O ponurých šedivých mračnech básník řekne, že jsou olověná. Temnou barvou navozují úzkost a bezútěšnost, pocit tíhy. Když se někdy ve snu, strnulí hrůzou, nemůžeme pohnout, zdál se nám, že máme nohy jak z olova. Těžké olovo dává tušit blízkost něčeho zlověstného, spjatého s koncem, s posledním zúčtováním. S těžkým dopadem, s uzavřením kapitoly. Ocelová nebo olověná mračna neletí oblohou. Hrozivě visí nad krajinou, schovala slunce a nebe zavřela.
Stella
K čemu je také dobré
Ještě jednou se vracím k vynikajícím Periodickým příběhům od Aldersey-Williamse (viz Periodické příběhy (Zvláštní životy prvků) a Švédská píšťala (Zvláštní životy prvků podruhé)). Jednu z kapitol autor věnuje olovu a, podobně jako u jiných prvků, sleduje historii olova v celé lidské kultuře. Především se ale zastavil u dvou velkých moderních umělců, kteří se zhlédli v olovu jako v materiálu. Jsou to Antony Gormley a Anselm Kiefer.
Třebaže olovo opravdu stojí na konci všech představitelných konců (jeho izotopy jsou posledním produktem radioaktivních rozpadových řad uranu a thoria), různost jeho užití nejlépe symbolizuje jak neúprosná síla vystřelené kulky, tak informační exploze spuštěná Gutenbergovými literami. Pokud jde o vynález knihtisku, Gutenberg zdaleka nebyl první, ale když jako první k výrobě liter použil slitinu na bázi olova (jako první také začal používat tiskařský lis a tiskařskou čerň – saze ve lněné fermeži), informace navždy přestala být výsadou majetných. Nová epocha odstartovala, čas se rozběhl.
Olovo se odjakživa používalo jako fundamentální materiál tam, kde končila marnivost. Kde šlo o věci nejzákladnější, nejhlubší, tam zlato a stříbro přestávalo stačit. Olověné rakve byly nesmírně drahé. Nejen, že jsou pevné, ale tělo v nich nepodléhá tak rychlému rozkladu. Ti, kteří si mohli olověnou rakev dovolit, mohli si za života dopřát i olověné poháry nebo poháry z olovnatého skla (tedy z pevného, lesklého křišťálu). Víno nalévané do těchto pohárů se přislazovalo octanem olovnatým. Někdy se uvádí, že právě toto jedovaté sladidlo bylo jednou z příčin zániku římské říše. Je dost dobře možné, že zahubilo více urozených Římanů než předpokládané záměrné travičství.
Jaký význam měla těžba olovnatých rud nejen pro rozvoj našich horních měst, dobře známe (Mimochodem, také vzácný minerál heyrovskýit se skládá z bizmutu a olova) Olovo sloužilo i malířům v bělobě a chromové žluti, olověná běloba bývala také součástí líčidel. Toxicita vodovodních trubek z olova působila a působí problémy dosud, a to i u nás. Zato obsluha radiologických pracovišť se neobejde bez olověných pomůcek odstiňujících rentgenové záření. Olovo zaujímá důležité místo ve zbrojařství. Například broky mohou být čisté olovo. Kulky se kdysi odlévaly ve speciálních věžích. Kov se shora proléval sítem a o tvar chladnoucí hmoty se už postarala gravitace a voda (viz Chester Shot Tower).
Je pozoruhodné, že vlastnosti olova uchvátily také některé výtvarné umělce. Když porovnáme jejich životní dráhu, neunikne nám, že někteří z nich (zvláště tvůrci z doby starší) byli zároveň praktickými řemeslníky. Umělec se totiž rád dotýká hmoty, všeho, co pochází bezprostředně ze země.
Vaše města zarostou travou
Aldersey-Williams obdivuje dílo sochařů, kteří pracují právě s olovem. Olovo je pro ně stejně základní, jako je fundamentální a hmatatelná třeba hlína. Podle britského umělce Antonyho Gormleye olovo spojuje svět alchymie a svět jaderné chemie.
Antony Gormley má k olovu blízko také proto, že tento kov je mu symbolem „sarkofágové neproniknutelnosti“. Vždyť se v olověných schránkách přechovávaly orgány zemřelých. Také proto alchymisté dávali olovo do souvislosti se Saturnem a s melancholií. Gormleyho sérii nazvanou Schránka pro anděla tvoří duté olověné plastiky lidských těl. Plastiky jsou duté proto, že hned vedle kovu považoval Gormley za další důležité médium vzduch. A vzduch má blízko k duchovnu… Tyto plastiky předcházejí slavnému Andělu severu. Pocit tíhy Anděla zmírňují veliká rozpjatá křídla. Také Anděl severu je dutý. Musel být vyroben v ocelárně – váží 224 tun. Je vysoký 20 metrů, andělská křídla mají rozpětí 54 metrů. Ač oduševnělá, socha musela být ukotvena do betonových základů sahajících do hloubky 20 metrů.
Anděl severu je nádherným příkladem vztahu k průmyslové krajině, která má kypící industriální život za sebou. Socha se totiž vypíná na místě bývalého uhelného dolu v anglickém městě Gateshead. (Město je pozoruhodné i jinými stavbami starší i nové doby. Obloukovým mostem se zvláštním mechanismem, pohádkovým Saltwell Towers. Za pozornost stojí také obytný Derwent Tower a Baltic Centre for Contemporary Art, nebo Sage Gateshead.) Anděl severu i další Cormleyho sochy působí dojmem nehybnosti, statičnosti, ale zároveň přízračně. Např.: Horizont událostí nebo jeho sto železných postav hledících na moře… Velmi doporučuji poslech a zhlédnutí Antony Gormley: Sculpted space, within and without.
S kovem pracuje i neoexpresionistický performátor Anselm Kiefer, malíř, ale také tvůrce dřevořezů, soch nebo fotografií. Tento nevšední umělec dokáže umělecky využít i jiné než běžné materiály, jako např. hlínu, popel, vlasy, sklo, beton, slámu… Jeho kovové knihy, každá o váze 300 kilogramů, stojí na olověném plechu. Škoda, že o Kieferovi k nám svého času mnoho informací neproniklo (Hana Rousová: Proč se míjíme s Anselmem Kieferem?).
Najdeme u něj jak inspiraci německou minulostí (v tomto ohledu je Kiefer tvůrcem v pravém smyslu slova angažovaným), tak motivy kabaly, odkaz na východní filozofie a třeba i na Chlebnikovovu futuristickou filozofii a „zaumný“ jazyk. Sledování a využívání vlastností materiálů, čerpání z různých kultur, zájem o filozofii, o historii i odraz dneška – to vše dělá Kiefera umělcem, o němž je dobré vědět.
Více než před sto lety vytvořil August Rodin proslulou sochu Myslitele. Měla být součástí portálu Muzea dekorativního umění. Muzeum nebylo nikdy postaveno, ale Rodinovy sochy se proslavily jako samostatná díla. Myslitel byl odlit do bronzu až deset let po tvůrcově smrti. Představuje svalnatého, velmi tělesného Danta přemítajícího u pekelné brány. Jeho předkloněná bronzová postava by nejspíš nebyla tak stabilní, kdyby uvnitř neskrývala jádro z olova. Hlavu plnou záhad nebe a pekla, tělo neúprosně uzemněné. Tak je to.
Zdroj: Aldersey-Williams, Hugh: Periodické příběhy, Zvláštní životy prvků, Argo/Dokořán, Praha 2016
14.03.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 3