že k tomu naprosto stačí prostě pokračovat v těch směrech "budování" a "pokroku", v těch zcela mírových snahách lidí uplatňujících jakési zcela "přirozené" právo na osobní šťastný život, jaké jsou dnes ve všech industriálních zemích plně rozjety. Čistě abstraktně se tu sice nabízí jakési nadějné řešení, totiž že lidstvo právě dalším prudkým stupňováním vědeckého badatelství najde ještě včas nějaké účinné "čistící prostředky" pro naši planetu (případně dokonce možnost adaptovat pro člověka jiné planety), a to dříve, než naše planeta bude úplně vydrancována, zamořena, a proto neobyvatelná. Avšak i nejpřesnější odhady časových lhůt ukazují, že zničení naší planety - právě nejúspěšnější budovatelskou činností - nadejde nepochybně mnohem dříve než podobné možné obraty.

Je docela možné, že lidstvo zanikne především proto, že si otázku zániku do vědomí odmítá připustit: tato pštrosí politika ovšem způsobuje, že ani pokud jsou případná účinná protiopatření ještě vůbec možná, nedochází k nim. Zdá se, že pro většinu lidí začíná být tabuizováno vše, co by mohlo opravdu radikálně prohloubit a zlepšit jejich život. Ačkoliv Hitler napsal dávno před uchopením moci, co chce zničit a čeho dosáhnout, většina evropských státníků sama sobě nařizovala ještě dlouho po jeho prvních mocenských brutálních činech nevěřit, že by to myslil opravdu vážně. Tak i tisíce židovských občanů zůstalo v říši jím již diktátorsky ovládané, byť mnozí z nich mohli odejít, protože tak daleko myslit si prostě zakazovali. Realita Osvětimi pak brzy překročila i nejpesimističtější odhady. Zcela podobně nevěří většina lidí dnes, že by varovné hlasy ekologů a futurologů bylo nutné brát vážně, a to prostě proto, že si podobné prognózy a priori do vědomí nepřipouštějí.

Bylo by nerealistické nevidět, že během posledních desetiletí došlo v širokých vrstvách lidu právě industrializovaných zemí i k některým změnám ve směru kladném a nadějném. Z nich nejdůležitější je patrně to, že - očividně v důsledku zažitých strašných zkušeností s různými diktátorskými systémy - rozmohla se zde jakási střízlivost, prudce klesl sklon lidí propadat fanatismu v jakémkoli směru. (Poznámka: Faktem ovšem je, že fanatismus se nám po spirále vrací, čehož se však Milan Machovec nedožil.) Fanatismus je cosi strašného, nicméně ve své podstatě je jakýmsi zneužitým citem, pervertovaným nadšením, "odcizeným entuziasmem" - a proto je otázka, zda spolu s prudkým poklesem k fanatismu neprobíhá bezděčně cosi vysoce nebezpečného, ba snad toho osudnějšího vůbec, totiž masový růst apatie, lhostejnosti, rozmach neschopnosti jakéhokoliv nadšení, jakékoliv "víry", jakékoliv schopnosti žít pro něco více než pro horizont vlastního žaludku.

Dříve lidé "skládali svou víru" ve všelijaké vůdce, v "geniální osobnosti" (častěji samozřejmě spíš domněle než skutečně geniální), dnes často ani vůbec nevědí, kdo je ve vládě či koho vlastně si včera ve volbách "svobodně zvolili". Lidstvo však může zahynout jak zneužitím nadšení (fanatismem), tak také jeho zejícím nedostatkem, apatií. A právě co do vzniku žádoucí "planetární odpovědnosti" je rozmach apatie tragický. Nevěří se sice pseudomesiášům, ale průměrný člověk naší civilizace jen proto ještě ani zdaleka nevidí věc záchrany lidskosti, lidstva a Země jako "svou věc", jako věc své vlastní kompetence.

