Neviditelný čert

 

Lucifer

Řada našich vědců jako praktikujících katolíků soudí, že katolická církev existenci fyzikálních jevů, jako je fenomén zvaný poltergeist, striktně odmítá. Na první pohled by se mohlo zdát, že o stanovisku církve vlastně nevíme. Avšak o nejrůznějších projevech telekineze se diskutovalo již ve druhé půli 19. a na počátku 20. století.

 

Katolická církev se sice distancovala od spiritismu, jeho teorií a interpretacích (které jsou v zásadním rozporu jak s vědeckými poznatky, tak s učením katolické církve), nikoliv o existenci či neexistenci přírodních jevů, označovaných dnes za projevy telekineze. O tom, že byla s tzv. pohyby bez dotyku coby přírodními jevy katolická církev seznámena už v dobách, kdy se jimi zabývala parapsychologie, nelze vůbec pochybovat. U nás například s nejrůznějšími projevy telekineze seznamoval katolické duchovenstvo římskokatolický kněz Josef Novotný (1872-1926), profesor teologické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci, známý svou kritikou spiritismu, ve kterém spatřoval nebezpečí pro udržení jednoty katolické církve. Několik jeho stěžejních článků nalezneme v periodiku Časopis katolického duchovenstva, které vycházelo do roku 1949 a dnes je k dispozici v digitalizované formě na webu Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy (viz Depositum Katolické teologické fakulty UK). Velice zajímavá (i pro dnešní přírodovědce) jsou například zde publikovaná svědectví a pozorování, především zpráva o výskytu poltergeista v carském Rusku.

 

Ruský chemik profesor Alexandr Michajlovič Butlerov (1828-1886) spolu s profesorem zoologie Nikolajem Petrovičem Wagnerem (1829-1907) z univerzity v Petrohradě se zabývali studiem fyzikálních jevů (projevů telekineze) ze spiritistických seancí a z míst výskytu poltergeista. S těmito vědci spolupracoval ruský badatel Alexandr Nikolajevič Axakov (1832-1903), převážně publikující a přednášející v Německu. Axakovovi vlastně vděčíme za mnohá historická fakta z carského Ruska, která se objevila v německých a posléze i v českých publikacích. Z některých Axakovových pojednání nakonec informace pro svůj článek Zjevy spiritistické a různé pokusy vysvětliti příčinu zjevů těch čerpal i profesor J. Novotný, který informoval katolické duchovenstvo o "pohybování se předmětů i vznášení se jich bez doteku lidského". Zde také uvádí text dopisu Vasilije Andrejeviče Ščapova, majitele domu, ve kterém "řádil poltergeist", který se zachoval díky Axakovovi. K událostem došlo na přelomu roku 1870 v městečku Ileck (Ileckij solnoj gorodok), nacházejícím se 75 km od Orenburgu. Podle onoho dopisu se událo zhruba tohle:

 

Když se Ščapov dne 16. listopadu roku 1870 někdy k večeru vrátil z nedalekého městečka do svého statku, kde se usadil s celou svou rodinou před půl druhým rokem, hned na uvítanou mu manželka (jíž bylo tehdy něco přes třicet let) oznámila, že v jeho nepřítomnosti po dvě noci skoro nikdo nespal následkem jakéhosi nadpřirozeného klepání na půdě, ve zdi, na okna atd. Sám se ihned po svém příjezdu stal svědkem záhadného klepání, jež se rozléhalo po pět nocí za sebou, jak na okno, tak na zdi. A to se několikrát opakovalo až do konce roku. V předvečer Nového roku 1871 klepání začalo znovu, tentokrát však bylo sledováno celou společností, přičemž stojící venku slyšeli, jako by zvuk přicházel zvnitřku, a ti, kteří zůstali v pokoji, slyšeli zvuk, jako by přicházel zvenku. Dne 8. ledna, za přítomnosti svého přítele, jeho manželka, po různých manifestacích v podobě rozmanitého klepání a poletování předmětů, omdlela, když spatřila jakousi ohnivou kouli, která vyletěla zpod její postele. Nejdříve byla maličká, potom však se postupně zvětšovala až do velikosti poháru a podobala se nafouklému gumovému měchýři červené barvy.

