„Svobodný kolega, chce-li býti a zůstati slušný, nesmí v pozdní večerní chvíli navštíviti ani ve věci služební, neřkuli mimoslužební, svobodnou kolegyni v jejím samostatném bytě, ani od ní přijmouti číšku čaje, záleží-li mu na dobré pověsti kolegyně. Služební věc není dojista nikdy tak naléhavá, aby nemohla počkati do zítřka… Ani schůzky několika dívek a mladých pánů v bytě jednoho nebo jedné z nich na čaj nebo pouhou zábavu bez přítomnosti starších nemůžeme pokládati za schůzky společensky správné, přese všechno ujišťování, ‚že se tady přece nemůže nic stát‘.
Snoubencovy dopisy, adresované příští nevěstě, mají procházeti rukama její matky, která však jich shovívavě nebude otvírati… Snoubenci se nemohou dočkati důvěrného tykání… Ale nechť od toho upustí, neboť je třeba být zdrženlivým a opatrným. Tykání… je velmi vážným závazkem pro budoucnost.“
Stella
Jiří Guth-Jarkovský si dobře uvědomuje, že se jeho pravidla chování mohou v roce dalšího přepracovaného vydání (1939) jevit jako starosvětská a šosácká, ale i v tom případě je zapotřebí je dodržovat, protože „příležitost dělá zloděje“. Z toho důvodu také společnost neschvaluje milostná dostaveníčka, neboť je dost příležitostí scházet se pod ochrannými křídly starších. A zatímco dostaveníčko je problém společenský, nemanželské děti jsou problém sociální. Velké nebezpečí pak hrozí, když jeden ze snoubenců vystupuje v ochotnickém divadle! Stává se dokonce, že snoubenci chodí na výlety a na procházky bez doprovodu, „divže ne už na svatební cestu“.
Společenský katechismus Gutha-Jarkovského dostali čtenáři do rukou poprvé na samém začátku 20. století. Do nových vydání po roce 1920 přibyla také krátká úvaha o poválečné morálce.
Pouta popraskala – zdali vždy a ve všem společnosti na prospěch? Jsou rozmanitá pouta na tom světě, nedobrovolná a dobrovolná, ta, která člověku dává člověk, a ta, která si člověk ukládá sám. Jsou to všecky možné zákony, jimiž si člověk sám šněruje nikoli svoji svobodu, nýbrž bezuzdnost, chtěje se státi svou vůlí a svým rozumem lepším, než jej stvořila příroda. Bez zákonů zůstává divochem, a tedy dobrovolná pouta činí z něho tvora civilizovaného. Zákony regulují společnost a společenský mrav. Poustevník anebo Robinson na pustém ostrově nepotřebuje zákonů, poněvadž nemá společnosti.
Zastavme se u některých kapitol.
Jedeme!
Z toho, jaké požadavky autor společenských pravidel klade na chování cestujících a průvodčích v tramvajích, je zřejmé, že konflikty v dopravních prostředcích (i na ulici) byly celkem běžnou věcí. Možná se častěji než dnes odehrávaly hlučné hádky. V souvislosti s radami, jak se postavit k nepříjemným výstupům na veřejnosti, Guth-Jarkovský vysvětluje, co znamená být džentlmen a jak se má takový džentlmen v podobných kritických situacích zachovat. Nic nového pod sluncem, tehdy ani dnes. Slušný člověk na sebe ničím neupozorňuje, tedy ani příliš hlasitou řečí, ani hurónským smíchem. Džentlmen se chová ohleduplně ve smyslu: co sám nerad, nečiň jinému. Pro všechny lidi, vždy a všude platí: být nenápadný a být připraven pomoci druhým. (Filmový Poirot…)
Děti se musejí chovat stejně slušně, jako dospělí. Omluva, že jsou to „jenom děti“, neobstojí. Od toho mají rodiče, aby na ně dohlédli. Matky mají dítě napomínat potichu, ale energicky. Děti nesmějí klečet na sedadlech, nemají si na ně stoupat a botičkami nesmějí špinit šaty cestujících. Velkorysí můžeme být jen vůči křiku nemluvňat a na jejich matky se máme s pochopením usmát.
Hodně místa věnuje Guth-Jarkovský chování personálu dopravních podniků.
