Přicházím s dalším exponátem konečného řešení ze sbírky patendu na rozum od Paula Watzlawicka. Poslední zde uvedený exponát se skrýval pod názvem Humanita, divinita, bestialita, ten dnešní má cedulku Smutná neděle. Proč zrovna tento na první pohled poněkud matoucí název, to se dozvíte hned na začátku níže přetlumočeného textu Zdroje. Jedná se o nejjednodušší konečné řešení, ke kterému se může člověk v rámci neoblomného skepticismu dopídit. Sebevražda. Máte-li k dispozici krátkou střelnou zbraň, stačí přiložit její hlaveň k vaší hlavě a zmáčknout kohoutek. Nesmíte samozřejmě zapomenout ji předtím nabít nějakou koulí. Pokud budete mít pocit, že můj předchozí příspěvek Odpojení s tím má něco společného, ba přímo že přestavuje jakéhosi předskokana k tomuto pojednání, tak ho okamžitě ze všech koutů své hlavy vyžeňte. Vyzmizíkujte. Možná že má, ale pojal jsem ho příliš osobně a poněkud jsem si zalaškoval s jeho stylizací, což mělo za následek, že se mnou už nemluví ani můj odraz v zrcadle.
Lucifer
Jistý János Jankó z jednoho maďarského městečka nebyl sice vysloveným filantropem, ale přece jen patřil mezi ony vzácné lidi, kteří prakticky nemají nepřátele. Na vlastní kůži prožil všechny katastrofy své země od třicátých let. V roce 1956 se mu podařilo vycestovat a v následujících letech se velmi dobře zabydlel v nové zemi, do níž ho to zaválo. Přesněji řečeno, abychom použili poněkud rozporuplný výraz, žil zde desítky let v komfortní osamělosti.
To se zásadně změnilo, když se probudil ráno v den svých 55. narozenin a – pravděpodobně se mu to prolnulo ze snu do bdělého stavu – v uších mu zněla zádumčivá cikánská melodie Smutná neděle a on se jí nemohl celé hodiny zbavit. Tato melancholická píseň v dobách Jankóova mládí vyvolala údajně v jeho rodné vlasti vlnu sebevražd – v zemi, která má ke konečnému řešení odedávna sklon a kde byla píseň nakonec úředně zakázána. Dovedete si jistě představit, že takové opatření proslavilo Smutnou neděli ještě více.
Těžko říct, jestli to bylo jenom onou melodií, nebo jestli Jankó toho rána, kdy měl narozeniny (a ještě k tomu v neděli), dostal chuť udělat ve svém životě inventuru. Každopádně výsledkem bylo, že si najednou nedokázal vystačit sám. Bylo mu, jako by jeho vnitřní klid byl celou dobu jen klidem před bouřkou, jako kdyby v něm pod povrchem vždycky bobtnal konflikt, který teď explodoval. Kdyby do něj někdo uměl zvenčí nahlédnout, udělalo by to na dotyčného možná dojem perverzního konfliktu mezi dvěma osobnostmi: krutým, středověkým vladařem a jeho bezmocnou obětí, kterou drží v zajetí a ustavičném ohrožení, kterou moří hlady a nenechá ji vyspat. János Jankó to tak neviděl. V sobě měl jenom pocit prázdnoty. Pociťoval sílící nenávist vůči sobě samému, nenávist, jakou v takové intenzitě nikdy v životě nepocítil vůči nikomu jinému. To, že se cítil jaksi neurčitě ohrožen, že zhubl a nemohl spát, považoval jen za nevysvětlitelné vedlejší příznaky. Každopádně u něj lékař nezjistil žádné somatické příčiny.
Přešlo několik měsíců, nepřešel však pocit chladu a prázdnoty na tomto světě. Přitom – znovu a znovu si to připomínal – měl všechno, co potřeboval (neboli, jak se říká, byly naplněny všechny jeho skrovné materiální potřeby), navíc byl zdravý a svým způsobem vlastně i spokojený s okolnostmi, za kterých žil. A přesto to bylo k nevydržení. Když nemá život žádný smysl, jaký má potom smysl žít?
