Nedávno přinesla MF DNES článek o ulepených a pitvorných šedesátých letech. Možná, že stejně hloupě a nepoučeně jako autor onoho článku jsme tenkrát posuzovali dobu před půlstoletím my, kteří jsme to dynamické, barevné a nadějeplné desetiletí prožívali. Za padesát let se svět překulí několikrát a nedbá na naše představy o směru. Po oné době naivního, ale tvůrčího vzmachu se kyvadlo světových hodin trochu líně pohupovalo, až se zívnutím odkoplo některé zahnívající režimy. Technokracie přešlapující u hranic se nenápadně uvelebila na nových hnízdištích, a protože byla nadšeně přikrmována, ani nemusela použít všechny ze svých vyzkoušených lstivých metod. Jenom pořádně zaktivizovala jednu, která kdysi nehrála tak velkou roli: mnohem víc než kdysi využívá média.
Stella
Chceš si o tom promluvit?
Tadeusz Roszak vydal prvotinu s názvem Zrod kontrakultury roku 1969. V druhém vydání z roku 1995 zachoval i původní předmluvu, ale doplnil ji o další, obohacenou o nové zkušenosti. U nás vyšla tato kniha (v níž se Roszakův pojem „kontrakultura“ objevil poprvé), právě letos. Zdá se to být pozdě. Ale mnohé z toho, co se v USA už dávno přežilo, i to, co zůstává nedořešené, prožíváme právě teď.
Koncem šedesátých let si Roszak všímá toho, že v Americe vyrostlo pokolení, které jako první generace od nástupu osvícenství radikálně odmítlo celý dosavadní hodnotový proud a vůbec nepředpokládalo, že by obvyklou, přirozenou cestou navázalo na generaci rodičů. Nikdy dřív nebyl mezigenerační rozpor tak vyhraněný. Nikdy předtím nehrál tak velkou roli v politickém životě.
Co bylo příčinou pasivity rodičů a jejich spokojenosti s daným stavem? Otcové dospívali většinou za války, ale už před ní byli vedeni především k poslušnosti ve vztahu k institucím. Mnozí měli v paměti krizi třicátých let, a tak toužili po bezpečí a po klidu. Potichu sledovali hon na komunisty, žili v nepřetržitém strachu z termonukleární války. Netoužili po žádném mimořádném ideálu a už vůbec ne po boření jistot. Dokonce se objevil pojem „předčasná senilita“. Aktivita mladých vynikla právě na pozadí chorobné pasivity rodičů. Nakonec i v evropských zemích došlo k zajímavému úkazu. Zatímco v 60. letech děti demonstrovaly proti establishmentu, rodiče demonstrovali na jeho podporu. A dělnictvo, tato předpokládaná pokroková síla, se spokojilo s dobrými příjmy.
A kdo měl žízeň, tak ji hasil
Co mládež u rodičů postrádala? Imaginaci, rozlet, cit, opravdovost. Roszak píše už roku 1969, že vývoj možná předvídá slavné drama o dvou tulácích čekajících pod seschlým stromem, až přijde skutečný život. Na rozdíl od divadelní hry se ukáže, že tuláci jsou roboti a strom je umělý. Generace 60. let odmítla být „radostnými roboty“.
Je pravda, že ne veškerá mládež hledala nadčasovou moudrost. Šlo především o studenty. Stranou zůstali marxisté, konzervativní skupiny i militantní černošská mládež se svojí úzkou etnickou vymezeností (již Roszak vidí stejně zastaralou, jako byl nacionalismus 19. století). Ale studenti vycítili, že civilizace je dezorientovaná. Začali proto hledat jinde. V psychologii odcizení, v orientálním mysticismu, objevili obohacující možnosti halucinogenních drog, experimentovali s životem v komunitách.
Zprotivila se jim představa spokojeného blahobytu jako životní mety. Dobře cítili napětí, jehož původ byl v nedostatku tvořivosti, v přizpůsobování obecně přijímaným (a nenápadně vnucovaným) představám o dobrém životě. Mimo jiné také proto, že pod americkým prosperujícím povrchem rostla hrozba jaderné války. I když zbrojení vyhovovalo téměř všem režimům, americkému vojensko-průmyslovému komplexu především. Před neomezenou mocí „vojensko-průmyslového komplexu“ varoval v roce 1960 Dwight Eisenhower (jako první použil tento pojem). Pozdě. V tomto roce byl už vojensko-průmyslový komplex americkým politickým systémem. Nevysvětluje tato skutečnost mnohé ze současnosti?
Kontrakulturu tedy zrodilo období americké hojnosti. Vlastní domky, po čase vyměněné za vlastní domky na jiném místě, krásné zboží nahrazované ještě lepším zbožím, veliká auta, stále lepší televizory. Ideálem čtyřicátých a padesátých let se stalo jednorázové použití čehokoli. Čas nadbytku i vztahy charakterizuje věta pocházející právě z této doby: Jdi do svého pokoje.
Důsledně se dbalo na sociální smír vycházející z myšlenky, že ze všeho nejdůležitější je vlastnit. Korporace se jevila jako velkorysá a chápající. Nikdo nemůže a nesmí mít bídu. Ale – žena bude příjemnou hospodyňkou nebo předmětem zábavy pro úspěšné manažery – playboye. Odbory a protesty se netrpí. Všechno je nahraditelné a svět je odpadní jáma. K ekologii bylo daleko… Iluzorní konzumentský ráj přinesl rozpad tradiční rodiny a např. i nový přístup k sexualitě. Romantické a tragické lásky jsou minulostí, sex může být odměnou pro nejpracovitější, kteří si jeho luxusní podobu mohou dovolit. Prarodiče se odsunou na okraj, často do seniorských městeček, péči budou mít zajištěnou ze sociálního pojištění. Také benevolentní výchova dětí (v praxi do krajnosti dovedené názory doktora Spocka) se hodně vzdálila zdravému rozumu.
