Na jedno téma (na dvě, na tři…) – Odhalování

rubrika: Pel-mel


V jedné z dávných internetových diskusí se čtenář přiznal ke své dětské představě o tom, jak se jednou ožení a počká si, až manželka usne. Potom odkryje peřinu a podívá se, jak to vlastně je. Jako dítě své doby totiž ten chlapec nechodil kolem plakátů a časopisů s nahotinkami a jeho maminka doma nevystavovala dámské prádlo. Intimita patřila do soukromí a byla tajemná. O intimních věcech se veřejně nemluvilo ani nepsalo. Výchova ke studu byla samozřejmostí. (Šeptaly jsme si, holky z deváté třídy, že Ivaně kouká kombiné. Strašné!) Přesto lidstvo nevyhynulo, což dnes obyvatelstvu přeerotizovaného Západu nepochybně hrozí.

 

Stella


Psalo se tady nedávno o lidské tváři. Tvář vystavujeme, protože není zbytí. Proto jsme se naučili hlídat její výraz a pozměňovat (přikrášlovat) její vzhled. Ovšem, pokud jde o předvádění těla, tam existuje snad jediná situace, kdy neváháme: lékař vydrží všechno… Jinak naprostá většina z nás zahaluje, co se dá, ač, pravda, i tady v posledních letech padla veškerá tabu. Zakrýváme se, ale spíš kvůli nedokonalosti, než kvůli předsudkům. Náš svalnatý soused chodí v zimě v létě v tílku. Občasný řev z bytu jeho mladé domácnosti dává tušit, kterou část své osobnosti považuje za důležitou. Za hodnou veřejného předvedení.

 

Bůhvíproč nás příroda zbavila srsti. Možná nepředkládala, že když jeden druh opice pokusně oholí (možná za trest kvůli pokusům o útěk na jiná území), že si zvědavá opice pomůže oděvem.  Nedá se vyloučit, že příroda měla plány úplně jiné, když poslušnějším zvířátkům v teplých zemích kožíšek ponechala. Ale – důvod zná jen ona sama a zatím se zdá, že si tajemství ponechá nejspíš navždycky.

 

Nahota je sice přirozený stav, ale takovou ji přestáváme vnímat při minus dvaceti, máme-li se ráno dostavit k autobusu, který nás odveze k vratům montovny zajišťující naše živobytí. A na zastávce nás určitě kromě chladného klimatu napadne i druhý důvod, proč je lépe chodit zahalený. Pod staletým nánosem kultury si nedokážeme představit, jak bychom se vyrovnali s pohledem na bizarní, povětšinou nepěstěná těla svých bližních. Tedy: oblékání, které poskytuje možnost kombinovat střihy a barvy, má především úžasnou schopnost zakrýt naše převisy, boule, deformity, skvrny a mapy. Houf nahatých lidí má tak blízko ke zvířatům! Ano, kabátem se odlišujeme!

 

Odívání je totiž také estetikou běžného života, prostředkem komunikace, třebaže o něm v takové rovině obvykle nepřemýšlíme a oblékáme se víceméně automaticky. Okázalé nedbalé nahastrošení s poukazem na to, že mi v první řadě „jde přece o duši“, je omyl v tom smyslu, že dávám druhému najevo, že mi za nějaké vylepšování nestojí. Neboť mu sděluji: nedbám na sebe, ale ne proto, že bych snad byl líný, ale proto, že jsem výlučný. Lepší.

 

Říká se: Stál tam jako nahý (opařený). Tedy nechráněný. Zbavený důstojnosti a vystavený ponížení. Zranitelný. Ono má naše oblečení (zahalení) také sílu symbolu. Je těžké pochopit, jak to, že toto necítí budoucí matky, když vystavují svá vypouklá bříška ostrému slunci, špíně a prachu ulice. Už přece nejde jen o ně. Toho budoucího je třeba chránit. Také před pohledy. Krásné tělo jako estetický objekt, ošklivé tělo také jako estetický objekt – oboje je možné. V umění. Ale to je zase jiná písnička (viz Nudity in Ancient to Modern Cultures).

