Neviditelný čert

Ve svém narozeninovém snění jsem ocitoval dvě věty ze souboru mikroesejí od Františka Koukolíka a Martina Dokoupila. Ty dvě věty jsou z eseje Spát… snad že snít a možná se k ní ještě vrátím. Naposledy zde z tohoto souboru byla mikroesej o inteligentních potkanech, pro dnešek jsem vybral něco o lidech, ovšem z trochu jiného soudku mentálního spektra. Bude řeč o stupiditě, což je jedno z nejoblíbenějších Koukolíkových témat, a o zlosynech a zlořádech, tedy o určitém druhu deprivantů, což je také jedno z nejoblíbenějších témat Františka Koukolíka. Doufám, že vás oba či obě mikroeseje dostatečně oblaží, a já se mezitím pokusím ze své "ano i ne" narozeninové oslavy resuscitovat.

Lucifer

Tak křehké sítě neboli O stupiditě

Velikonoční ostrov byl pozemský ráj. Rostly tam nejnádhernější palmy na světě. Spousta zvířat, ptáci, žádní dravci. První osadníci se objevili okolo roku 900 n. l. Jejich náčelníci si rozdělili ostrov na jedenáct částí. Za 100 až 200 let po příjezdu začali stavět kamenné plošiny zvané „ahu“ a na nich vztyčovali známé obrovské sochy rodových předků. Výroba soch a jejich transport nesmírně vyčerpávaly jak prostředí, tak lidi. Osadníci káceli stromy, lovili zvířata, na ostrově zbyl jeden jediný druh. Zbytek dorazily krysy, které se tam dostaly spolu s osadníky. A pak osadníci zdecimovali i pobřežní korýše. Poslední velké stromy zmizely mezi rokem 1200 až 1400. S tím se ztratilo obrovské množství potravy, možnost vyrábět velké kánoe, lana a krytinu na střechy.

Zimy jsou na Velikonočním ostrově chladné a studené. Začal být problém s topením a kremací zemřelých. Důsledkem odlesnění byla eroze půdy. Důsledkem eroze byl hlad a důsledkem hladu byl kanibalismus. V odpadních jámách se objevily rozštípané kosti. Kanibalové z nich vysávali morek. Přestože stavba soch a jejich transport ostrov ničily, moc náčelníků a kněží odvozujících se od bohů se rozpouštěla, pokračovala stavba soch až do poslední chvíle. Kolem roku 1680 lámou moc kněží místní vojenští náčelníci jménem „matatoa“. Následuje chaos v podstatě blízký občanské válce. Lidé se stěhují do jeskyní, jejich vchody zužují pro snazší obranu. Společnost se zcela hroutí. Epidemie infekčních chorob zavlečených Evropany a nájezdy otrokářských lodí zkázu společnosti Velikonočního ostrova jen dokončují.

Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity. Stupidita není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů. Jenže úspěšné poznávací programy z minulosti vůbec nemusí být úspěšné při řešení zcela nových problémů. Nejstrašnější je stupidita tehdy, jsou-li jejími nositeli lidé velmi mocní s velmi vysokým inteligenčním kvocientem. Jestliže jsme vybili v soutěži o zdroje muže sousedního kmene a zabrali jsme si jejich ženy a děti, bylo to velmi kruté, ale nebylo to stupidní. Jestliže v současném světě někteří soutěží o zdroje a chrastí jadernými zbraněmi, je to nejen velmi kruté, ale zcela stupidní. Nemusí se jednat přímo o zlosyny a zlořády, ale lidi s vysokou inteligencí, kteří tu moc mají.


Zlosynové a zlořádi – proč jsou takoví?

Snad každý z nás se během svého života více nebo méně, dříve nebo později, setkal s tvůrci a vykonavateli zla. Spousta z nich uniká a unikne spravedlnosti. Nejde jen o masové a sériové vrahy plnící sdělovací prostředky a hromadná média. Jde o ty politiky, vysoké důstojníky policie, armády a tajných služeb, jimž se říká „lidé toužící po krajní moci“. Historickými příklady byli Himmler a Berija. A nedávným příkladem Saddám Hussajn. Jde také o tuneláře, kteří ukradnou tisícům lidí jejich celoživotní úspory. Setkáváme se s nimi na všech úrovních řízení. Mezi právníky, soudci, lékaři, učiteli i mezi knězi. Setkáváme se s nimi v rodinách. Všude, kde jde o moc. Čím se tito lidé odlišují od lidí jiných?

V plně vyvinuté podobě tito lidé neznají výčitky a nemají svědomí. Nevědí, co je strach ani úzkost. Jsou suroví a bezcitní. Slzy, které tečou po tváři mučené lidské bytosti, jsou jenom takové kapky tekutiny. Styl jejich života je parazitní. Jsou patologičtí lháři a geniální manipulátoři. Trvale potřebují podněty zvenčí, jinak se nudí. Jestliže se chovají kriminálně, jsou kriminálně univerzální, to znamená, že se dopouštějí všech druhů zločinů. Obvyklá bývá kriminalita už v dětství i v průběhu dospívání. Ale daleko větším sociálním problémem bývají lidé, u nichž tyto vlastnosti nejsou vyvinuty všechny. Právě mezi nimi se často setkáváme s oněmi lidmi bažícími po krajní moci. Dokonale předstírají duševní normalitu.

Za bezcitnost a surovost u chlapců odpovídají především geny, na dalším se podepisují odchylky nitroděložního vývoje mozku. Mohou být zapříčiněny například kouřením matek v těhotenství v rozvinutém světě a hladověním matek ve světě rozvojovém. Svůj díl mají také porodní a poporodní poranění mozku. Promítne se na tom i surová, chladná, necitelná, antisociální výchova a život v surovém, chladném, necitelném, antisociálním prostředí. Obecně řečeno nějaký druh deprivace. Proto jsme tyhle lidi nazvali deprivanty. Jejich společným znakem je touha po moci, potřeba moci, taková, že připomíná závislost na drogách. Proč? Moc je totiž velmi sladká.

Už před stoletími řekl klasik, že moc je nejsladší tam, kde blb poroučí moudrému a mrzák zdravému. Existuje proti nim obrana? Na běžné občanské úrovni jediná: Rozlišíte-li takového člověka, poznáte-li ho, pak nevstupujte do kontaktu bez ohledu na jeho nebo její půvaby a movitost. A jestliže už v kontaktu jste, utečte. Nevkládejte, nevysvětlujte, neinvestujte, utečte. Každé jiné řešení vás bude stát daleko víc. A co s mocnými deprivanty? Dějiny a současnost ukazují, jak je to těžké. Snad může pomoci výchova ke kritickému myšlení, ale to je krutá práce na celý život s nejistými výsledky, zvláště jsou-li ve hře většinou geny, stejně jako výchova k autonomii osobnosti. Možná, že pomůže vývoj nemechanické demokracie, ale to je spíš ideál než skutečnost. Touha po moci je závislost a to nejen zlých vulgárních lidí.

Zdroj: František Koukolík, Martin Dokoupil - Otázky současné vědy (Soubor mikroesejí)

08.02.2013, 00:13:52   Publikoval Luciferkomentářů: 11