Pár komentářů u včerejšího mýtického pojednání o duté Zemi, obzvláště pak druhý od veleváženého zemitého a technicky zdatného oponenta rezyho, jehož přítomnost na NČ je bezesporu nezbytná a neocenitelná, a také třetí od Starého kocoura, který tu zemitost rezyho dokáže lehce rozředit, abychom se nepotáceli až tak při zemi, mě přinutily, že jsem urychlil vyexpedování úderného dodatku k tomuto tématu ze stejného zdroje. Pojďme se tedy ponořit do mýtického světa bezbřehé soustavy tunelů, které se pod našima nohama vinou na všechny strany do daleka, i tam, kde bychom to vůbec nečekali, a které jistě vznikly nějakou přirozenou cestou. Otázkou však je, jestli v tom nehráli roli nějací „permoníci“. Předávám slovo Viktoru Farkasovi:
Lucifer
V noci 13. února 1834 se ve francouzské Pikardii zřítil ve městě Gapennes starobylý kostel. Lidé neštěstí nejprve přičítali lokálně omezenému zemětřesení, ale brzy byla zjištěna skutečná příčina. Pozemek pod kostelem byl protkán rozsáhlou soustavou tunelů. Strop jednoho z nich se probořil, a tím pádem se zřítila i celá budova. Případ zaznamenala Sabine Baring-Gouldová ve svém klasickém díle z roku 1911 Útesy, kastely a jeskyně Evropy. Zajímavá je především závěrečná autorčina poznámka: „Gapennes není jediné místo v provincii, kde existují takovéto podzemní štoly. Byly jich objeveny již stovky a další stále přibývají. Můžeme říci, že mezi Arrasem a Amiensem, mezi Roye a mořem, mezi Sommou a Authie nenalezneme ves, pod níž by se nenacházely tunely. Všechny jsou prastaré a pozoruhodně stejnorodé.“ Francouzský historik E. Lucan mnohokrát publikoval pověsti a zprávy o podivných jevech a dějích v hlubokých slujích poblíž Marseille. Čas od času se tam prý zachvěje země, z hlubin se derou nezvyklé zvuky připomínající bručení těžkých strojů a objevují se zelená světla (!). A to se odehrává již stovky let a pravděpodobně i déle.
Informace z jediné země - Francie - jsou jen jedním z nesporných důkazů toho, že naše zeměkoule je protkána sítí tunelů a podzemních měst, v nichž se odehrávají podivné a tajemné věci. Na zkazky o hluku strojů přicházejícím z hlubin narazíme i u kanadských indiánů nebo aljašských Eskymáků. Podobné zvuky se ozývají také pod mayskou pyramidou v Palenque v mexickém státě Chiapas, v Indii, Rusku, Africe, pod pouští Gobi, prakticky všude. Tunely se vyskytují v Severní i Jižní Americe, ve střední Evropě, na Baleárách, v Rusku, Číně... a výčet by mohl ještě dlouho pokračovat. Štoly v oblasti Beringovy úžiny prý spojují oba americké světadíly s euroasijskou pevninou. Spojení jižnějším směrem by bylo podstatně obtížnější. Tunely by musely směrem k Africe překonat vzdálenost přibližně tří tisíc kilometrů, dnes převážně pod mořským dnem. Mnozí by mohli okamžitě namítnout, že v prehistorických dobách by štoly probíhaly pod souší, to znamená pod Atlantidou. Tím by vytvořily globální síť, jejíž centrum by představovala tajemná Agartha, v níž by se podzemní cesty sbíhaly.
Roku 1914 se někdejší americký prezident Theodore Roosevelt vydal na cestu po Jižní Americe a seznámil se s pověstmi vyprávějícími o rozsáhlé soustavě štol pod celým kontinentem. I jeho pozdější nástupce a jmenovec Franklin Delano Roosevelt se zajímal o tajuplné tunely a zaniklé civilizace. Ukazuje se, že báje o amerických podzemních prostorách jsou stejně četné jako ty z Tibetu a Himaláje. Navíc jsou údajně ony soustavy štol vzájemně propojené a dodnes v nich žijí potomci Atlantiďanů. Podle Charlese A. Marcouxe, vedoucího Subsurface Research Center v arizonském Phoenixu, jsou Kanada a Jižní Amerika spojeny rozsáhlým podzemním systémem, který zasahuje i do dalších, velmi vzdálených oblastí.
To je dosti silný tabák. Lze toto tvrzení nějak prokázat? Podle prastarých legend byla mohutná říše Inků založena malou skupinou osob, které přišly z tunelu v Pacari-Tambo, východně od peruánského Cuzka, pozdější metropole říše. Kupodivu se jednalo o bytosti či lidi s bílou barvou kůže a nadprůměrnou výškou. Nově příchozí označovali sami sebe za potomky prastaré rasy bohů. Pozoruhodný úspěch tažení španělských conquistadorů, spíše bychom asi měli říci plenitelů, byl z velké části umožněn tím, že indiáni pokládali evropské kolonizátory za dlouho očekávané „bílé bohy“, kteří jim přenášejí štěstí. Svůj omyl poznali bohužel příliš pozdě. Španělský páter a misionář s patřičně dlouhým jménem Francisco Antonio de Fuentes y Guzman sepsal roku 1689 historii svého mnohaletého působení v Guatemale. Pozoruhodné jsou především jeho poznámky o obrovské soustavě tunelů, kterou o dvě stě let později podrobně popsal americký právník a světoběžník John Lloyd Stephens ve své knize Incidents of Travel in Central America, Chiapas and Yukatan. Zmiňuje se v ní také o umělých sluncích, jimiž podle pověstí bohové v nitru země osvětlují svá města.
