Neviditelný čert

Čas od času se vyplatí opustit rodný gauč a vydat se na cestu vlakem. Když se poštěstí, že spolucestující nebude upovídaný a nebude bez ustání poplácávat nechutně chlemtavé obrovské psisko, krásně si cestou uspořádáte myšlenky a pokocháte se ubíhající krajinou, neboť česká krajina je pokaždé jinak členitá a barevná. Po takových pěti letech na cestách zvládnete i otevírání vagonových dveří s tím prokletým kormidlem, původně jistě navrženým jako pomůcka k tréninku pravidelných návštěvníků posiloven. Bude-li vám štěstí přát až do cílové stanice, vystoupíte na peron a nebudete muset skákat z průměrné výšky 150 cm, nejlépe do rozbředlého sněhu. (Jedinou výhodou takového dopadu je pak hladký dojezd k nádražní restauraci.)

Stella

Když už na člověka doma všechno padá, ve vlaku přijde na jiné myšlenky, i kdyby nechtěl. Každý se nemůže sebrat a vyrazit na dovolenou třeba do Kapského Města. Ale abychom zblízka uviděli jiné tváře a prožili dobrodružství, k tomu postačí i kupé pražského rychlíku. My, kteří pamatujeme staré zlaté časy, můžeme také srovnávat, nakolik se cestování vlakem za půlstoletí změnilo. Kupodivu, ne mnoho. Jenom některé nádražní budovy doznaly proměnu v objekty hodné zájmu filmařů zachycujících bombardování Drážďan.

Ale přece jenom: Ve stánku koupím si housku a slané tyčky, zpívá Jaromír Nohavica. To už, barde, neplatí. Usedni na Wilsonově nádraží do rychlíku a na sto procent vzápětí do sedadel kolem tebe žuchne několik udýchaných cestujících, většinou jsou to ženy, a chvatně vyndají z batohu, kabely nebo kabelky proviant. Láhev je samozřejmostí vždy a všude, o té se už ani nemusím zmiňovat, to je prostě další končetina.

No, takže zatímco jsme si kdysi mohli koupit housku s dvěma kolečky měkkého salámu (když na stánku byla), odvážní jedli sekanou z bufetu (pro skutečné hrdiny pak byly k mání i karbanátky), tak v současnosti se jeden nestačí divit. Tu slečna otevře krabičku s čímsi. Vezme vidličku a s pohledem upřeným do časopisu nabírá a pojídá sypkou hmotu, nejspíš čočku, proso, bulgur, kuskus a rýži dohromady. Určitě bez lepku. Obdivně sleduji, jak luštěniny i obilniny vidličkou krásně zvládá. Pak přijde na řadu zelný salát. Poté dívka sáhne po lžičce a po kelímku, aby se zasytila pudinkem. Následuje škatulka s pokrájeným ovocem, které se pojídá pomocí napichovátka. Dojedeno, dočteno, napijeme se. Jakápak tatranka z dob tuhého bolševismu!

Moc dobře chápu, že většina hladových pobíhala po pražských ulicích a zařizovala po všemožných institucích nezbytné záležitosti. Na jídlo neměly a neměli ani pomyšlení. Děje se mi také tak. Ale já se dodneška postaru ostýchám pojídat něco jiného než obligátní housky. Závidím paním, které zhltnou obloženou bagetu zvíci paže boxera Klička, než dojedeme z hlavního nádraží do Holešovic.

A odpustím si vypravování o jednotlivých chodech cestovatelského menu ženštiny, která se nepřestávala posilovat celých 155 km jízdy, dokud se neodkolébala na vzduch. Jen tolik napíšu, že končila jablečným závinem a jogurtem a že měla krásný zvyk: seděla u dveří do uličky a s každým odpadem mířila přes těla ostatních do koše pod oknem. Asi pošesté zjistila, že bude lepší zkusit plynulejší pohyb. První skok byl pro mne šokem, až jsem vykřikla a Blesk mi vypadl z ruky.

