Neviditelný čert

Kromě skutečných, přirozených žen miluju ještě smích. Čistý smích – ne výsměch, posměch, zoufalý chechot a tak podobně. Čistý smích je jako čistý sníh – neposkvrněná esence nádherného uvolnění. Očisty. Očistný humor je jedním z nejúčinnějších léků na všechny naše duševní, ale sekundárně i na fyzické nemoci. Zapomnění je v některých případech též dobrý lék – v jiných však někdy i uměle naordinované narkotikum. Duševní paralýza, a následně i ta fyzická.

Na úvod prvního týdne celého v červnovém hávu jsem se rozhodl – podotýkám, že na poslední chvíli, jelikož původně jsem měl úmyslu zde začít rozplétat silně vizionářskou vědecko-filosofickou knížku Kosmické rozhovory…, jenže mi na hlavě přistála Clementisova čepice – předložit tři výňatky z první části románu Milana Kundery Kniha smíchu a zapomnění (The Book of Laughter and Forgetting). Na rozdíl od Nesmrtelnosti si závěrečné slovo předávat nebudu – vše, co najdete pod perexem, je od Milana Kundery. A až to dočtete, nezapomeňte si v zájmu smíchu sundat Clementisovu čepici.

Lucifer

V únoru 1948 vystoupil komunistický vůdce Klement Gottwald na balkón pražského barokního paláce, aby promluvil ke statisícům občanů zaplnivším Staroměstské náměstí. To byla historická chvíle v dějinách Čech. Osudová chvíle, jaké přicházejí jednou, dvakrát za tisíciletí.

Gottwald byl obklopen svými soudruhy a těsně vedle něho stál Clementis. Poletoval sníh, bylo chladno a Gottwald byl prostovlasý. Starostlivý Clementis sundal svou kožešinovou čepici a posadil ji Gottwaldovi na hlavu.

Propagační oddělení rozmnožilo ve statisících exemplářích fotografii balkónu, na němž Gottwald, s beranicí na hlavě a soudruhy po boku, mluví k národu. Na tom balkóně začaly dějiny komunistických Čech. Tu fotografii znalo z plakátů, učebnic a museí každé dítě.

O čtyři roky později Clementise obžalovali ze zrady a pověsili. Propagační oddělení ho okamžitě vyškrábalo z dějin a ovšem i ze všech fotografií. Od té doby stojí už Gottwald na balkóně sám. Tam, kde býval Clementis, je jen prázdná zeď paláce. Z Clementise zbyla jen čepice na Gottwaldově hlavě.

Je rok 1971 a Mirek říká: Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění.

Chce takto ospravedlnit to, co jeho přátelé nazývají neopatrností: vede si pečlivě své deníky, uschovává korespondenci, dělá zápisy ze všech schůzek, na nichž probírají situaci a uvažují, co dělat dál. Vysvětluje jim: Ničím se neproviňují proti ústavě. Skrývat se a mít pocit viny, to by byl začátek porážky.

Před týdnem, když jako člen stavební party pracoval na střeše novostavby, ohlédl se dolů a dostal závrať. Zakymácel se a zachytil se rukou za neupevněný trám, který se uvolnil a z pod něhož ho pak musili vyprošťovat. V první chvíli vypadalo zranění hrozně, ale když pak zjistil, že je to jen banální zlomenina paže, řekl si s uspokojením, že bude mít pár týdnů volna a zařídí si konečně věci, na které dosud neměl čas.

Přece jen dal nakonec zapravdu opatrnějším kamarádům. Ústava sice zaručuje svobodu slova, ale zákony trestají vše, co se dá nazvat podvracením státu. Člověk nikdy neví, kdy začne stát křičet, že ho to či ono slovo podvrací. Rozhodl se proto, že přece jen odveze kompromitující písemnosti na bezpečné místo.

Ještě předtím však chce zařídit tu záležitost se Zdenou. Telefonoval jí do jejího města, ale nemohl se jí dovolat. Ztratil tak čtyři dny. Až včera se mu podařilo s ní mluvit. Slíbila mu, že ho bude dnes odpoledne čekat.

Jeho sedmnáctiletý syn protestoval, že Mirek přece nemůže řídit auto, když má jednu ruku v sádře. Řízení opravdu nebylo snadné. Zraněná ruka se mu houpala v pásce před hrudí, bezmocná a nepoužitelná. Když přehazoval rychlost, musil vždy na okamžik pustit volant.

…

Historické události napodobují většinou bez talentu jedna druhou, ale zdá se mi, že v Čechách zinscenovala historie nevídaný experiment. Nepovstala tam podle starých receptů jedna skupina lidí (třída, národ) proti jiné, ale lidé (jedna generace lidí) se vzbouřili proti vlastnímu mládí.

Snažili se dohonit a zkrotit svůj vlastní čin a málem se jim to podařilo. V šedesátých letech získávali čím dál tím více vlivu a na počátku roku 1968 měli už téměř všechen vliv. Tomu poslednímu období se říká všeobecně pražské jaro: strážci idyly musili odmontovat mikrofony ze soukromých bytů, hranice byly otevřeny a noty utekly z partitury velké Bachovy fugy, zpívajíce si každá po svém. To bylo neuvěřitelné veselí, to byl karneval!

Rusko, které píše velkou fugu pro celou zeměkouli, nemohlo připustit, aby se mu někde rozutekly noty. Dne 21. srpna 1968 poslalo do Čech půlmiliónovou armádu. Vzápětí nato opustilo zemi asi 120 000 Čechů a z těch, co zůstali, musilo asi 500 000 odejít ze svých zaměstnání do dílen ztracených v krajině, k běžícím pásům venkovských fabrik, za volanty kamiónů, tedy na taková místa, odkud už nikdy nikdo neuslyší jejich hlas.

A aby ani stín špatné vzpomínky nerušil zemi z její znovu obnovené idyly, bylo třeba pražské jaro i příchod ruských tanků, tu skvrnu na krásných dějinách, učinit ničím. Proto dnes už nikdo v Čechách nepřipomíná výročí 21. srpna a jména lidí, kteří povstali proti vlastnímu mládí, jsou vyškrabávána pečlivě z paměti země jako chyba ze školní úlohy.

I Mirka takto vyškrabali. Stoupá-li teď po schodech ke Zdeniným dveřím, je to vlastně jen bílá skvrna, jen kus ohraničeného prázdna, které se pohybuje vzhůru spirálou schodiště.

…

Ti, co jsou v emigraci (je jich sto dvacet tisíc), ti, co je umlčeli a vyhnali z míst (je jich půl miliónu), mizejí jak průvod vzdalující se v mlhách, neviděni a zapomenuti.

Vězení však, přestože ze všech stran obklopeno zdmi, je jevištěm dějin nádherně osvětleným.

Mirek to dávno ví. Představa vězení ho po celý poslední rok neodolatelně vábila. Tak musela vábit Flauberta sebevražda paní Bovaryové. Ne, román svého života by si nemohl představit s lepším koncem.

Statisíce životů chtěli vymazat z paměti, aby zůstal jen jeden jediný neposkvrněný čas neposkvrněné idyly. Ale on se na tu idylu položí celým svým tělem jako skvrna. Zůstane na ní, jako zůstala Clementisova čepice na hlavě Gottwaldově.

Dali Mirkovi k podpisu seznam zabavených věcí a pak požádali jeho i jeho syna, aby šli s nimi. Po roční vyšetřovací vazbě byl soud. Mirka odsoudili na šest let, jeho syna na dvě léta a asi deset jeho přátel dostalo tresty mezi rokem a šesti léty vězení.

06.06.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11