Jakmile dojde k dopravní nehodě většího rozsahu či k jiné katastrofě, dostaví se na místo neštěstí policie, „záchranné složky“ a „intervenují“ zde i psychologové. Abychom se lépe vyrovnali s tím, co bohužel život (nebo naše nezodpovědnost) přináší. Abychom se co nejrychleji navrátili k původnímu „neutrálnímu“ stavu. Jako kdybychom všichni byli střiženi podle jednoho mustru a potřebovali v okamžiku velké ztráty za všeho nejvíc právě odborníka na objetí kolem ramen. Jsme o tolik méně otužilí, než byly generace proživší války, bídu a bezpočet přírodních pohrom? Nebo v nás někdo (něco) potřebuje vidět bezbranné bytosti, které se neobejdou bez experta? Bytosti, které se nesmějí ponořit do hloubi bolesti a žalu? Nepodceňují nás ti, kteří na základě experimentů a statistik zjistili, že budeme nejspíš reagovat, jak nám příroda velí – a že právě to je nepřípustné? Proč? Protože oni to vědí nejlíp. A my se na ně spoléháme.
Stella
Spoléháme se, protože už víc než dvě století vkládáme veškeré naděje do vědeckého pokroku. To, co bylo zamýšleno jako záchrana člověka před otrockou dřinou a před zatemňováním zdravého rozumu, postupně převzalo vládu nad jednotlivcem, aby ho změřilo, zvážilo, zformovalo a nasměrovalo. Až se vědecký světový názor stal obecně přijatou konvencí a praktickým nástrojem technokratické moci.
Theodore Roszak upozorňuje, že věda byla starší generací vždy vnímána jako veliké, nezpochybnitelné společenské dobro, protože pouto mezi vědou a novými technologiemi zaručovalo blahobyt. Nikdo nepředvídal, že technologický proces vyvolá neosobní procesy, kterým člověk přestane rozumět, a zbude mu jen obdiv k těm, kteří chápou. Tento proces zbožštění expertů zasáhl všechny režimy. Postupně došlo k těsnému spojení vědy s totalitní – i totální – kontrolou. (Tam, kde se demokratické režimy snaží jakoby zapojit dělníka do řízení, jde pouze o hru elitářských manažerů.)
Kontrakultura jako záležitost mladé generace odmítla hodnoty industrialismu a podívala se na člověka jako na jedince, který nevládne pouze intelektem a pro něhož je důležitá kvalita vnitřního života, tedy kvalita neurčená kvantitou vydělaných peněz.
Technokracie nám totiž vládne prostřednictvím svého mýtu. Tento mýtus říká, že experti mají monopol na objektivní vědění. Dosáhli ho studiem vědy a na studium vědy každý prostý smrtelník nemá. Ovšem věda, má-li být vědou, je vždy objektivní a odosobněná. Pocity stranou. Expert pěstuje objektivní vědomí. Domnívá se, že věda demytologizuje život, právě tím, že odstraňuje osobní zaujetí. Neboť vědecká pravda je nevyvratitelná. Nezávisí na jednotlivci a neuznává autority. Pokud se prokáže omyl, věda, jako metoda poznání, pouze přeformuluje vědecké teorie. Její podstaty se ale nic nedotkne. Bez ohledu na to, že každá generace vědců přepíše staré učebnice a vypustí zjevné omyly a přešlapy. Při tomto kumulování pravdy ovšemže zákonitě dochází k „neobjektivnímu“ (nepřiznanému) výběru…
Roszak srovnává objektivní vědomí a mýtus, proto, že se mu zdá, že mají mnoho společného. Mýtus je kolektivní, interkomunikační výtvor. V mýtu vykrystalizovalo všechno podstatné, všechny hodnoty dané kultury. Přesto jsme zvyklí mýtus pokládat za lež. Jenomže: tzv. objektivní vědomí je také souhrnem všeho, co v dané době považujeme za nejdůležitější. Tím pádem se i objektivnímu vědomí může přihodit, že bude odmítnuto jako každý jiný mýtus…
Etapa vládnoucí technokracie způsobila, že vědě a technologiím člověk nemůže běžně rozumět, a tak věda nutí člověka alespoň k tomu, aby se choval jako objektivní pozorovatel. Aby přijal jako životní styl cestu objektivního pozorování, kterému podřídí všechno. Cestu odosobnění. I když ho budou mást city a prožitky, tušení vlastního hlubokého nitra. S tím už mu také pomohou experti. Protože oni vědí, jak na to. Už měli a pořád mají člověka pod mikroskopem.