Ale čí je to vlastně věc? Je ještě vůbec v naší proorganizované civilizaci někdo v pravém slova smyslu kompetentní? Kompetentní nejen v onom uzoučkém výseku své specializace? V onom výseku, jehož účelné zařazení do nějakého celku se předpokládá, ale není vždy nesporně prokázáno? A kdo tedy je kompetentní pro kardinální problém, zda právě onen celek lidských snah se nenápadně vychýlil směrem pro lidstvo osudným? Specializací a tím neproblematicky "zasloužilých pracovníků" jsou tisíce a tisíce, proto jsou i tisíce parciálních kompetencí, ale posléze tu celkově stojíme jako loutky v jisté tragikomické situaci, protože živelný rozvoj civilizace na naší planetě včas nevytvořil nějakou kompetenci pro ochranu této planety ani pro neustálé kritické prověřování cest, jimiž se na ní lidstvo pohybuje. Tu a tam se sice vyskytne nějaký myslitel, na tyto a podobné problémy upozorňující, ale ti mohou nanejvýš mluvit či psát (někdy i to jen s velkými obtížemi), ale právě cokoli jako kompetenci pro jisté praktické postupy vůbec nemají. Pak jsou tu ještě vědci, kteří zoufalí stojí před prognózou, že jejich objevů bude daleko pravděpodobněji zneužito proti lidstvu než využito pro jeho rozvoj. V posledních dvou či třech desetiletích sice stoupá počet lidí toto si uvědomujících, ale ti se vyskytují po desítkách, zatímco další technický rozvoj a jeho katastrofální důsledky jsou neseny praktickou činností miliónových mas.

Tento stav vznikl nikoliv snad z jakési okamžité konstelace dvacátého století, ale má staleté a hluboké kořeny, je spjat s největšími úspěchy lidského rodu, je jakýmsi rubem něčeho vysoce pozitivního. V nejhlubších základech tkví v odvěkém, ale teprve v novověku povážlivých zvratů dosahujícím procesu individualizace, v procesu daném dělbou práce a skrze osobitá nadání lidských jedinců a jejich uplatňování zrajícím do závratných dimenzí. Všude, kdekoliv dozrávala kultura, začala se nutně vyskytovat i zcela jedinečná, neopakovatelná individua, vyzařující svou osobitostí daleko za svou vlastní dobu. Zvláště pozoruhodným se stalo, když jistá civilizace vedle sebe unese a dovede ocenit činnost a dílo individualit vyhraněných úplně jinak. Skutečná kultura a skutečné dějiny jsou možné až tam, kde je možný Aristoteles vedle Platona, Cicero vedle Caesara, Horatius vedle Vergilia, Michalangelo vedle Leonarda. Zvláště období řecko-římské antiky a renesance vytvořilo v tom ohledu jedinečné příklady a obrovský pokrok.

Spolu s pokračujícím růstem dělby práce a také v důsledku zrání kapitalistické soukromého podnikání však během novověku - zejména v zemích tzv. západní civilizace - se začal proces individualizace týkat tisíců, později milionů, nyní již většiny lidí, a to i lidí kulturně a mravně nijak zvlášť nevynikajících. Schopnost zrát osobitě, schopnost zrát v individualitu a osobnost se začala zvracet v individualismus, zachvacující vše lidské, ve způsob života, při němž je lidský jedinec sám sobě samoúčelem, sám sobě smyslem života, sám sobě cílem, zatímco vše ostatní se dostává do role podřadné, do role prostředků, do pozice druhořadé, okrajové, ba zanedbatelné a vposledku lhostejné.

Různí scholasticky založení vzdělanci, pohybující se především ve světě knih, tvrdí s vážnou tváří snad ještě dnes, že základní "světonázorovou" je problém, zda na počátku a základem všeho byla hmota či duch. "Světem" se však pro velikou většinu lidí tzv. "vyspělých" zemí již dávno stalo lidské individuum a nanejvýš promítnutí jeho primitivních interesů do jeho bezprostředního okolí, "světovým názorem" se stal interes tohoto individua přežít co nejdéle a "vyžít se". V rámci toho je navenek ochoten vyznávat stejně hmotu i ducha, Marxe nebo Mohameda, přičemž se nic nezmění na tom, že v jádře vyznává jen vlastní individuum a usiluje o něj.

Přes všechny rozdíly u jednotlivých vyzrálých osobností v dějinách i současnosti je proces vyzrávání vyspělé lidské bytosti vždy v základech stejný: nikdy v něm nemůže chybět jednak mnoholetá, usilovná práce na něčem obtížném, jednak aktivní účast v jistých společenských zápasech, přijetí rizika, sebevytváření skrze úspěchy i neúspěchy v těchto zápasech. Kde cokoliv z toho chybí, velká a a zralá lidská osobnost nevyzraje. Docela jinak je tomu s úspěchy klamnými, vnějškovými, s životem jen zdánlivě zdařilým. Staré báje všech možných národů znají různé postavy, které se prý dovedly navenek a v okamžicích ohrožení rychle měnit, nabývat podob nejrozmanitějších. Tak i onen chorobný individualismus, ona nejstrašnější, protože nejnápadnější chybná cesta ve snaze lidí o zvýznamnění a zhodnocení životů lidských jedinců.

