Neviditelný čert

V Babím létě padlých andělů jsem naznačil, že závěrečný díl letošního ústředního letního seriálu o šokujících lékařských postupech napříč staletími vypustím na konci babího léta. Babí léto, jak se zdá, má v úmyslu vydržet ještě hodně dlouho, což mě přivádí k myšlence, že se ho, jistě neúspěšně, pokusím zkrátit, jelikož jsem si zrovna koupil nové podzimní polobotky. Takže jdeme do finále. Pokud dobře počítám, závěrečný díl je po osmém a devátém sakumprásk desátý. Každý, kdo má na svých rukou všechny prsty, umí počítat do deseti, pakliže ovšem netrpí nějakou duševní chorobou. Takže duševní choroby a sekáček na led.

Lucifer

V první polovině dvacátého století se psychiatři potýkali s velmi těžkým problémem. Počet duševních onemocnění narůstal geometrickou řadou a nic nezabíralo. Není se čemu divit, že postupně vypukly dvě světové války a do čela národů se stavěli psychopati, o jakých se nesnilo starým Římanům ani za období panování Caliguly. Snaha odborných léčitelů psychopatologických příznaků byla neutuchající a z jejich kruhů se rodily neuvěřitelně sugestivní léčebné metody.

V roce 1939 vyvrtával Egas Moniz v Portugalsku do lebek duševně nemocných osob díry a ničil jim mozkovou tkáň dráty a alkoholem. Teorie, z níž vycházel, neztratila nic na své děsivosti, přesto mu vynesla Nobelovu cenu. Moniz měl na zájem o mentální onemocnění nezadatelné právo. Jeden rozrušený pacient ho postřelil a on ochrnul. „Ten blázen do mě napumpoval kulky,“ prohlásil Moniz.

Jedním z Monizových oblíbenců byl Walter Freeman z Yale. Dr. Freeman nebyl chirurg a cítil frustraci, když se jeho nástroje lámaly o lebky pacientů. Dr. Freeman neměl čas ani trpělivost na to, aby nosil rukavice a udržoval sterilní prostředí. „Všechny ty blbosti o bacilech…,“ říkával. Doma, na citrusu, si začal zkoušet nový a snadnější postup.

V roce 1946 představil Freeman novou proceduru – transorbitální lobotomii. Namísto ztrácení času s lebkou postupoval Freeman rovnou přes oko. Zpočátku Freeman používal kuchyňské sekáčky na led, zejména značky Uline Ice Company. Zarážel je dovnitř pomocí kladívka a pak s nimi pohyboval, jako když se otáčí stěrač na předním skle auta. Přihlížející lékaři často omdlévali.

Před studenty medicíny se Freeman rád předváděl a psal na tabuli současně oběma rukama. S pacienty začal dělat totéž a pronikal dovnitř současně oběma očními otvory. Dělalo to dojem na reportéry a zákrok se urychlil. V létě Freeman naložil manželku, děti a chirurgické nástroje do rodinné dodávky, které říkal „lobotomobil“ a cestou do národních parků prováděl zákroky v místních nemocnicích.

Jednoho dne, když byl právě doma, dostal dr. Freeman zprávu, že jistý pacient se zabarikádoval v ložnici. Freeman se oblékl, přijel na místo a vyzval pacienta, aby vyšel ven. Poté požádal policistu, aby dotyčného podržel, a provedl operaci rovnou na podlaze. Ve státní nemocnici v Cherokee (Iowa) tři Freemanovi pacienti zemřeli. Jeden z nich umřel proto, že Freemanovi vyklouzl sekáček na led, neboť chtěl současně i fotografovat.

V lékařských záznamech Freeman bez zdráhání uváděl, že mnozí z jeho pacientů nyní fungují na úrovni „domácích mazlíčků“, případně se proměnili v „dobrý poživatelný dort, ovšem bez polevy“. Každopádně se z nich stali spořádaní občané, kteří nedělali problémy.

Když se objevily studie založené na dlouhodobém výzkumu a mínění kolegů se začalo obracet proti němu, vyvolalo to u Freemana zmatek a cítil se raněn. Mnoho pacientů jej milovalo a jejich rodiny jej milovaly ještě více. Když pak na Freemana na jednom shromáždění psychiatrů ostatní pokřikovali, vytáhl zpod řečnického pultíku krabici a hodil na stůl pět set vánočních přání. Pak se zeptal lidí v publiku, kolik pohlednic od pacientů dostali onoho roku ke svátkům oni.

Poté, co Freeman zpackal ještě další operaci, musel odejít do penze. Sbalil si svých pět švestek a cestoval po venkově. Dál sledoval své pacienty, jak se jim vede, a ukazoval ostatním doktorům i sám sobě, že je dobrý člověk, který chtěl vždy jen pomáhat.

Druhá polovina dvacátého století byla z hlediska psychiatrie o poznání příznivější a zdálo se, že lidský rozum se začíná probírat k plodnějšímu a úctyhodnějšímu rozkvětu. Jenže zdání klame. Druhé desetiletí jednadvacátého století se hemží ještě mnohem těžší tonáží z řetězu utržených psychopatických paranoiků, deprivantů a z reality vytržených konzumních robotů. Snaha z nich nadělat „domácí mazlíčky“ či „poživatelné dorty“ nejlépe i s polevou je zjevná. Jakou úlohu v tom hrají psychiatři, netuším, ale třeba takový Egas Moniz by si věděl rady.

Přeji hezký zbytek babího léta, sladké sny a radostný návrat do dětství se sekáčkem na led.

Zdroj: Nathan Belofsky: Podivná medicína – Šokující lékařské postupy napříč staletími, JOTA, 2016 (Originál: Strange Medicine, Perigee Books, Penguin Group (USA), 2013)

26.09.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9