V tomto rozpoložení si po letech znovu vzpomněl – stejně neočekávaně jako na Smutnou neděli – na Dostojevského Běsy, především na scénu, v níž Kirillov vysvětluje, že smrt Krista dokazuje nesmyslnost světa:
Poslouchej! Onen člověk byl to nejvyšší na celé Zemi, byl tím, proč je Zemi žít. Celá planeta, se vším, co je na ní, je bez toho člověka jen šílenstvím. Ani před ním, ani po něm nebylo takového člověka, nikdy, je to až zázrak. Zázrak je právě v tom, že takový člověk nikdy předtím nebyl a už nebude. Je-li tomu tak, jestliže zákony přírody se neslitovaly ani na tímto, neslitovaly se ani nad vlastním zázrakem a donutily i jeho, aby žil uprostřed lži a umřel za lež, pak tedy je celá planeta lží a stojí na lži a hloupém výsměchu. Pak tedy jsou samy zákony planety lží a fraškou ďáblovou. Proč má člověk žít, odpověz, jsi-li člověk?
Možná že nějaký fyzik by k tomu dodal, že Kirillov neviděl nic jiného než entropii veškerého dění na světě. A to samé by se nejspíš dalo říct i o Jánosi Jankóovi. V každém případě se rozhodl. Řešením pro něj byla smrt, stejně jako pro Kirillova, smrt zastřelením. Tak to alespoň vnímal on. Ten, kdo by do něho viděl, by nejspíše řekl, že vladař se rozhodl vykonat exekuci nad svou obětí. Ať už to bylo jakkoli, rozhodující bylo, že Jankó se ve svém postoji utvrdil, a tu mu bylo, jako by se již samo jeho rozpoložení stalo skutkem. Avšak teprve teď si náhle uvědomil, že se v životě podobně octl na prahu smrti již dvakrát.
Především tu byl zážitek z doby před několika lety, jenž pro něj znamenal nezapomenutelnou lekci, kterou mu uštědřila neznámá moc. Jenou, když neměl co na práci a jen tak nečinně přemítal nad stářím a nad smrtí, dospěl, tak jako mnozí z nás, k pevnému rozhodnutí (a byl za ně na sebe hrdý), že v případě nevyléčitelné choroby ji statečně přijme, z úcty k vlastnímu životu se podrobí léčbě, která mu bude připadat rozumná, vyhrazuje si však právo, že jakmile by nemoc přešla do stadia nesnesitelné bolesti, sám svůj život ukončí.
Jednoho dne se objevilo podezření na nádor a bylo nutné podstoupit vyšetření. Na výsledky z histologie musel tehdy čekat 48 hodin. Jeho chladná rozhodnost byla rázem tatam. Smrt náhle přestala být alternativou, jediný význam mělo žít – a ne snad ze zbabělé nezralosti! To ho překvapilo nejvíc. Blízkost smrti v něm vyvolala hlubokou úctu k životu. Nic na tom nezměnilo ani sdělení lékařů, že nemá proč se strachovat. Postupem času však Jankóovo poznání vybledlo.
Druhý zážitek byl ukryt ještě hlouběji – v oněch letech, kdy jemu a mnoha dalším šlo nejen o to, aby si obstarali to nejnutnější k životu, ale kdy šlo doslova o přežití. Octli se tehdy v hrozivém ďábelském sevření ze tří stran: ze strany okupantů, kteří v praxi konali své konečné řešení, ze strany jejich nepřátel, kteří postupovali stále blíž a blíž, a z nebe, odkud je každou noc zasypávaly bomby těch, od nichž by očekávali záchranu a nastolení svobody. I tehdy měl pistoli; ale až teď ho vlastně napadlo, že v oněch měsících hladovění a čirého strachu ani jednou nepomyslel na nesmyslnost světa, že stále myslel jen na přežití. Právě to musel mít na mysli George Orwell, když v jenom z esejů napsal: „Lidé, kteří mají prázdné žaludky, si nikdy nezoufají nad vesmírem, ba dokonce na něj ani nepomyslí.“
Teprve když se mu vybavily tyto vzpomínky, pochopil, že ani teď nemá navzdory svému zoufalství a znechucení nejmenší chuť proměnit se mrtvolu. To, co si přál a po čem prahnul, bylo něco zásadně nového, co by všechno změnilo od základů. Takže zavrhl konečné řešení, jež mu našeptával patend na rozum (všechno vyřešit pistolí), a v tomto okamžiku se octl zpět ve službách negentropie. Řečeno méně učeně: Vymanil se z protikladu „prázdnota života“ versus „prázdnota smrti“ a vydal se znovu na cestu (scestného) hledání.
Zdroj: Paul Watzlawick, Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate, Portál, s.r.o., Praha 2015 (Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen, PIPER Verlag GmbH, München 1993)
Výše uvedenou píseň složil Rezső Seress a její původní název „Vége a világnak“ (Konec světa) byl později změněn na „Szomorú vasárnap“ (Smutná neděle).
28.11.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21