 

Opusťme hříšná těla. Zpět k odhalování, ale jinak. Mnohokrát v tomto blogu jeho majitel a šéfredaktor přiznal svá niterná hnutí. Ne každý má podobný sklon a ne každý dokáže, aby se jeho vnitřní (i vnější) zpověď stala sdělnou a estetickou. Světlonošovým básním se v tomto smyslu většinou daří. Někdy se mi zdají být krutě explicitní (jenže já jsem člověk veskrze konzervativní). Vzhledem k čertově neobvyklé obraznosti zase třeba nejde o tolik osobní výpověď…

 

Také odhalování duše má totiž svou stupnici cudnosti až puritánství. A obráceně. Od naturalismu po vulgárnost. Slovesné umělce nové doby (od sentimentalismu, nebo až s „prokletými“?) charakterizuje obnažování vlastního duševna a snaha předložit svá prožívání ostatním a přimět je, aby s tvůrcem sdíleli vnitřní strázně i radosti. Nemám teď na mysli analýzu psychiky a vnitřní monolog (druhého) ve smyslu Dostojevského. Mám na mysli to, co básník vyjádřil sdělením, že rozdupe svou duši, aby byla co největší, a rozprostře ji lidem před očima.

 

Exhibicionismus? Jistě. Bez něj je umění poloviční. Umělec se stane opravdovým umělcem, když v pravý čas pozná, kam až může zajít. Šalda říká, že umělecké dílo nebude úplné, pokud do něj umělec nevstoupí celý, i se svou sexualitou (viz Nude in Art of the 20th century). Tam, kde umělec s chladným srdcem se sexualitou spekuluje, začíná pornografie.

 

Ale k osobním zpovědím jiného typu, k předkládání vlastního osudu čtenářům: Martin Vopěnka v Nebarevných vzpomínkách uvádí příběh svého dětství, své rodiny, a to maximálně věcně a objektivně. Jako by se od něj chtěl odpoutat. Jako by podal zprávu a chtěl se na svou minulost podívat nezaujatýma očima. Nevím, jestli na všech místech dobře udělal. Nakolik by umělec měl brát v úvahu žijící blízké? O tom zajímavě přemýšlel třeba také Michal Viewegh. Není lehké překročit tu hranici Moje – tvoje.

 

Podobnou hranici téměř úplně pomíjí Ludvík Vaculík. Pro něj platí: Tady jsem já, berte, nebo nechte být. Kompas mám zdravý, a půjdu, kam chci já. Obrněn vůči všemu a všem, dává najevo: Jděte mi z cesty. Jenomže ti druzí obrněni vždycky nebyli… Ale míra Vaculíkovy otevřenosti je tak veliká, že předem vyráží zbraň z ruky a dá se vyložit div ne jako odevzdanost. Vždyť – z které strany na něj zaútočit, když sám vydal vše?

 

Tereza Boučková, zocelena bohatou životní zkušeností, má ze všech největší právo psát tak, jak píše. Neboť život u ní předchází tvorbě. Marně a marně znovu vysvětluje některé věci těm, kdo jen teoretizují. Se svou upřímností naráží na neprostupnou zeď nepochopení, ale prorazit ji nemůže, protože, kdo pochopit nechce, nepochopí. Spisovatelka nemá šanci. Tak to prostě je.

 

Mnohý člověk, kterému se jednou (často výjimečně) uhnízdil v hlavě názor, se tohoto názoru nepustí, kdyby trakaře plné cihel uplácaných z čisté pravdy na jeho „zásadovou“ hlavu padaly. Přitom právě tato autorka má sakra co říci. Ono jí totiž nejde primárně o vlastní osobu tak, jako o ni jde naprosté většině „mužských“ spisovatelů (a ženským autorkám, které něco vydají a už o sobě mluví jako o spisovatelkách). A kde zůstal jazyk? A kde je myšlenka? A kde je estetika? O čem že to je řeč? O smyslu tvorby, psavci.

 

No vida. Od nahatých těl po nahatá sdělení mladých tvůrců prezentujících se především svými životopisy, fotografiemi a peripetiemi svých lásek, sice plochých, ale ták důležitých!

 

Jak jsem tak jako vždy brouzdala internetem, žasla jsem, žasla (pořád ještě). Všichni se zlobíme na sledování, na kamery. Patří k těm rozhořčeným i přispěvatelé do těch neuvěřitelných amatérských erotických stránky? Tisíce lidí! Ten nejjednodušší odkaz nedám. Raději tento: Exhibicionismus.