 

Tyhle jevy se začaly stupňovat. Klepání na okno ložnice Ščapovovy ženy se ozývalo i ve dne a začalo ji neustále pronásledovat. Když kupříkladu seděla večer na pohovce při čaji, zabubnovalo to vedle ní na opěradlo pohovky, a když se Ščapov posadil na její místo, přešel zvuk zároveň s ní na povlak pohovky a ozýval se v záhybech jejího vlněného šatu. Přecházel za ní do skříně, do níž dávala nádobí, pronásledoval ji do komory atd. Aby se vyhnuli ještě většímu neštěstí, rozhodli se přestěhovat do města, kde se ubytovali ve vlastním domě a hodlali v něm strávit celý měsíc.

 

Hned prvního dne po příjezdu se setkali se známým lékařem, který, když vyslechl jejich vyprávění, zavrhl jakoukoliv tajemnost a nadpřirozenost těchto jevů, vysvětloval je přímo elektřinou a magnetismem, jež se takto projevovaly následkem zvláštní půdy pod jejich domem, nebo snad následkem individuálních vlastností organismu Ščapovovy manželky, což je poněkud uklidnilo. Když se však 21. ledna pozdě večer vrátili zpět na svůj statek, začaly se dít ještě děsivější věci. Když Ščapovova manželka ulehla na lůžko, klepání a poletování věcí v pokojích se znovu obnovilo a kromě toho začaly létat dosti nebezpečné předměty, jako např. dlouhý nůž, ležící až dosud na kamnech, vletěl prudce do dveří.

 

Doktorova teorie o elektřině tyto podivné jevy náležitě nevysvětlovala a navíc se projevila nová schopnost této síly. Když si Ščapov v jednom pokoji, kde se procházel s dcerou ve své náruči, prozpěvoval nějakou píseň, ve vedlejším pokoji, kde seděl jeho přítel s jeho manželkou, se rozléhalo ve zdi vedle nich klepání v taktu jeho zpěvu. Ščapov se dopisem obrátil na Orenburgské oddělení carské zeměpisné společnosti a brzy se na jeho statek dostavili tři vzdělané a všeobecně známé osobnosti. Byl to inženýr-technolog, jenž byl tehdy úředníkem guberniální správy, kozácký rytmistr Alexandr Feognijevič Akutin, pak redaktor Uralských vokovských vědomostí, literát a básník Nikita Fjodorovič Savičev, a konečně týž doktor, o němž už byla řeč.

 

Několik dní společně pozorovali a zapisovali rozmanité jevy, projevující se různými zvuky či poletováním předmětů, nepřicházeli však k žádnému výsledku, když najednou se objevilo cosi ještě mnohem záhadnějšího. Akutin jednou v noci seděl na stráži v ložnici vedle spící Ščapovovy manželky, když uslyšel jakýsi šelest, jako by někdo na podušce nebo na pokrývce škrábal nehtem, a ke svému udivení zaslechl rovněž takový zvuk na témže místě, kde ho sám předtím vyvolal. Akutin svolal do ložnice ostatní tři a započal experimentovat. Nechal vždy jednoho z nich způsobit zvuk, pak vyvolával po sobě jejich jména a pokaždé se odpověď týmž šelestem rozlehla právě při jménu toho, jenž zvuk vyvolal. Akutin experimentoval ještě s dalšími efekty a nakonec prohlásil, že se nejedná o jevy elektřiny a magnetismu, že nespadají pod žádnou dosud známou a ve vědě přijatou rubriku.

 

Jednoho dne, když se Ščapov vrátil do svého statku, zastihl svoji rodinu na odchodu s věcmi naloženými již na vůz. Oznámili mu, že zde již nehodlají déle zůstat, jelikož začaly v domě samy od sebe chytat či hořet rozmanité věci a došlo to až tam, že včerejšího večera na Ščapovově manželce vzplanuly samy od sebe šaty a soused, který se ten plamen pokusil uhasit, si popálil obě ruce. To ale ještě nebylo všechno. Vše bylo dovršeno ještě téhož večera katastrofou, po níž se Ščapovova rodina definitivně rozhodla opustit tento dům a přestěhovat se jinam. Tento děsivý jev Ščapovovi vylíčil jeho soused, který v předsíni svého domu spatřil ohnivý sloup a uprostřed něho, zcela obklopena plameny, stála jeho žena. Kromě toho se ozýval jakýsi praskot a hluk pod podlahou, která se silně kolébala a třásla. Jeho manželka mu pak řekla, že když vešla do předsíně, zatřásla se najednou pod ní celá podlaha, rozlehl se ohlušující rachot, z podlahy vyletěla taková namodralá jiskra a sotvaže vykřikla zděšením, ocitla se najednou celá v plamenech a ztratila vědomí.

 

Zdroj: Karel Wágner, Poltergeist & čtvrtá dimenze