Ale pořád to bylo snesitelnější než potravinové zážitky z doby, kdy hodně rychlíků jezdilo na Slovensko, neb jsme žili ve větším státě. Jak se tak vojáci ze Slovenska ženili do Čech nebo Češi na Slovensko, vlaky byly nabité, protože auto neměl každý a své příbuzné čas od času chtěli vidět všichni. V čase zabijaček to bylo cestování pro otrlé. Ve vlaku lidí, že průvodčí kontrolu jízdenek vzdávali, bylo nedýchatelno, topilo se naplno, ti u oken nedovolili větrat, do toho ve vzduchu houstla vůně majoránky a česneku. Atmosféru doplňoval odér vlhkých uniforem a nedopitého piva – stále se přesunovali vojáci. Na nabitých chodbičkách se kouřilo i v nekuřáckých vozech. Pokud zbyl kousek místa, usedly na podlahu cikánky z nejvýchodnějšího východu a ty měly ve zvyku smlouvat s průvodčím, že mají doma šest dětí, tak si nemůžou koupit jízdenku. Kdepak tichý oddíl!

I cestování podobných vypočítavých individuí se změnilo. To se dělá takhle: Nastoupíte v Praze a sledujete, kde je průvodčí. Ve vedlejším vagoně je kamarád, který sleduje přesun průvodčího také. Mobil má každý. A pak už není žádný problém zavřít se na kritickou chvíli na WC. Děje se běžně. Je zajímavé pozorovat, jak to řeší dvojice, když si přidělují, na kterou toaletu kdo zmizí. Popuzující jsou dobře živené vysmáté rodinné klany. Když je průvodčí vysadí na příští stanici, o co jde? Nespěchají. Proč taky? Vyčkají na další spoj u piva a za dvě hodiny pokračují v krasojízdě. Takové přískoky po železnici. Bezstarostný výlet a kvečeru už nás s jásotem vítají další bezstarostní příbuzní. Projeli jsme se všichni zadarmo a ušetřili jsme na taxíka od nádraží.

Samostatnou (a netaktní) kapitolou by bylo vyprávění obsahu telefonátů. Ač volající opravdu zábrany nemívají. Ze své poslední cesty připomenu jen naléhavé informace o gelových nehtech a o tom, že ta žehlička na vlasy bude na svém místě, a ne bůhvíkde, jako posledně! Po uklizení mobilu následuje zálibné prohlížení vlastní potetované ručky a nožky až do chvíle, než se mobil ozve znovu, cca za 3 minuty. Názory na toho debila, ženského lékaře XY z polikliniky v městě Z, byly také poutavé a přínosné.

Vyjedeme-li po dlouhé době do jiného kraje, neunikne nám, že i na tak malém území, jakým jsou Čechy a Morava, lidé v jednotlivých krajích vypadají sice nepatrně, ale přece jen rozdílně. Jiný je i způsob jejich mluvy, dialekt v to nepočítaje. Mám na mysli míru suverénnosti a jiné tempo řeči, v některých oblastech nádech agresivity a naježenosti. Nevstřícnosti. Předběžné sebeobrany a útočnosti. Znovu jsem si ověřila, že třeba v pátek odpoledne jsou místa, kde jedou vlaky plné mladých, a ti mladí neřvou! Vážně. Taky jsem se divila. A nevykřikují vulgarity. Určitě to nejsou svatoušci, ale mají zábrany před ostatními. Vědí, co je ohleduplnost. Protože jim to doma řekli. Škoda, že taková místa jsou hodně daleko!

V dobách párovek jsme si na cestu vlakem brali starší oblečení a museli jsme si přibalit noviny a ručník, protože sedadla a opěradla byla plná sazí. Nejdřív jsme tedy místo k sezení očistili a ještě jsme na sedadlo položili ručník (z nouze i Rudé právo), abychom nedojeli celí černí. Běda, pokud jsme zapomněli zrcátko! Za oknem uháněl kouř z lokomotivy, v noci tak krásně plný jisker. Vlaky jezdily pomalu a se zpožděním, o jakém se dnes nikomu ani nezdá. Vůbec nikoho nenapadlo, že by věci mohly vypadat také jinak.

Ale jedno platí pořád. Koleje a vláčky se staly součástí krajiny. Vrostly do ní. Ale to se opakuji: Na trati. Jak to ti předkové dělali, že se s takovým citem dívali okolo sebe a dokázali naslouchat okolnímu světu a jemu podřídili i budování čehokoli? Asi jim šlo o něco jiného, než věčným stavitelům tragické dálnice procházející Středohořím…

13.10.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4