 

A proč se ocún, naháček, jmenuje také holopanna nebo popovo moudí? Moudrost prostého lidu? Co my v té hlavě nosíme! Hluboké ideje. Asi. Odjakživa. Viz bulharský erotikon Jak muži přišli ke svému údu, třeba Pop a telátko.


komentářů: 9         



Komentáře (9)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

9
bradavky a klin (neregistrovaný) 11.05.2017, 18:26:43
S. Kocour to vystihl mooc dobre, ale neodpustim si toto: zpusob oblekani je taky vec vyjadreni sveho (sveto)nazoru. Vlastne je to druh komunikace.

Ja jsem v tom lidskem pokrytectvi a prehravani mela jasno ( jak jinak ;) uz coby dite. Koupala jsem se naha a chodila se oblikat za ker.

8
Nezmenili, stale stejne (neregistrovaný) 10.05.2017, 16:22:14
https://www.merriam-webster.com/dictionary/hermaphrodite

7 SK
Webster a \'pruderie\' (neregistrovaný) 10.05.2017, 16:17:15
\'Pruderie Americanu\' bizarni je, jeden mne velmi blizky umelec pro ne udelal sochu s nazvem \"Hermafrodit\" a vedle sochy \'vysvetleni\' z Webstera, kde se preklada vyraz Hermafrodit jako hermafroditni rostlinu nebo zvire (o cloveku ani
zminka).

(Jiste je, ze nektere rostliny a zvirata jsou samooplodnovaci - maji oboji organy). )
Takze Webster maskuje (maskoval?)skutecnost, ze clovek muze a nekdy je! hermafroditni.
Ale mozna uz to dali Websteri do poradu, podivam se, abych jim nekrivdila.

6
Sorrow (neregistrovaný) 10.05.2017, 05:43:46

Zde by to melo byt spravne

http://www.vangoghgallery.com/catalog/graphic/1949/sorrow.html

5
Van Gogh (neregistrovaný) 10.05.2017, 04:10:26
https://en.wikipedia.org/wiki/Sorrow_(Van_Gogh)

4 Nahota je problém? (2)
Starý kocour (neregistrovaný) 10.05.2017, 03:26:01
(dokončení:)
Zákaz zahalování obličeje v našich zemích je myšlen ryze prakticky - je to vlastně podobný zvyku podávat pravou ruku - to děláme proto, abychom tomu druhému ukázali, že v ní nedržíme nějakou zbraň. Zahalený obličej neumožňuje identifikaci osoby. Proto si výtržníci na demonstracích (a lupiči) zakrývají obličej - tu šátkem, tu maskou, onde zase kapucí staženou hluboko do obličeje.

Snaha zůstat v anonymitě - ale oděvem zase prokazovat příslušnost ke své třídě, svému náboženství, politickému smýšlení. Městské gangy mladých mají své "dresscode", ústrojní předpisy by se dalo říct, často rigoroznější, než bankéři. Snad jen vojenská uniforma je definována přesněji.

Tož tak. Kdybychom se oblékali jen z praktických důvodů, působili bu lidé poměrně dost uniformním vzhledem. Tak jako muslimové nebo budhisté. Jeden jako druhý, beztvará masa. Snaha všech současných genderistů a multikulturníků, kteří doporučuji evropským ženám nosit muslimské oděvy a mužům zase plnovous a mají pro toto roztodivné argumenty - většinou dost šílené.
A mají dokonce úspěch - všimněte si, že v se v reklamách objevuje stále více mladých fousatých modelů a žen v šátcích "na muslimský způsob". Náhoda?

Ale štiplavost nakonec: Mladý muž si kdysi na vojně (povinná základní služba) snažil upravit uniformu tak, aby se (v rámci předpisů) přece jen lišila. Aby si zachoval jakousi pofiderní individualitu. Pak se vrátil do civilu a zcela dobrovolně se podřídil způsobu oblékání své třídy, své věkové skupiny.

Divné, že?

