Neviditelný čert

Umění psané životem je název páté kapitoly náhodami oplývající knížky, z níž zde naposledy byly čtyři jednohubky ze čtvrté kapitoly Ztráty a nálezy. Z ní jsem tentokrát vybral pouze tři případy, jež na sebe zvláštním způsobem navazují, a nejen to. Úžasně totiž dokumentují, že umění a život mohou být propojeny tak nečekanými náhodami, že někdy není vůbec jisté, zda život je psaný uměním, anebo naopak. Dokonce to může jít tak daleko, že z toho vznikne pohádka. Nezapomeňte si tudíž připravit zvonec, jelikož i nečekané náhody mohou mít svůj pohádkový konec.

Lucifer

Maďar jako stvořený

Tři spisovatelé, manželé a jejich přítelkyně, si v roce 1996 společně sedli a debatovali nad zápletkou nového satirického románu. Padl návrh, že by se mohl odehrávat v budoucnosti. Stanové tábory pro bezdomovce by se z důvodu neudržitelně rostoucí populace stavěly na ploše londýnského Hyde Parku. Nápad byl přijat a rozvinut myšlenkou, že hlavní postavou by byl profesor-uprchlík, jenž by měl nějaké z těch nevyslovitelných maďarským jmen. I to se zalíbilo a jeden z trojice (žena z manželského páru) ze své hlavy vydoloval jméno Horváth-Nadoloj. A bylo téměř hotovo.

O pár dní později se tři kamarádi spisovatelé dočetli v novinách o jednom cizojazyčném bezdomovci, který se potuloval po Hyde Parku. Policie uvedla, že se jedná o muže jménem Horváth-Nadoloj.

Jakoby ona spisovatelská trojice během své tvůrčí debaty toho tuláka stvořila a v průběhu psaní jistě velmi podnětného satirického románu přivedla k životu. Stvořit skutečného bezdomovce v pisatelském rozpuku je jistě skvělý umělecký počin. Jenže stvořit přitom vlastní ženu, to je teprve opravdový trumf, jehož je schopen pouze dostatečně erudovaný dramatik a romanopisec.

Muž, který stvořil svou ženu

Vysněný obraz dívky z románu našel své prchavé ztělesnění v jedné berlínské kavárně v roce 1929. Německý dramatik a romanopisec Leonhard Frank spatřil dívku, která dosud žila jen v jeho představách a knize, kterou napsal v roce 1927. Výbuch emocí v jeho nitru jej zcela ochromil a vědom si svého věku (jemu bylo tehdy čtyřicet osm a dívce sotva dvacet), zůstal Frank jen tiše sedět a dívku pozoroval. Oslovit se ji neodvážil. Měl pocit, že ona dívka oplývá všemi nejlepšími vlastnostmi, jimiž obdařil hlavní hrdinku jménem Hanna svého dva roky starého románu. Do kavárny najednou vstoupil mladík, omluvil se dívce za své zpoždění a z Frankova života ji zase odvál. Frank se do té kavárny vytrvale vracel po celé týdny, ale jeho vysněná dívka se tam už neobjevila. Na svou druhou šanci musel čekat dlouhých 19 let.

Tři roky po svém snovém zážitku z berlínské kavárny musel Frank Opustit Německo, aby se zachránil před nacistickou perzekucí. Horkého léta roku 1948 pracoval Frank ve Spojených státech, kde našel místo scénáristy pro Hollywood. Žil v New Yorku, ale toho léta potřeboval alespoň na chvíli uniknout ze žáru města a uchýlil se na farmu na venkově, která ubytovávala prázdninové hosty. A na tomto místě spatřil „Hannu“ podruhé. Vypadala tak, jak si ji pamatoval. Celé dny v sobě Frank sbíral odvahu a nakonec ji oslovil. Vyprávěl jí o prvním okamžiku, kdy ji spatřil v Berlíně, a o dívce z jeho knihy („Hanně“, dopověděla jeho větu povzbudivě) a potom se ji pokusil políbit. Odmítla jej. Byla vdaná za onoho mladého muže, kterého spatřil tehdy v kavárně. Jmenovala se Charlotte.

Po tři týdny se mu vyhýbala, ale nakonec se znova setkali a tentokrát jeho city opětovala. Následujícího rána zavolala svému muži a požádala ho o rozvod. Na konci řetězce nečekaných náhod se tedy životy Franka a Hanny spojily.

Teď si jistě řeknete, že zazvonil zvonec a pohádky je konec. Inu, i život psaný uměním, anebo naopak, může být pohádkou.

Případ umění psaného životem

V roce 1939 se společnost MGM chystala zfilmovat televizní adaptaci slavné pohádky L. Franka Bauma Čaroděj ze země Oz. Kostyméři potřebovali před natáčením obléci postavu profesora Marvela do opotřebeného, leč elegantního obleku a vyrazili do jednoho second-handu v Los Angeles. Vrátili se s hromadou kabátů. Představitel profesora Frank Morgan se pustil do zkoušení a celkem jednoznačně se všichni shodli na pořádně obnošeném redingotu ušitém z černého plátna se sametovým límcem. Morganovi navíc perfektně seděl. Později, při jedné pauze v průběhu natáčení, se Morgan jal svůj kabát blíže zkoumat. Ke svému velkému překvapení uvnitř našel všitou jmenovku: L. Frank Baum.

Cililink

Zdroj: Martin Plimmer, Brian King: To nemůže být náhoda – Příběhy o neuvěřitelných náhodách a co na ně říká věda

17.03.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2