Neviditelný čert

Tuto sobotu jsem neměl sanitární, ale úklidový den. V místnosti, ve které nejčastěji pobývám (vtipálkům odpovídám: ne, sociální zařízení to není), se nahromadilo těžko snesitelné množství prachu, že jsem, chca nechca, musel přistoupit k jeho systematickému odklizení. Při té příležitosti jsem rovněž přerovnával některé nahromaděné předměty a můj zrak utkvěl na knížce od Milana Machovce Filosofie tváří v tvář zániku, z níž jsem zde již několikrát čerpal, naposledy se to jmenovalo Achilleus, Adam a Eva. Krátce předtím jsem reprodukoval jednu pasáž z jisté kapitoly této knížky, která se týká vztahu Milana Machovce k marxismu (Karl Heinrich Marx a ateistická církev). Pro dnešní nedělní odpočinek jsem vybral zbytek této kapitoly:

Lucifer

Od zbožnění dějin k ubohé "hře" dějin

Že i jakékoliv lidské jednání stojí pevně na základech determinismu (např. že člověk si prostě nemůže "svobodně vybrat", co by pro sebe považoval za zlé), věděli prakticky všichni novověcí myslitelé od Spinozy až po dobu Marxovu. "Člověk může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce" (Voltaire, zpopularizováno Schopenhauerem). Ale snad nikdo se tímto problémem netrápil jako Marx. Bylo mu brzy - a naprosto oprávněně - jasné, že jsou jisté dějinné síly neskonale mocnější než rozkaz nějakého panovníka či vítězství nějakého admirála. Zlo nemá žádný ontologický substrát - věděli už Aristoteles a Augustin, zlo je vždy "tak zvané" (Konrád Lorenz). Jedná-li admirál ve shodě s jakýmisi (v okamžiku vždy těžko určitelnými) silnějšími "dějinnými tendencemi", může cosi urychlit. V opačném případě s odstupem času jeho "vítězství" další dějiny skrze činy jiných lidí opraví a revidují.

Pak jsou tu patrně nějaké těžko zachytitelné mocné skutečné "DĚJINY", které z jakýchsi hlubin řídí ty prosté "dějiny", o nichž se píše v dějepisných knihách. Toto zjištění bylo snad tím nejosudnějším, co se po celý život odehrávalo v Marxově mysli. Ty velké "DĚJINY" tu byly, působily a vládly jako kdysi podobně neznázornitelný, nezachytitelný Jahve Mojžíšův a suverénně korigovaly hemžení panovníků, vojevůdců, národů i tragédií. A v tu chvíli se Marx-vědec mění celým žárem duše v "proroka" těch "pravých dějin", zatímco - jak píše mnohokrát - ty ubohé běžné dějiny jsou jen jejich otrokem. Ty velké DĚJINY si tu a tam povolají na "scénu" nějakého reformátora, jindy vojevůdce, ti pak "hrají" svou "úlohu", tu tragickou, tu komickou, politikové jsou vlastně jen "loutky", ba "herci" dějin, mají dokonce i své "nápovědy" atd. A těmito konkluzemi se Marx už cele mění v typ starozákonního proroka a kazatele.

Eschatologický archetyp

Jednou z nejpodivnějších věcí na naší planetě je to, že tu žijí bytost, která se tu vlastně necítí doma a projevuje rozličnými způsoby touhu po světě a životě úplně jiném, v němž teprve by byl člověk vpravdě autoidentický. Z hlediska vesmíru je to vlastně dost podivné, že v jeho rámci vzniklo cosi, co s daným stavem projevuje nespokojenost. A nespokojenost nejen třeba z hladu, z nedostatku základních životních potřeb, ale u miliónů i nezávisle na tom. V duchovních tradicích Dálného Východu se tento sklon projevuje spíše jakousi nespokojeností s lidským individuem a touhou splynout s božským vesmírem. V západních tradicích se tato tajemná touha po "jiném světě" projevuje spíše představami o budoucnosti. To už od Mojžíše v celém židovství, pak v křesťanství, islámu, ale i u odbojných hnutí středověku, v novověkém liberalismu a touze po budoucí říši Rozumu a Svobody - a ovšem i v socialismu.