3 Nahota je problém?
Starý kocour (neregistrovaný) 10.05.2017, 03:07:36
Oděvem se lišíme od zvířat. Ale jenom oděvem? Primitivní kmeny v Jižní Americe i jinde se mnoho neoblékají, jakási zástěrka u žen, pouzdro na penis u mužů. Z praktického hlediska - aby si nepoškodili poměrně citlivé zařízení, když se prodírají houštím. Ale i u těch pouzder je vidět snaha nějak zaujmout - pouzdra mužů jsou mnohem delší než to, co mají chránit.
Je pravda, že většinou lidé zakrývají nedokonalosti svého těla. To je hlavní důvod kromě ochrany před chladem nebo možnosti zranění zástěra u kuchařek nebo u kováře atd. Nicméně u těch L´"divochů" k žádnému exhibicionsmu nedochází - jsou zvyklí se na sebe vzájemně dívat tak, jak vypadají. Naopak si hodně pomalovávají obličej - což i my činíme. Z důvodů, abychom vypadali "standartně". Zdravá barva a sjednocená pleť - o to jde. Jsou i muži, kteří si líčí obličej a to dokonce celoplošně.
Takže z praktického účelu oděvu, ochrany, jsme přešli do stádia, kdy oděvem naznačujeme, čím jme nebo čím bychom rádi byli. Jinak je oblečený muslim, jinak budhista, jinak je oblečený muž, který naznačuje svou sílu, jinak se obléká bohatec, který oznamuje svým oděvem svůj status majetkový. Takže oděv je součástí kultury v širším smyslu slova.
Nahota: Když je tělo mladé a v podstatě bezvadné, například tanečníci, ani si nevšimneme zda jsou nazí nebo ne. Baletky ze své nahoty nemají žádné výčitky svědomí. Ostatně - týká se to i jejich pozorovatelů. Čím se liší baletka v těsném trikotu tělové barvy od baletky zcela nahé? Jsou vidět bradavky a klín - toť vše.
Zajímavá je pruderie Američanů. Tam se v provokativních průvodech a představeních nahá postava objevit nesmí - takže ženy jsou v trikotech, ale mají na nich namalované ony badavky a v rozkroku nalepené ochlupení. Tak to je přesně to, co mi připadá opravdu zvrhlé. Nerozhodný
Pocit vlastní nahoty je silně individuální, závislý na kultuře a postavení. Moje babička si třeba připadala nedooblečená, pokud neměla na hlavě šátek nebo klobouk.
Čím se to liší od muslimek*, které bez čádoru nebo nikábu mají pocit vlastní nahoty. Téměř ničím. Ostatně i naše šlechtičny nosily pokrývky hlavy a závoj, že?
O nahotě je také studie Desmonda Morrise "Nahá opice". Zase jiný pohled na nahotu - dost podobný názoru Stellinu. (A mému.)

*/ o muslimských oděvních zvyklostech:
https://zpravy.aktualne.cz/evropske-zeme-a-zakaz-zahalovani/r~48895ebc38ea11e48445002590604f2e/?redirected=1494377642


2
K predchozimu (neregistrovaný) 10.05.2017, 02:43:57
Ted se mi na dobrou noc) vybavila vystava Karla Neprase a Jana Steklika v Dome umeni, kterou nazvali :"Zena v umeni". A na ni vystavovali svoje kresby, grafiky atd..ktere jejich zeny ve vzteku roztrhaly, nebo polily cajem, (pripadne pivem, vinem ci likerem ;)).
(Nesouvisi to x clankem jenom zdanlive :)

1
Naked truth ;) (neregistrovaný) 10.05.2017, 02:35:42
"...nedokážeme představit, jak bychom se vyrovnali s pohledem na bizarní, povětšinou nepěstěná těla svých bližních. Tedy: oblékání, které poskytuje možnost kombinovat střihy a barvy, má především úžasnou schopnost zakrýt naše převisy, boule, deformity, skvrny a mapy. Houf nahatých lidí má tak blízko ke zvířatům! Ano, kabátem se odlišujeme!."

A podle kabatu se svet meri, zejo? ;)

Krasa v umeni je "sugar coating". Dobri umelci nedostatky naheho lidskeho tela naopak zduraznovali, nahota byla ( a je!) pro ne zcela prirozena vec se vsemi boulemi atd. jak popsano.
A nejen maliri, ale I basnici a spisovatele, jak je zmineno v clanku.

Mimoto, na previsy a boule se zkuste podivat z opacneho uhlu. Lide maji boule a previsy prave proto, ze se oblekaji. :) Jenze tohle tema a jak pisete, Stello, nekolik v podstate ruznych temat, je na nekolik ruznych separatnich debat, takze zatim dobrou ;)



«     1     »