V době nebývalé prosperity existovala ovšem ještě „druhá Amerika“. Nekvalifikovaní chudí se z center měst museli stěhovat na okraj. Říkalo se tomu „urbánní revitalizace“, ale mezi lidmi „odsun negrů“. Platilo ovšem stále, že i oni mají šanci…
Prázdnou ulicí na kolej
Růst nebývalé hojnosti a prosperity narazil na omezenost zdrojů, na bezohledné ničení životního prostředí, narazil na obrovskou výši státního dluhu. Rozpadla se sociální síť.
Tato etapa společenského vývoje jako velký problém generační byla zvláštní tím, že starší generace totiž vůbec nehodlala podat ruku svým potomkům. Nechápala, co se jim může nelíbit, když všechno mají. Jenomže mladí dobře cítili a viděli, že jsou manipulováni neviditelně, rafinovaně a o to víc. Že není v pořádku, když se někdo, kdo hlasitě nevzývá Rozum, Vědu, neakceptuje Realitu, musí podrobit péči psychologů a „dobře smýšlejících“ humánních expertů, kteří člověka toužícího po tvůrčím životě vyléčí z jeho anomálnosti. Naopak, mladí si nemohli nevšimnout, že šílenci jsou nezřídka právě mezi představiteli elit. Kdo jiný by mohl konverzovat o „úrovni přijatelných ztrát ve stovkách milionů maximálně“ a kdo jiný než blázen by mohl, jako vysocí generálové, označovat třetí světovou válku slovem „wargasm“?
Ze snů a z peří, ze sirek
Nová generace odmítla se nechat uplácet. S obrovským nepochopením se setkalo to, že nejeden univerzitní absolvent nehodlal dělat kariéru, jako jeho otec. Odmítli poslušnost. Na vysokou školu nastupovali s představou svobodného sebevyjádření, ale museli povinně navštěvovat masové přednášky Pentagonu, který si zajišťoval budoucí personál. V jakém, v čím zájmu jít do Vietnamu? I to přispělo k hnutí, které toužilo po úplně jiné kvalitě života. Bez ohledu na jakoukoli ideologii. Hlavně pryč od industriálního, materiálního pokroku.
Kontrakultura přinesla poznání, jak moc korumpuje špičky národa. Přestože osmdesátá léta chápala mladickou vzpouru šedesátých let spíš jako zábavu mládeže, tito mladí ve skutečnosti představovali hrozbu. Na první pohled je zajímalo LSD, vlasy a tráva. Ale „odloučená mládež“ byla postrachem vládnoucích elit, protože ohrožovala status quo. Jedině kontrakultura však mohla dát novou vizi společnosti poznamenané absencí jiných ideálů než hmotných. To mladí znovuobjevili krásu, něhu, respektování přírody a její různorodosti, přinesli zájem o jiná etnika – zájem jiného druhu, než jako pouhý zájem o exotické, vzdálené divochy.
Folkové balady, protestsongy, acid rock – bývaly i součástí demonstrací. Při nich se totiž nikdy pouze neprotestovalo. Tvůrčí i humorný moment do nich patřil. Otevřenost ano, současná vulgarita nikoli. Básníci kontrakultury jsou docela jiní než básníci devadesátých let s jejich konzervativním a jednoduchým populismem. Tomu nejlepšímu z kontrakultury totiž schází pokleslý cynismus. (Současnost přinesla např. i pozoruhodný detail: postava otce ve filmu bývá téměř vždycky komická.)
A pak je hodit na olej
Technokracie získala dokonalou kontrolu nad člověkem. Dokonce zjistila, že vzpoura dospívání je velmi výhodný byznys. Dříve předčasní starci, dnes věční adolescenti. Tržní manipulace ovládla všechno. Vůbec nikdo nemá kontrolu nad institucemi. Dokonce už nejde v prvé řadě o zisk. Zisk se stal prostředkem k dosažení moci. (Trump!) Řeči o právu na vlastní názor zakrývají nezájem o druhého, tedy i o to, že druhý třeba potřebuje pomoc. Stali jsme se společností manažerů. Všude sedí experti na něco. Pokud člověk pochybuje, expert mu pomůže pochopit. Psychoterapeut odblokuje nejen úzkost, ale taky otevře cestu k přijetí většinového názoru. Abyste přestali být divní. Demokracie už dávno je pouze inscenovaným představením. Televizní diskuze stojí na předem připravených otázkách. Umění a tvůrčí činnost se považují jenom za osobní záliby. Za věci zbytné. Za „nákladný doplněk“, za odpočinek v honbě za úspěchem. Vytratila se hravost, potřeba tajemství (a hledání tajemství). Všechno se dá vysvětlit a musí být vysvětleno!
Technokracie s nezpochybnitelnou modlou vědy je jednoznačně militantní. Hlavním zájmem podniků se stala sociální integrace a plošná kontrola. Zásluha kontrakultury je v omezení technokratické racionality, v znovuobjevení obraznosti, v obnovení úžasu nad tím, že věci mimo nás jsou – a v jejich přijetí bez analýzy a bez jejich praktického využití. Kontrakultura připomněla, že příroda zde není k tomu, aby sloužila člověku. Kontrakultura připomněla i to, že potřebujeme krásu.
Zdroj: Roszak, Theodore: Zrod kontrakultury, Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici, Malvern, Praha 2016
19.08.2016, 00:00:48 Publikoval Luciferkomentářů: 11