Neuzná-li průvodčí či revizor platnost jízdenky, nezbývá než se spokojiti. Je pravda, že rozum obyčejného smrtelníka nechápe, jaká chyba se stala, když… nechápe toho ani sám průvodčí, ale rozkaz je rozkaz! Průvodčí nebo revizor je v právu, musíme se podrobit. Také nemudrujte o vhodnosti nebo nevhodnosti příkazu. Nic to nepomůže, jen to rozpaluje zřízeneckou krev… A proto se nepouštějte se zřízencem dopravního podniku nikdy do hádky. Zřízenec jí chléb elektrárenský, a proto i elektrárenskou píseň vždycky bude nebo musí housti. Zachovejte klid, poslechněte, zaplaťte, a jste-li přesvědčen nebo přesvědčena, že se vám stala hrubá křivda, zapamatujte si číslo průvodčího… stěžujte si na správě podniku a buďte jisti, že vám to – nic nepomůže! „Nahoře“ jsou na takové zákroky zvyklí a mají na to šimla, že jako všecko je v pořádku.
I tenkrát, chová-li se zřízenec nezdvořile, nebuď nezdvořilou druhá strana… Revizoři… jsou Zevové elektrických podniků nebo také bohové ex machina, kteří mají plné právo vzpurné obecenstvo vylučovat z dopravy. Jsou samovládci v svém okruhu a nesnesou odporu… Zaplatili-li jste řádně svůj lístek, nemáte žádných dalších povinností k tramvaji, leda nemluvit, nekouřit, neplivat na podlahu a nenechávati batohy na zádech.
A ve vlaku? „Zdvořilost a jemný mrav je hlavní věcí, kterou béřeš s sebou.“ Musíme být schopni kompromisu, pokud jde o otvírání oken, kouření a podobně. Cesta vlakem je náročná, protože trvá často celou noc. I hlasitý hovor může obtěžovat.
Zvláště je choulostivé napomínati spolucestujícího, je-li rozjařen alkoholem. S opilcem se pouštějte do hovoru co nejméně, do hádky však nikdy. Stav alkoholika bývá různý a opice jsou všelijaké, veselé, smutné, plačtivé, rozdrážděné. Tyto pak bývají i nebezpečné. Neznáme-li napřed její letory, vyhněme se styku s ním vším způsobem. S nepříčetným člověkem není nikdy slušná zábava.
Nejezme bez nutné potřeby. Nezapomínejme, že dnes na tratích aspoň trochu živých bývají hostince, ve vlacích restaurační vozy, a smrti hladem se na evropských drahách není třeba nikde obávati… Nechápeme dobře, proč se jídelním vozům naše obecenstvo vyhýbá, když jídla tam vynikají jakostí a nejsou nijak valně předražena. Je-li opravdu nutno vzíti s sebou do vagonu nějaké potraviny… nebeřme nikdy jídel, která by svou vůní nebo jakkoli jinak spolucestující obtěžovala, jako sýry, uzeniny, ba i pomeranče… Jsou lidé, kteří se i za obecného dostatku potravin domnívají, že jakmile vlezou do vagónu, musí jísti, a jedí po celou cestu, mají-li co. (Za okny leporelo (Vlakem))
S rozpaky vzpomíná profesor Guth-Jarkovský na to, jak si v přeplněném kupé slečna převlékala punčochy… „Odjíždějícím dámám přineseme na nádraží kytici nebo lépe hrst květin, také krabici bonbónů…“ Ach jo!
Svoboda…
Mladá dívka sice může jít do kina s přítelem, bez matinky, ale musí si být vědoma toho, že ostatní pak mají právo myslet si o ní cokoli.
Nebudiž zapomínáno, že v biografu bývá tma horší nežli v divadlech a sedadla velmi útulná. Kdesi stanovili, že při představení v kinu budou dámy zvlášť a páni zvlášť – a kino pak zelo prázdnotou! Mládež, ba často i matky a otcové dítek by rádi žili volněji a říkají, že „chtějí žít“… Nic platno, společnost vyžaduje jistých ohledů a zdrženlivosti jak od ženy, tak od muže – sice by to pak podivně vypadalo. Volnost a svoboda neznamená přece dělat, co chci, jak chci a kdy chci – dokonce často naopak.
