Štěstí je muška jenom zlatá. Vzpomínáte si na tu průpovídku z filmu Škola základ života, kterou s tak vehementním básnickým citem prezentoval Jaroslav Marvan a která pochází z básně Adolfa Heyduka Štěstí! Co je štěstí? Je to opravdu tak? Anebo je to tak jenom proto, že skutečné štěstí nehledáme tam, kde bychom ho měli hledat, ale hledáme ho jen v jakýchsi „pozlacených“ tretkách? Jak je to? Jsme schopni uchopit štěstí, které často máme přímo před nosem, anebo jsme zpitomělí lovci zlatých mušek?
Lucifer
John Tarrant (zenový učitel, který učí lékaře a exekutivu v Duke University Center for Integrative Medicine's v Severní Karolíně a kromě toho řídí Pacific Zen Institute, jehož centra se nacházejí v Kalifornii, Arizoně a Kanadě) charakterizuje buddhismus jako „technologii štěstí“. Tím myslí, že se jedná o systém či metodu, jež pomáhá zbavit nás utrpení tím, že nám umožní spatřit věci takové, jaké jsou, a ne takové, jaké si je představujeme. Pod pojmem „mytologie štěstí“ pak lze spatřovat naše formování přesvědčením, že něco jako sláva, peníze či moc nás činí šťastnými, a vírou v rychlá a dočasná řešení.
Věříme, že víme, co nás činí šťastnými a co je v našem nejlepším zájmu, jenže život nám dokazuje něco jiného. Když naše cíle a naše očekávání nejsou naplněny, stáváme se často frustrovaní a zlostní. Když se Leonard Scheff zeptal svého buddhistického učitele Patricka Hawka, zenového mistra i redemptoristického kněze, proč zloba přetrvává, dal mu odpověď, jak se na zenového mistra patří. Napoprvé se zdá být kryptická, ale vybuchuje v hlavě jako pomalu vystřelovaný ohňostroj. Řekl, že jednou z příčin setrvání zloby je naše přesvědčení, že náš život má význam. Na první pohled může znít hledání smyslu života příkladně, ale, pokračoval, problém nastane, když začneme tvrdit, že smysl si můžeme zvolit.
„Lidský mozek je úspěšný zdroj na výrobu významů,“ říká. „Dáváme smysl našemu světu tím, že všemu přiřazujeme nějaký význam, ale tím zároveň podstatnou část světa odfiltrujeme.“ Podle buddhismu však v ničem žádný základní význam není. Všechno prostě je – tak, jak je. Výběrem určitých cílů nebo určováním konkrétního významu či směru našeho života se svévolně bráníme mnoha možnostem, které leží před námi.
Na jednodušší, zřejmější úrovni, ilustrované zenovým podobenstvím „no, nevím“ (viz Zenový přístup k překonání zlosti - Vážně?, třetí podobenství), se každodenní či chvilkové události, které v nás vzbuzují zlost, když překážejí našim dočasným tužbám, mohou stočit k lepšímu. Stejně tak získání toho, co si myslíme, že chceme, může mít neočekávané následky, které se nakonec mohou ukázat jako nešťastné. Buddhistický ideál nezasahování – přijímání věcí, které se dějí v našem životě, s určitou lhostejností, jež se občas označuje jako „žádná touha, žádný odpor“ nebo „udržování mysli ve stavu ‘no, nevím’“ – byl vyvinut jako protijed, aby nás chránil před zbytečným utrpením uprostřed neustálé ztráty a změny, která charakterizuje lidský život.
To, že si myslíme, že víme, co nás činí šťastnými, nás nechává honit se za „mytologií štěstí“, místo abychom se spokojili s tím, co jsme právě teď, a tak přehlédneme třeba příležitosti, které nám mohou přinést radost a které máme přímo před nosem. K dosažení opravdové spokojenosti potřebujeme prověřit naše psychologické formování, jež je utvářeno našimi rodiči, reklamním průmyslem a dalšími silami, které se podílely na sestavování našeho mýtu. Toto formování může být vedeno dobrými, i když možná ne až tak dobrými úmysly. To se týká především našich rodičů. Třeba u reklamního průmyslu je ta „dobrota“ velmi diskutabilní. Reklamní průmysl utratí za vytváření takových mytologií miliony dolarů, aby vás přesvědčil, že se nemůžete obejít bez toho či onoho, ačkoli se často jedná o naprosté tretky, bez kterých se nejen můžete obejít, ale zpravidla jsou vám spíš přítěží.
Touha, která je z buddhistického hlediska zhoubná, ulpívá na pomíjivých věcech. „Když prohlédnete iluzi trvalého já nebo stálosti materiálních věcí, jste svobodní,“ říká Patrick Hawk. „Ideou je neuvíznout v žádném přístupu ani závislosti.“ Dalším problémem s touhou je to, že mnoho věcí, po nichž toužíme, nás neuspokojí, když je dostaneme. V roce 2003 byli na Harvardu studenti dotázáni, zda by dali přednost (a) 50 000 dolarům ročně, zatímco ostatní by dostali polovic, nebo (b) 100 000 dolarům, kdyby ostatní dostali dvakrát tolik. Většina zatrhla možnost (a). Spokojili by se s menší sumou, pokud by měli víc než ostatní.
Když jsme nervózní, chodíme na nákupy, jedno, zda na ně máme nebo ne. I když na ně nemáme, nakupujeme a výsledný dluh je dalším zdrojem nervozity. A i když na ně máme, zenové přísloví praví: „Vlastnictví, které chceme vlastnit, nakonec vlastní nás.“
Vymanit se z vlivu své mytologie je velkou výzvou, protože je v nás hluboce zakořeněna. Často nejsme schopni opustit něco, na čem lpíme, ačkoli nám to emočně nijak nesvědčí. Svým váháním zrušit navyklý řád svého života nebo dlouhodobou emoční bolest se odsuzujeme k ustrnutí v situaci, v níž naše požadavky nemohou být nikdy naplněny. Změny našeho založení můžeme dosáhnout meditací – obrácením mysli na sebe sama. Když meditujeme, stáváme se tichým pozorovatelem svých myšlenek a přesvědčení. Tak můžeme nestranně spatřit, čím to je, že si šlapeme po štěstí, a naopak, z čeho naše štěstí povstává.
Tím, že se zprostíme fantazií o tom, co nám přináší štěstí, ukončíme veškerou nespokojenost a frustrace, které z nich plynou. Pochopení, že nevíme, jakým směrem se bude nějaká událost vyvíjet, nám umožní žít v přítomném okamžiku bez předem daných soudů, co je pro nás dobré. To nás osvobodí k experimentování se svým životem a vytvoří výhodu pro nalézání štěstí. Opravdovým pokladem je vyrovnanost a mysl na půl cesty mezi zjevnými radostmi a pohromami, mysl ve stavu „no, nevím“.
Zdroj: Leonard Scheff a Susan Edmistonová, Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti
21.10.2013, 00:00:17 Publikoval Luciferkomentářů: 4