Když Stella předložila první pojednání z Periodických příběhů, prohlásil jsem v komentáři, že „Shodou okolností jsem asi před 14 dny zakoupil knihu Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny: Fascinující příběhy o vědě, šílenství a lásce z periodické tabulky prvků od Sama Keana“. Měl jsem úmyslu zde z této knížky vybrat několik zajímavých postřehů, ovšem až dokončím seriál o Neznámém vesmíru, jehož další část jsem chtěl vypustit pro tento víkend. Od tohoto úmyslu jsem však nečekaně ustoupil, a místo kosmologického dramatu předkládám něco z úvodní části Mizejících lžící, která má podtitulek Hg (hydrargyrum, což latinsky znamená „vodní stříbro“).
Lucifer
Na zadní straně obalu knížky je mimo jiné napsáno: „Keanova kniha je natolik nespoutaná a zábavná (a současně odborně fundovaná), že ji budete číst se zatajeným dechem a budete mít chuť se o všechny zajímavé informace okamžitě s někým podělit.“ A právě tato chuť mě zrovna popadla. A dále: „Autor nabízí příběhy z dějin vědy a odhaluje tajemství periodické tabulky s takovou sebejistotou a nadšením, že díky jeho peru toto téma, které je normálně těžké jako olovo, transmutuje ve zlato.“ K tomu nemohu než přitakat – pouze bych podotkl, že autor místo pera nejspíš použil klávesnici.
V úvodní části Sam Kean vysvětluje, co ho přivedlo k tomu, že ho začala fascinovat periodická tabulka prvků. Jako dítě měl totiž ve zvyku mluvit s různými věcmi v puse, i když se poblíž nikdo nenacházel. Ve druhé a třetí třídě základní školy tucetkrát onemocněl streptokokovým čímsi a celé dny ho bolelo polykání. Když ležel sám doma se staromódním rtuťovým teploměrem pod jazykem a provozoval svoji specifickou samomluvu, teploměr mu občas upadl na dřevěnou podlahu a roztříštil se. Přispěchala jeho matka a pomocí párátka sháněla dohromady kuličky rtuti. Jedna koule polykala druhou, dokud se na podlaze nezaskvěla jedna jediná stříbrná lentilka. Tu potom přidala do umělohmotné lahvičky na pilulky, v níž se nový přírůstek slil s dříve již nashromážděnou rtutí z rozbitých teploměrů v ještě větší kouli. Malého Keana tento futuristický kov přiváděl v nezměrný úžas.
Středověcí alchymisté, navzdory své touze po zlatu, pokládali za nejmocnější a nejpoetičtější substanci ve vesmíru právě rtuť. Důvodem, proč se rtuť takto chová, je fakt, že na rozdíl od běžně známých kapalin, jako třeba voda, je prvkem. Dokonce jedním z „kultovních“ prvků: její atomy chtějí být pouze ve společnosti jiných atomů rtuti a minimalizují kontakt s vnějším světem tím, že se schoulí do koule. Rtuť nikdy nikde nezanechá jedinou skvrnku.
Kean, který pochází z oblasti Velkých plání, se jednoho dne v hodině dějepisu dozvěděl, že dva průzkumníci, Meriwether Lewis and William Clark, prošli Jižní Dakotou a zbytkem teritoria Louisiana s mikroskopem, kompasy, sextanty, třemi rtuťovými teploměry a dalšími přístroji. Co zpočátku nevěděl, bylo, že s sebou měli také šest pilulek rtuťového projímadla, čtyřikrát větších než aspirin. Tomuto projímadlu se říkalo „Žlučové pilulky doktora Rushe“, podle Benjamina Rushe, signatáře Deklarace nezávislosti a hrdiny, který během epidemie žluté zimnice ve Filadelfii v roce 1793 statečně zůstal ve městě.
