Bylo a nebylo, přece je (Ulice Michaila Osorgina)

rubrika: Pel-mel


Do hotelu u leningradského nádraží se Hanka už podruhé vrátila celá poničená a zmatená. Poprvé jsme ji dávaly (samé holky) dohromady, když si šla večer zatančit v doprovodu afrického studenta, s upřímnou snahou poznat, jak se baví občané města, které má tak monumentální historii. Potomci hrdinů vůbec nerozuměli tomu, že ona pěstuje družbu. Naopak za ní přicházeli s dotazem, za kolik že půjde? Padla tak jedna z jejích iluzí (tentokrát o internacionalismu) pěstovaných doma i ve škole. Dnes tedy opět vypadala zdrceně a navíc unaveně, protože se několik hodin vyptávala chodců na Sadové ulici i na Něvském prospektu, kde najde dům, ve kterém bydlel Rodion Rodionovič Raskolnikov ze Zločinu a trestu. Přece tudy chodíval! A, holky, nikdo o něm nevěděl vůbec nic, s povzdechem odložila Hanka zamlžené brýle.

 

Stella


Má snad někdo pochybnosti o tom, jestli opravdu Popelka vzdychala nad rozsypaným hrachem? Jestli opravdu nějaký Tom Sawyer natíral plot? Pochybuje někdo o Taťáně, která píše dopis? Není proč nevěřit, že když Anna Kareninová naposledy šla na nádraží, měla červenou kabelku. A není pochyb ani o tom, že vlahého májového večera se jistá Jarmila v bílých šatech vrhla do jezera. (Napadlo by někoho říci: skočila do rybníka?) Do svého života klidně necháme vstoupit zamlklého Harryho Pottera i divou Báru, hned vedle Poirota, který urovná květinu v klopě, lízne si prášku a řekne: Kyanid draselný. Přijali jsme krásného Vinnetoua s právě umytými vlasy a ten se klidně kamarádí se všemi strašáky Stephena Kinga.

 

Vypravováním pohádek uzavíráme s dětmi celoživotní smlouvu o tom, že něco je, třebaže všichni víme, že to není. A děti se tomu vůbec nebrání, v tomto ohledu jsou s námi provždy na jedné lodi. Náš start byl stejný, stavíme na společném základě, stojíme na společné platformě. Vlastnit fiktivní svět tedy musí být jednou z elementárních potřeb!

 

Knížky nám vytvořily druhou, nadstavbovou, rezervní (!) skutečnost, která se od fantazijního světa monitorového nečtenáře liší tím, že jsme na jeho vytváření intenzivně, leckdy namáhavě, spolupracovali. Nešlo tedy o čistý konzum instantního předkládaného něčeho „stačí zalít vodou“ včetně hodnocení. A v tom je ten veliký rozdíl, možná až mezigenerační: svět slovesné fantazie nosíme s sebou. Slovo nám umožnilo navazovat nová a nová vlákna – také s minulými věky. (Omnia mea…, ano, tak nějak, preppersky.) Získali jsme trvalý zdroj, z něhož se dá kdykoli a kdekoli čerpat – bez nutnosti připojení.

 

Literární svět slovem i obrazem umožňuje vstřebat také dějiny. Snad i posunutě, ale zapamatovatelně, neboť v konkrétním detailu. Pokud jde o pravdivost – s tou se to má jako s onou níže uvedenou iluzorností při poznávání vesmíru.

 

K přiblížení atmosféry, jež předznamenala „divné století“, vám dnes nabízím dílo méně známého autora, Michaila Osorgina.

 

Vypadalo to, že Příběh jedné moskevské ulice od Michaila Osorgina bude jedním z tradičních realistických vyprávění. Ale první, co mě po přečtení prvních stránek napadlo, bylo: Ha! Kdo od koho čerpal? Virginia Woolfová od Osorgina, nebo naopak? Knihu (v originále Sivcev vražok) Osorgin vydal v emigraci roku 1928 (Parník filosofů). U nás loni vyšla podruhé, a to v novém překladu Kateřiny Šimové.