Lidstvo tu víc než tři tisíce let ukazuje (a někdy s ohromnou silou, vírou, případně brutalitou) jakýsi z hlubin podvědomí působící "eschatologický archetyp" (řec. eschatos - poslední, mezní, nejzazší; arché - počátek, princip, základ, vláda), tedy "ovládnutí ducha" touhou po jiné, samozřejmě radikálně lepší budoucnosti. V dějepise slavné i prorocké "mesiášské" či reformátorské postavy tyto sklony oživí, případně i značně pozmění, ale ten archetyp, že "žijeme pro lepší budoucnost", tu zůstává. Náboženské či politické směry, v nichž toto začne upadat, začnou rychle degenerovat, zlhostejňovat a pak ještě nějaký čas vegetují na okraji dějin, schopny je ovlivnit už jen asi jako papež otázky gynekologie.

Velikost a bída Marxovy eschatologie

Marx si velmi rychle získal statisíce a milióny stoupenců a sympatizantů ne proto, že by hladovějícím nabídl chléb. To nabízeli všichni utopisté, socialisté a reformátoři jeho doby. Marxův úspěch tkvěl v tom, že těm statisícům nabídl nový smysl života, že obnovil úplně jiným způsobem zmíněný eschatologický archetyp, onu vidinu "lepší budoucnosti", pro niž pracovat osmysluje náš život. Lidé se lačně chopili Marxovy vidiny budoucnosti mj. proto, že většině něco podobného už nikdo nedovedl poskytovat jiným způsobem. Pokud jde o židovství, právě v době Marxova mládí v ně mocně pronikal ideál úplné asimilace s okolním liberálním světem - včetně ztráty ortodoxie. Křesťanské církve měly už jen nepatrný vliv a na Marxův "proletariát" téměř nulový.

Většina katolíků ulpěla na úrovni formulí zhruba tak tridentského koncilu, nebyli schopni (a převážně nejsou dodnes) akceptovat a asimilovat ani osvícenství 18. století, neřku-li problémy 19. a 20. století. Evangelíci sice kdysi v reformaci škrtli záslužně mnoho primitivního středověkého zázračnictví a pohanské pověrčivosti, ale upadli zase do druhého extrému, zcela ztratili kontakt se smyslovým světem pohybu, zvuku a mystické exaltace, takže pastoři vkládali Bibli spíš jako Kant svou "Kritiku čiré mysli" než jako proroci.

Není divu, že Marx - propojiv současné sociální bolesti s novým druhem prastarého eschatologického archetypu - měl rychle velký úspěch, protože milióny po něčem takovém toužili a kněží jim to dát neuměli. Nadto se jevilo skvělým, že Marx sliboval prostředky (organizaci, politiku a vědu) i cíle jen a jen "z tohoto světa", bez slibů ze záhrobí. Ovšem - když se pak úspěchy nedostavovaly, ba přišly nové tragédie, tím rychleji se projevilo zklamání, rozčarování.

Po pádu "sovětismu"

Zmíněné rozčarování postupovalo vlastně od dvacátých let až do konce dvacátého století, vícekrát přerušováno novými a novými nadějemi na zlepšení, vítanými mnoha "levými" intelektuály evropského západu, v tom i veličinami prvního řádu (G. B. Shaw, Romain Rolland, Thomas Mann, Karel Čapek aj.), ale nepřímo i těmi realistickými státníky (např. Rooseveltem), kteří spojenectví se Sovětským svazem - ať byl, jaký byl - nutně potřebovali pro zničení daleko dynamičtějšího a nebezpečnějšího Hitlerova Německa. Dnes je zajisté hračkou učinit si z Marxe předmět pohrdání, zejména pro ty, kteří od něho neznají ani řádku. Ale vědecká povinnost velí předně rozlišovat, co se na Marxe dávno po jeho smrti přidalo z tradičního orientálního despotismu, co naopak bylo chybou či chimérickou iluzí už v jeho vlastním díle.

