Neviditelný čert

Moje předkládaná úvaha se vám může zdát poněkud zmatečná. Přiznávám, že občas pociťuji v duši zmatek, ale kontrolu nad jeho neutralizací stále ještě držím. Jak dlouho? Netuším. Vůkol mimo mou duši se však odehrává ještě větší a šílenější zmatek, takže vzhledem k tomu, že nejsem Bůh, tudíž dokonalý, střípky z vnějšího zmatku občas pronikají do mé duše. Naše civilizace se díky úžasným vědeckotechnickým prostředkům nachází v ráji překypujícím bohatstvím a neuvěřitelnými možnostmi seberealizace. I přesto je pozoruhodné, že značná část občanů Země i nadále tone v bídě. Ne až tak zoufalé jako třeba před sto padesáti lety – kupříkladu mnozí běženci před válkou a hladem zaplavující Evropu jsou vybaveni kvalitními mobily a dostatečným balíkem peněz pro pašeráky – ale jsou země, jimž se zpravidla říká „rozvojové“, kde to opravdu vypadá dost ošklivě. Zdroj té ošklivosti je poněkud diskutabilní. V porovnání se situací před sto padesáti lety však globálně žijeme v neutuchajícím blahobytu. Proč z tohoto ráje míříme rázným krokem do pekla? Na nejrůznější projevy a možné příčiny tohoto sebedestrukčního úpadku jsem tady už mnohokráte upozorňoval; kupříkladu v sérii Šílenství doby či Totální světovládě. Tyto postřehy, úvahy a dedukce byly inspirovány mými vlastními zážitky a výsledky pozorování. K sepsání předkládané úvahy jsem však dostal podnět zvenčí.

Lucifer

Můj mladší syn mě v neděli upozornil na dva zajímavé takříkajíc vědecké experimenty. První z nich započal jistý dr. Kalhoun v roce 1947 a pokračoval v něm až do své smrti v roce 1995. Jeho projekt, který by se dal nazvat Myší ráj a úpadek společnosti, se zabýval studiem společnosti potkanů v laboratorních podmínkách, jež zahrnovaly komfortní prostor, kvalitní potravu, veterinární péči, nepřítomnost jakýchkoli stresových faktorů atd., zkrátka naprostý blahobyt. A jak to dopadlo? Špatně. Populace potkanů takto neskonale luxusním způsobem opečovávaná sice zpočátku narůstala, ale pak začala degenerovat a nakonec vyhynula. Co těm blahem oplývajícím potkanům chybělo? Nejspíš něco z toho, anebo všechno, co v jejich péči bylo vynecháno. Boj o přežití, jenž implikuje aktivní sebezdokonalování, přemýšlení, vynalézání, tvořivost atd.

Nedokážu posoudit, do jaké míry se život v potkaní společnosti dá přirovnat k životu ve společnosti lidské. Ale asi dle patřičných odborníků dost. Aktuálně narůstající úpadek (morální, kulturní, mentální…) především té nejvyspělejší části lidské civilizace v té či oné míře, a možná úplně, avšak zcela nepřehlédnutelně stojí na stejných základech, jež po zbytek svého života zkoumal na potkanech dr. Kalhoun.

Ještě než přejdu k druhému experimentu, jenž s tímto tématem bezpochyby úzce souvisí, musím poznamenat tohle: Lidé a potkani nejsou totéž. Na rozdíl od potkanů mají lidé vymetenou cestičku na poněkud vyšší společenskou, kulturní a rozumovou úroveň. To, že zůstávají na úrovni potkanů, znamená, že něco není v pořádku – že se zkrátka něco podělalo.

Druhý experiment pochází z Ruska, které se zrovna účastnilo zdánlivě jiného experimentu v podobě vůdčí součástí Sovětského svazu. Tento takříkajíc vědecký experiment se odehrával někdy během druhé světové války a trval patnáct dní. Sovětští vědci umístili do hermeticky uzavřené místnosti pět „nepřátel Sovětského svazu“, vypustili tam tzv. Nikolajevův plyn, jenž byl natolik toxický, že zaručoval naprostou bdělost a postupnou ztrátu osobnosti. Ruský experiment skončil ještě děsivěji než ten Kalhounův. Zkoumané subjekty se postupně proměnily v šílené zombie.