 

Z nekonečného vesmíru, z dalekých galaxií (přímo pohádkově) se spisovatel přibližuje až k detailu, jímž je člověk (myši, brouci, vlaštovky, plísně ve zdi) v domě, na ulici, na bojišti. Woolfová postupuje podobně, včetně záliby v popisech krásného rána a radosti ze svěžího mladého těla (Virginia Woolfová: Vlny (Do čítanky)) Ale, milí žáci, on ani nemusel nikdo opisovat, to byla dobová metoda (vliv filmu), ač názvuky jsou už na samém počátku století, ba dříve… O střihu a zoomování už leccos víme.

 

Ale konkrétněji ke knize samotné. Je to místy novátorské, a přece srozumitelné (ba přímo hladivé) vypravování o obyvatelích jednoho domu na proslulé moskevské ulici, o světové válce a o ruské revoluci. Popisy lyrických chvil a snění romantické dívky se střídají s alegorickými kapitolami o myších, vlaštovkách nebo o mravencích na bitevním poli první světové války. Také okamžiky umírání a smrti jsou podány stylem nikterak vzrušeným, dokonce s nenápadnou ironií, nedrásavě, ač přesně. Velké události tu uhánějí, tu zvolna kráčí, avšak jako by byly něčím vedlejším: z pohledu lidí nepoučených o příčinách a následcích, nechápajících, proč car byl a najednou není – a je jim to víceméně lhostejno. Důležité je sehnat trochu mouky nebo krup a možná i boty. Je výhodné jít v noci do nechvalně známého suterénu střílet „teroristy“, když se za dobře platí. Kdo by nešel, když dostane mimořádný příděl a třeba i sádlo?

 

Že lidé žijí dramatické osudy přelomové doby, na to nikdo nemyslí, jejich osudy se jeví navenek tiché, jako Sivcev vražok (rokle říčky Sivec) ulice, na níž odjakživa bydleli významní lidé: básníci, sochaři, architekti, mnoho proslulých armádních velitelů a mezi slavnými jmény najdeme také Rachmaninova, Pasternaka, Šolochova…

 

Šedých opic ubývalo. Strach se měnil v beznaděj. Svého vůdce následovali i ostatní zrzouni a nečekaně přepadali vyhublé, olysalé, bezradné, třesoucí se opičky… Šedá komunita se zmenšovala, zrzavá se množila a prospívala.

... Zbylé šedé opice přenesli z volného výběhu do zvláštní klece. Tam je vykrmili a na klec připevnili ceduli s jejich latinským názvem.

… Při pohledu na vykrmené šedé kočkodany se nedalo říci, zda si pamatují na opičí městečko, svou ztracenou vlast. Blízko posazenýma očima pozorovali návštěvníky, přijímali almužny, cenili zuby a bez ostychu dělali lidem na očích všechno, co mají dělat tvorové podobní člověku.

(Opičí městečko)

 

Motýlí kukla pukla a vyklubal se motýlek s pomačkanými křídly. Ve stejné ulici umřel člověk, který se smrtí nepočkal na rozuzlení událostí, a narodilo se nemluvně, které se nezaleklo budoucnosti. A v jejich rodinách to byla daleko významnější událost než světová válka. A ještě něco se stalo. Ohromným husím brkem na ohromný svitek pergamenu psala stařena chvatným starobylým písmem dějiny…

... Z lampičky se rozlil olej a pergamen vzplál. Neshořel však celý. Moudří a učení lidé budou jednou skládat slovíčko ke slovíčku a růžek k růžku. Každý po svém a jinak. Úplně zničený byl jen horní kousek svitku, kde stařena velkými písmeny krasopisně napsala: Kdo je vinen. A to zůstane navěky věků předmětem sporů.

(O nejlehkomyslnějším zvířátku)

 

A možná ani hudba se nemýlí, neboť jde stejnou cestou a dochází ke stejnému poznání iluzornosti vesmíru. Astronomové zkoumají vesmír. Jaký vesmír? Ten už je přece dávno jiný! Teleskopem je vidět minulost hvězd, planet a mlhovin. Takhle vypadalo Slunce před osmi minutami, takhle vypadala hvězda před tisíci lety, takhle vypadala jiná hvězda – před desítkami a stovkami tisíc let. Naprostá iluze!