Podle současného pojetí sotva existuje jiná metoda poznávání než metoda vědecká, jako hromadění ověřitelných tvrzení. Vědec je ale navíc posedlý potřebou vtisknout řád tomu, co poznává. Klasifikovat, formulovat zákonitosti. Podařilo se to s časem. Pravý, pociťovaný, intuitivní čas (jako vitální plynutí zkušenosti) byl podřízen času hodinovému – předstupni počítače.
Ale pro jedince, jehož obživou není věda, platí otázka jiná: Jak máme žít? Jak můžeme žít ušlechtile, radostně, s pocitem smysluplnosti? Pro splnění tohoto cíle potřebujeme ve smyslu intelektuálním velmi málo. Oblast rozumového poznávání je pouze jednou oblastí velkého života. A člověk musí hledat cestu k celistvosti a k pochopení majestátu světa. Tento majestát může pochopit i beze slov. Může splynout s věcmi, které jsou mimo intelekt. Hudební skladatel, malíř, tanečník – mohou mít k vědci daleko. A přesto svět vstřebávají a poznávají i vyjadřují. Mimorozumově. Vědec se jejich díla dokáže chopit a popsat jej, dokáže formulovat i příčiny účinku na člověka. Vědec může sestrojit přístroj, robota produkujícího umělecká díla. Vědec vytvoří umělou inteligenci. Neboť nic není nemožné. Podle Roszaka právě k umělé inteligenci věda spěje nejvíce. Ale hudba, pohyb, obraz, básně nejsou cílem – pro člověka jsou prostředkem vyjádření radosti z tvorby. A stroj radost nezná. Radost není objektivní.
Roszak se baví tím, že se vědci pokoušejí vyrobit v laboratoři život. Proč vyrábět uměle to, co nám bylo dáno a co vytváříme docela jinak a s radostí? Kvůli zdokonalování? Musíme dohlížet na všechno? Kontrolovat bezprostřední touhu? Vyrobíme-li dokonalý stroj připomínající člověka, časem se stroj stane naším ideálem… Jako bůh v kterémkoli náboženství? Ale otázky filozofické a estetické stroj nebude řešit. Potom budeme muset tyto otázky redukovat, aby byly stroji přiměřené… Přizpůsobíme se mu!
Některé moderní filmy a absurdní dramata předvádějí lidi nevzrušené ničím. Ani milováním, ani vraždou. Postavy s netečnými pohledy, s automatizovanými reakcemi, Roszak říká „vnitřně zmrtvělé“. Objektivní. Ve slavném absurdním dramatu se hovoří slovy beze smyslu. Přesto je navenek vše v pořádku. Nikdo neví, jestli ten druhý není robot. A konečně: vždyť je nám jedno, jestli nás ten druhý slyší. Hlavně, že slyšíme sebe. Člověk se uzamkl do nitra a ostatním uštědří jen pár gest. Odcizení se tomu říká. Ale jsme tak moderní! Chytří. Moudří však nikoli.
V názvu článku je oblíbená (kupodivu /?/ u mužů) otázka: Je to racionální? Musí být všechno racionální? Jaké pak jednou bude naše ohlédnutí nazpět?
Zdroj: Roszak, Theodore: Zrod kontrakultury, Malvern, Praha 2016
21.09.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21