Základem u něho samého byla patrně iluze, že jakási mravně vyšší, duchovní motivace, jakou znal třeba od Shakespeara či Goetha, může se stát podobnou silou i ve všelidovém systému socialismu. Jinak řečeno, že většina lidí bude schopna motivovat svou aktivitu jinak než zištně, majetnicky, finančně, hédonicky. Ale jako jeho podvědomě největší vzor Mojžíš, sotva vytáhl paty z tábora, už si jeho lid postavil "zlaté tele" a jemu se začal kořit, ne Jahvemu, tak dopadl i Marx - patrně i bez zřetele k stalinistickému despotismu by se systém - jak se i stalo - změnil v masové rozkradačství.

Ale jestliže takto hledáme zárodky chyb už v Marxově teoretickém díle, nesmí to být z pozic těch, kteří "tehdy měli pravdu", protože jim bída statisíců byla lhostejná, a je jim lhostejné i dnes, že od Indie po jižní Ameriku milióny hladoví. I kdyby se Marx ve všem mýlil, přece mu patří místo v řadě těch, kteří se chudákům snažili pomoci. Na adresu těch, kterým byl osud ubohých lhostejný, bylo hezky řečeno: "Nejsem dost volem, aby mi lidské utrpení bylo dost lhostejné" (Anatole France). A na adresu těch, kteří si někde v ústraní vysoce abstraktně teoretizují, bylo podobně řečeno u nás: "Neuznávám filosofii, která se nestará o chléb" (TGM).

Od zbožnění "prostředí" k jeho apokalyptice

Marx sice kdysi pochopil zcela správně, že v přírodním prostředí naší planety přinejmenším od novověku to hlavní tkví v tom, co v něm sám člověk vytváří vlastní činností - prací a materiálem, výrobou potřebných statků a ohromnými stopami toho všeho na planetě, ale bylo jeho iluzí, že když koncentruje pozornost lidí na toto "společenské", resp. "sociální", v prostředí naší planety, když učiní "zlidštění" tohoto prostředí svým mesiášským nadšením předmětem oživení eschatologického archetypu miliónů, začnou úplně nové, teprve pak vpravdě lidské dějiny. Za půl druhého století, kdy toto Marx vymýšlel (jak se osobně mylně domníval, ryze vědecky), došlo k obratu, o němž neměl Marx (ani nikdo v jeho době) ani potuchy.

Právě to, nač koncentroval pozornost, to "lidskou prací vytvářené" v prostředí naší planety, se tak přemnožilo a zbytnělo, že začalo pohlcovat vše ostatní v přírodě naší planety. Lidé se začali prudce - geometrickou řadou - přemnožovat, pro individuální hlad a zisk začali jako nějaký druh živočicha, který zešílel, pohlcovat a ničit vše kolem sebe, ničit i lesy, vody, vzduch, vlastní genetickou substanci atd. Krize, jež se Marxovi jevila převážně sociálně-ekonomickou, přerostla v mnohem hrozivější krizi ekologickou. Teď už nejde jen o hlad, ale o samo přežití či zánik lidstva. Tzv. "západní civilizace", vyrostlá ze zdrojů starého Řecka, Izraele a hlavně Říma, zvládla ještě hrozbu megalomanie absolutistických despotů. Ale bude schopna zvládnout i své "úspěchy"? Má naše krátkozraká civilizace ještě nějakou eventualitu mezi takovými "úspěchy" a globální smrtí?

Zdroj: Milan Machovec, Filosofie tváří v tvář zániku

03.03.2013, 00:04:11   Publikoval Luciferkomentářů: 0