V době rozvoje soukromého obchodnického podnikání individualismus najednou dorostl až ve strašlivé typy kořistnictví a shonu po "mamonu"; ale to zajisté není jediný projev - ba egoismus může vpravdě proteovsky parazitovat na úplně čemkoliv, dokonce i na kazatelství mravních zásad. Zavedení státního a družstevního podnikání zajisté nevzešlo z egoismu, ale ze snah jej odstranit; nicméně jakmile takové podnikání vznikne, najde si zbytnělý egoismus vbrzku tisíceré příležitosti, jak buď vedle něho, nebo i v jeho rámci parazitovat, "úspěšně se uplatnit", na jiných hospodářských základech dále nést a prosazovat ono laciné a degenerované pojetí osobního uplatnění, v němž až příliš zřetelně vystupuje ono staré "a po nás ať přijde potopa". Lidský jedinec - jen proto, že nemůže vlastnit továrnu nebo obchod - ještě ani zdaleka necítí potřebu usilovat o hlubší, opravdovější pojetí života než individualisticko-egoistické "vyžití a užití". Naopak nejednou - právě je-li mu to tak ztíženo - uplatňuje tento svůj zájem o to bezohledněji a cyničtěji. A tak vzniká další pozoruhodná zápletka lidských dějin, kdy se z ušlechtilé snahy o zkrocení egoismu vytvoří situace, kdy to zdravé v lidském jedinci - totiž snaha o iniciativu, aktivitu, tvořivost - má to co do snahy se projevit vlastně ještě mnohem těžší, zatímco chorobný individualismus s celým svým cynismem, lhostejností k osudu lidstva a katastrofálními prognózami nachází i nadále tisíceré projevy úspěšného parazitismu.

Individualismus se sice zrodil už na samém počátku antického vzestupu, tehdy však - a dlouho potom ještě - byl spíše jen průvodním jevem "techné" a vůbec speciální práce. Také kulturní tvůrci a filosofové oněch staletí vzestupu, ač se u nich individualismus více či méně projevoval, přece především tvořivě pracovali. Individualismus příživnického, parazitního druhu byl tehdy jen výjimkou. Jakmile však se produktivní možnosti antického způsobu výroby a směny plně rozvinuly, nasytily a vyčerpaly, mohlo se tu dalekosáhle projevit i to, že tisíce lidí teď mohlo žít bez přímého spojení s pracovní činností, tedy parazitně. Uplatňuje se pak již také typ individuality parazitní, jednostranně vychýlené ke konsumpci a smyslovému požitku. Od té doby se pak již parazitní - od práce odloučený - individualismus dalekosáhle projevuje v naší civilizaci a hraje zde nejprve úlohu deformace a devastace všech lidských hodnot, postupně pak přímo úlohu ničivou.

Až do 18. století sice tento parazitismus - již vzhledem k relativně tehdy malým produktivním dovednostem a výsledkům - zůstal omezen vždy jen na malou část žijících lidí, ale od 19. století se prudce šíří a ve 20. století začal slavit pravé orgie úspěchů, pronikaje do všech vrstev, do všech zemí, do všech směrů. Zkáze lidstva již v té době nahrává mnoho dějinných činitelů technických, politických a jiných. Ale jen tento parazitismus dokáže sebevraždu lidstva provést s naprostou jistotou. Jeho nositelé se pohybují nejprve v jakýchsi meziprostorách výrobních procesů a třídních bojů, např. v rozšířeném soukromí mocnářů a boháčů, v mezičláncích organizace velkých podniků, později nalézají tisíceré možnosti v nejrozmanitějších aparátech politických či náboženských institucí, až posléze sedí téměř všude, v úřadech, redakcích, v charitativních a vědeckých institucích, kde se dovedou postarat o to, aby se jevili nepostradatelní. Tito příživníci budou ještě pět minut před zánikem lidstva možnost nebezpečí zániku bagatelizovat a zesměšňovat - nepochybně úspěšně - neboť skutečný boj o záchranu lidstva by samozřejmě musel prudce mobilizovat skutečnou lidskou zásadovost a charakter - a pak by tito příživníci přišli o svůj ubožácký luxus.

Zdroj: Milan Machovec, Filosofie tváří v tvář zániku


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
2
Axina * 15.10.2012, 14:46:08
S názory M. Machovce lze většinou souhlasit. Ale mám o individualismu lepší představu. Každý individualista nemusí být asociál. Individualistou může být i vyhraněná osobnost, možná svérázná, ale poctivě směřující prací k rozvoji společnosti. Naopak si dovedu představit celé kolektivy osob, které na společnosti jen parazitují.


«     1     »