O věcech nezbytných
Guth-Jarkovský říká o věcech „ožehavých“. Má na mysli používání toalety, „místa k potřebnostem potřebné“. Je mu mlčení kolem tohoto tématu stejnou záhadou, jako „obydlenost cizích světů“ nebo jako teplota ve středu Země. Ptá se, proč se společenská výchova přímo štítí nejlidštějších věcí. Oháníme se sice starými Římany, kteří říkali, že není třeba se stydět za věci, které jsou v souladu s přírodou, ale ono místo odbýváme různým neurčitým označením, jako je např. „cizinecké“ WC. On sám se rozhodl nazývat tento předmět slovem příslušenství. Přičemž existuje příslušenství veřejné a příslušenství soukromé – jako existuje společnost veřejná a společnost soukromá.
A jest i toto příslušenství jistým teploměrem anebo tlakoměrem vzdělanosti lidské, právě jako spotřeba mýdla.
Podle tohoto „veřejného útulku“ se pozná, jací lidé městu (vesnici) vládnou. Jak jsou jemní, vzdělaní, jakou mají kulturu. A Guth-Jarkovský srovnává krásná zařízení v Londýně s hrůzou na jihu Francie a v Paříži. „Moderní příslušenství“ je zrcadlem kultury země i domácnosti. A protože podobné téma nepatří do slušné konverzace (stejně jako jiná intimní témata), svůj odchod na ona místa hlasitě nesdělujeme, omluvíme se jen s tím, že se za okamžik vrátíme, nebo se zeptáme, kde je možné umýt si ruce…
Vypráví se, že když naše republika přejímala Pražský hrad, architekti nejprve odstraňovali příslušenství, protože v každém pokoji bylo jedno. „Bylo nutno větrati na všech stranách.“ Neboť příslušenství nebyla bytová, ale pokojová. Údajně tomu tak bylo na všech habsburských sídlech.
Včera, dnes a snad i zítra
Zdá se dnešní téma příliš školometské? Ona si otázka slušného chování o to sama říká. Jak se chovám, tak s druhým komunikuji. Dávám mu najevo, co pro mne znamená – neznamená. (A že ignorování potřeb druhého je nepříjemné až buranské, o tom tady nejednou psal přímo šéfredaktor Lucifer sám.) Před nějakým časem dostal zvláštní odměnu ve studentské novinářské soutěži chlapec, který se rozčileně ptal, proč by jako měl zdravit své profesory. Jen proto, že jsou profesoři? Stálo v textu. Toto on odmítá. Odmyslíme-li si studentovu pozdní pubertu, pak je zarážející, že nemá tuto otázku jednou provždy vyřešenou už od svých pěti let a že se těšil takové přízni hodnotící komise (článek bez výrazných formálních kvalit). Jsou zkrátka věci, které máme nasát v předškolním věku, abychom o nich později nemuseli ani přemýšlet.
Po městě zvolna chodí preventistky kriminality, pilné včelky (oblečené v černém, se žlutým nápisem na zádech). Nevím, čemu by zabránily, kdyby. Proč jsou vůbec zapotřebí? Vždyť základní společenská pravidla jsou tak jednoduchá! Jenomže – rodičovství je namáhavé! Instituce mnoho nedožene.
Jiří Guth-Jarkovský psal Společenský katechismus před sto lety a několikrát jej přepracoval. Bylo to nutné, čas nezastavíš. Co by asi řekl tomu, že se dnes rodí děti především ve volných svazcích, když jeho společenská pravidla ještě na konci 30. let mluví o manželství a jeho obchodní stránce s nutností vše praktické mít dohodnuto předem? (A ty monogramy na prádle! A nechodit před svatbou zavěšeni. Když matka dovolí, může snoubenec dívku políbit na čelo. Rozhodně je dobré požádat příslušnou kancelář o zjištění referencí o ženichovi!)
No. Čas pokročil, epochy se vystřídaly, i já budu shovívavá k té paní, kterou dnes už podruhé vidím tady za oknem, věřte nevěřte, venčí pejska v kožíšku (on). Ona ale kráčí v dlouhém růžovém županu, bačkůrky na nohou. Takto každého jitra a večera projde sídlištěm tam a zpátky. Co nám chce sdělit? Nastydne!
Zdroj: Guth-Jarkovský, Jiří: Společenský katechismus, Československý spisovatel, Praha 1992
P. S.:
Vyhazujeme-li ve vlaku cokoli oknem, čiňme tak s náležitou opatrností a jen v širém poli! Nevyhazujme však prázdné láhve a těžké předměty.
Mořskou nemoc odbývej každý pokud možno tiše a nepozorovaně.
(Jiří Guth-Jarkovský)
09.12.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21