Oblíbeným lékem doktora Rushe na každou chorobu byla břečka z chloridu rtuťnatého, podávaná ústy. Navzdory pokroku, který mezi lety 1400 a 1800 medicína učinila, lékaři v té době stále byli spíše medicinmany než muži medicíny. S nádechem magičnosti tvrdili, že krásná, vábivá rtuť může léčit pacienty tím, že je přivede k ošklivé krizi – jed bojující proti jedu. Rush lil tento roztok do pacientů, dokud z toho nezačali slintat, a po týdnech nebo měsících pravidelné léčby jim často vypadaly zuby a vlasy. Jeho „lék“ nepochybně otrávil nebo rovnou zabil spoustu lidí, které by žlutá zimnice možná ušetřila. I tak, ale poté, co svoji léčbu dovedl ve Filadelfii k dokonalosti, vybavil deset let později Lewise a Clarka na cestu svými vzorky. Pěkným vedlejším účinkem pilulek doktora Rushe je, že dnešní archeologové díky nim dokážou najít tábořiště, která průzkumníci používali. Vzhledem k tomu, jak divná jídla a pochybnou vodu v divočině nacházeli, bylo někomu z jejich skupiny vždy špatně, a na mnoha místech, kde vykopali latrínu, s v půdě dodnes dají najít ložiska rtuti.
Kloboučníci kdysi používali jasně oranžovou rtuťovou lázeň k oddělování kožešiny od kožky a obyčejní řemeslníci, kteří se máchali v kádích plných výparů, postupně přišli o vlasy i o rozum. Rtuť je totiž velmi jedovatá, ačkoli ne až tak v podobě „Žlučových pilulek doktora Rushe“, které tak dobře pročišťovaly útroby, jelikož tělo se snažilo zbavit jakéhokoli jedu včetně rtuti. Mnohem jedovatější jsou výpary rtuti, které roztřepí „vedení“ v centrální nervové soustavě a vypalují díry do mozku, podobně jako pokročilý stupeň Alzheimerovy nemoci.
Tento jediný prvek Sama Keana naučil něco o historii, etymologii, alchymii, mytologii, literatuře, soudní toxikologii a psychologii. A nebyly to jediné příběhy o prvcích, které nasbíral, zvláště poté, kdy se na vysoké škole ponořil do studia přírodních věd a narazil na pár profesorů, kteří ochotně na chvíli přerušili výzkum, aby si mohli trochu popovídat o vědě. Jeho oborem byla fyzika, ale navzdory tomu, že strávil stovky hodin v laboratoři, navzdory tomu, že se naučil nazpaměť tisíce rovnic atp., jeho skutečné vzdělání spočívalo v příbězích učitelů. V příbězích o Gándhím a Godzille, o eugenikovi, který pomocí germania ukradl Nobelovu cenu. O zabíjení ryb házením bloků výbušného sodíku do řeky. O lidech, kteří se s klidným výrazem udusili dusíkem v raketoplánech. O bývalém profesorovi v jeho kampusu, který dělal pokusy s plutoniem poháněným kardiostimulátorem ve své vlastní hrudi: zrychloval ho a zpomaloval tím, že stál vedle obrovských magnetických cívek a pohrával si s nimi.
Na nejjednodušší úrovni periodická tabulka katalogizuje různé druhy hmoty v našem vesmíru, řeč je o nějaké stovce postav, jejichž paličaté osobnosti vytvářejí všechno, co vidíme a čeho se dotýkáme. Tvar tabulky nám také poskytuje vědecké indicie naznačující, jak se tyto osobnosti navzájem mísí v davu. Na poněkud komplikovanější úrovni periodická tabulka kóduje všemožné forenzní informace o tom, kde se jednotlivé druhy atomů vzaly a které atomy se mohou tříštit nebo mutovat na jiné. Tyto atomy se také přirozeně kombinují do dynamických systémů, jako jsou živí tvorové – a periodická tabulka předpovídá, jak. Předpovídá dokonce i to, které koridory zlotřilých prvků mohou živé bytosti ochromit nebo zničit.
Periodická tabulka je rovněž zázrak lidského důvtipu, artefakt, který odráží všechny ty úžasné a umné a ošklivé aspekty lidských bytostí a toho, jak navzájem reagujeme s fyzikálním světem – je to historie našeho druhu napsaná kompaktním a elegantním písmem. Mezi vodíkem vlevo nahoře a člověkem vytvořenými nemožnostmi na spodku tabulky můžete najít bubliny, bomby, peníze, alchymii, malichernou politiku, historii, jed, zločin a lásku. A dokonce i trochu vědy.
Zdroj: Sam Kean, Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny – Fascinující příběhy o vědě, šílenství a lásce z periodické tabulky prvků, Grada Publishing, a.s., Praha 2016
16.03.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 4