Helena Petrovna Blavatská pokládá ve svém rozsáhlém díle Odhalená Isis americké štoly a tunely za naprostou samozřejmost: „… Poblíž Cuzka existuje tajný vchod do obrovské štoly, která probíhá pod městem a míří až do Limy, tam uhýbá na jih a pokračuje do Bolívie…“ Madame Blavatská se již nezmiňuje o tom, že tunel prý nekončí v Bolívii, ale pokračuje do Kordiller. Ovšem i tak jsou její údaje pozoruhodné. Z Cuzka do Limy je to zhruba 500 kilometrů a odtud do Bolívie více než 1 500 kilometrů. Mapa soustavy štol je prý dodnes uložena v archivu Teozofické společnosti v indickém Madrásu. Tzv. „silnice Inků“, jež se často objevuje v jihoamerických pověstech, by pravděpodobně mohla ve skutečnosti být právě oním monstrózním tunelem, který se táhne od Mexika do Peru a dále do Bolívie.
Velmi důležitou styčnou křižovatkou podzemních štol a jeskynních systémů je Brazílie. Se svými 8.5 milionem čtverečních kilometrů je čtvrtou největší zemí na světě a zabírá takřka polovinu rozlohy jihoamerického kontinentu. Tajemná Brazílie se objevila na jevišti dějin před relativně nedávnou dobou. K jejímu pobřeží doplul až v roce 1500 portugalský mořeplavec Pedro Alvares Cabral. Starší brazilské dějiny se ztrácejí v naprosté temnotě. Existují však nepopiratelné náznaky toho, že před mnoha tisíci lety (podle některých badatelů kolem roku 60 000 př. n. l.), kdy Evropané ještě sídlili v jeskyních, žil na vysočině Mato Grosso i na jiných místech národ lidí s bílou kůží, který po sobě zanechal určité stopy. Možná se jednalo o kolonisty ze zaniklé Atlantidy.
Záhadné je už samotné jméno Brazílie. Podle oficiální verze je název země odvozen od stromu Biancaea sappan, ale existuje i staré keltské slovo Hy-Brazil, které označuje Atlantidu. V této velké a do značné míry dosud neprobádané jihoamerické zemi se nacházejí četné vstupy do podzemních tunelů, roztroušené na obrovské ploše. Nejznámější z těchto vchodů nalezneme v pohoří Roncador. Mířil k němu i plukovník Fawcett, který se o tomto vstupu do podsvětí dozvěděl od domorodců, ale cestou k němu zmizel beze stopy. Z jednoho vchodu údajně před tisíci lety vyšel „Atlantiďan“ Quetzalcoatl (opeřený had). Podle pověsti zapsané již v šestnáctém století Ordonezem de Aguiler navštívil stejným způsobem Brazílii několikrát a po splnění svého poslání se podzemním tunelem vždy vrátil do Atlantidy. V pralesích mezi Rio Apure a Orinokem žije málo známý národ „bílých indiánů“, kteří si říkají Los Parias. Jejich hlavní sídlo se nazývá Atlan. Dodnes si vyprávějí pověsti o zničení své původní vlasti, obrovském ostrově ve východním oceánu, odkud přesídlili právě do Brazílie.
Podle bájí severoamerických indiánů se první lidé zrodili v nitru země. Podobné legendy se vyskytují také v Evropě a Asii. Rovněž Eskymáci na Aljašce věří, že jejich země je protkána hlubokými štolami a tunely, v nichž žije „nadlidský národ“. Autor knihy Agartha, Robert Ernst Dickoff, tvrdí, že pod newyorským Central Parkem existuje prastarý obydlený podzemní systém. Vstoupit do něj je prý ještě nebezpečnější než zajít si v noci na procházku do samotného Central Parku. Je to vskutku odvážné tvrzení. Že by dnes v zemi nekonečných dálnic, fastfoodů a rušných velkoměst mohl v hlubinách země žít neznámý národ, jehož příslušníci s rostoucí nechutí pozorují dění na povrchu? Ale je to skutečně tak absurdní představa? Možná se už brzy přesvědčíme o tom, zda je pravdivá. Řada badatelů každopádně tvrdí, že Severní Amerika je doslova poseta vstupy do podzemních říší. Často se nacházejí na úpatí hor (legendární je v tomto směru Mount Shasta) nebo pod veřejnosti známými podzemními prostorami, třeba pod tzv. Mamutí jeskyní v Kentucky.
Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi
17.10.2013, 00:00:10 Publikoval Luciferkomentářů: 31