Jestli se jedná o pravdivou informaci, netuším a nehodlám to zkoumat. I na tomto příkladu, byť třeba vymyšleném, lze nalézt podobnost s degradací současné lidské civilizace. Lidé jsou neustále pod vlivem nějakého veřejného i neveřejného média a jiných aplikací. Čas ke skutečnému odpočinku a relaxaci už skoro nemají. Už nedokážou spolu normálně komunikovat, vnímat a respektovat se. I přesto, že velmi čile komunikují přes nejrůznější sociální prostředky především na internetu, začínají se odosobňovat. Lidská společnost se atomizuje. Přímý kontakt se ztrácí, ačkoli se tyto lidské atomy, obzvláště ve velkých městech, denně míjejí s obrovským počtem jiných lidských atomů. Skutečný a přirozený kontakt atd. je minimální.

Atomizace lidské společnosti není ještě tak nějak úplná. Lidé pracující v různých firmách či institucích jsou často vedeni k utužování svého pracovního kolektivu. Existují zde jakási společenská pravidla a svým způsobem i určitý respekt. Příslušná firma či instituce tento stav zcela logicky aktivuje, aby zefektivnila svůj provoz. Do jaké míry jde o skutečně přirozenou komunikaci, respekt a souznění, je ovšem diskutabilní. Přepokládám, že mnozí z těchto lidí to míní vážně. Jejich vážnost však mnohdy upadá mimo firmu či instituci. K jiným lidem. Pak je tady ještě dost početná populace jedinců, kteří jdou tím či oním způsobem po svých. U nich je atomizace nepoměrně zřejmější.

S tím souvisí naprostá ztráta vnímání reality, která se projevuje u narůstajícího počtu jedinců. Jednoduše jsou mimo. Fungují jako špatně naprogramované automaty. Lidé s tím velikým mozkem. Někdy mám pocit, že u nich fungují jen dva neurony, a to ještě na poloviční úvazek. Kupříkladu čím dál tím častěji vídám, jak se v metru někdo sápe po dveřním čudlíku vagónových dveří, ačkoli není aktivovaný, kdy se už otvírají. Zaznamenal jsem případ, kdy se dotyčný degenerát snažil strčit prstík i do zárubně. I když se mu to nepovedlo, tak evidentně nejevil známky překvapení či nedejbože poučení. Bylo mu to naprosto putna. Zkrátka měl v sobě zabudovaný takový malinký prográmek, jenž mu rozkazuje, že když stojí před dveřmi s čudlíkem, musí ho za každou cenu zmáčknout.

Místo Nikolajevova plynu jsou k dispozici drogy nejrůznějšího kalibru, přičemž v některých případech jejich užití má výsledky téměř stejně děsivé jako u možná fiktivního ruského experimentu ze čtyřicátých let minulého století:

Děsivá realita: V USA strmě roste počet předávkování opiáty

Drsné fotografie narkomanů a alkoholiků z největší čtvrtě bezdomovců v USA

Šokující foto: Zfetovaní rodiče omdleli v autě před zraky malého syna (4), našla je policie

Zrůdní rodiče se zfetovali heroinem před dcerou: Mami, tati, vstávejte

Předávkovaní feťáci umírali na ulici: Kolemjdoucí si je pobaveně natáčeli

…

No a ještě Planeta opic a jiných povětšinou tupě štěkajících mazlíčků jako náhrada ostatních zřejmě už dost nechutných lidských spoluzemšťanů.

Je toho více, čímž jsem vás chtěl v této úvaze obhospodařit, ale klábosnice mi doklábosila, takže zase někdy příště a doufám, že v méně zmatečné podobě;

You Bastards!

11.10.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12