(Vesmír)

 

Z penzionu v domě, kde byla jídelna, se belhavě vymotalo deset stařen s ranci. Některé utíkaly, chráníce se před olověným deštěm šátky, jiné umřely strachy, další se nalokaly kulek nebo uhořely. A svoboda byla zase o něco blíž. Hrstka mladých vojáků střílela z rohového domu na hrstku mladých junkerů naproti. Někteří zahynuli, jiným se podařilo prosmýknout se podél zdí a skrýt se. A vytoužené království rovnosti a bratrství se přiblížilo o další krůček.

(Říjen)

 

Zvítězit mohl jen ten, kdo byl zvyklý nepřemýšlet, nerozvažovat, nehodnotit a kdo neměl co ztratit. A ten také zvítězil. Lidé v civilu se poradili a vydali rozhodnutí: „My jsme zvítězili.“ Zahnali vítěze a obsadili v mrtvém městě velitelské pozice. Všechno to bylo správné a spravedlivé. Jejich protivníci, také civilisté, by na jejich místě jednali zrovna tak.

(Říjen)

 

Vědu je třeba chránit. Celé generace odejdou, ale svět vědy zůstane. Věda, to je naše chlouba…

… Čím se máme chlubit, pane profesore? Svou logikou? To mně se někdy zdá, že nás vědy, obzvlášť ty přírodní, svedly z cesty správného, obrazného myšlení. Pravěký člověk nemyslel logicky. Pro něj všechno souviselo se vším, a proto byl svět tajemný a plný krásy. To my jsme si vymysleli ´la loi de participation´ a svět vybledl, ztratil barvitost a kouzlo. A tak jsme pochopitelně prohráli…

… zrovna dnešní doba je čistě rozumový konstrukt, skutečná matematika, vědecký hlavolam. Věda a technika jsou naše nová božstva, která zaujala místa těch svržených. A že nám v ničem nedovedou pomoct, to není jejich vina. Na jejich svatosti to nic nemění.

... Lidé budoucnosti… Ano, nesou tohle hrozné prokletí. A vůbec, ze všech těch záporných typů mám nejraději – fotbalisty. To jsou sice úplní idioti, ale aspoň si to uvědomují. Piloti a někteří inženýři přece jen mají určitou inteligenci, i když zvrácenou.

(„Já ji znám“)

 

Erberg měl v Moskvě matku. Byla to stará a skromná žena. Nevěděla, že za necelou hodinu už matkou nebude… Bylo to tak prosté, obyčejné, stejně nutné, jako zbytečné. V bilanci světových ztrát nula, v bilanci jednoho lidského života všechno… Nic prostšího a lepšího, než bylo teď, by nevymyslel ani nejchytřejší lidský rozum. Zbývalo jen uklidit prázdnou schránku lidské domýšlivosti, tělo beze jména, ránu bez bolesti…

(Odchod člověka)

 

Na hřbitovech papíru jsou kříže nahrazeny čísly. V zaokrouhlených číslech mizí zbytečné jednotky. Muž, který šel za pluhem, nikdy nebyl a nebude. Nebyl a nebude ani dělník, ani bříza, ani granát, který ji vyvrátil. Vše živé zmizelo v zaokrouhlených číslech.

(Hřbitovy)

 

Stella: Při psaní dnešního příspěvku jsem si vzpomněla na webové kamery „Pitěru“. Dlouho jsem se na ně nedívala. Ale fungovala jen kamera zachycující Něvský prospekt. Fungovala tak, že odřezávala hlavy spěchajících lidí, a těla nechávala běžet kupředu. Hlavy se na okamžik zastavily a pak se zvolna sunuly za těly…

 

Zdroj: Osorgin, Michail: Příběh jedné moskevské ulice, Prostor, Praha 2018


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

6
Z. (neregistrovaný) 25.11.2019, 03:25:24
A zase mi napada babicka, nad niz ve vzduchu litaji supermani a superzeny a babka si v obchode vybira koste a nenecha se rusit.

Nikdo neni vinen. Vylihli jsme tu a nehledejme v tom vylihnuti zazraky.

5 Franta Gellner
Z. (neregistrovaný) 25.11.2019, 00:44:44
Vecne jsme byli, vecne taky budem,
z ducha jak hmoty nic se neztrati,
Je to jen marna honba za preludem
v smrti sve vykoupeni hledati.

4
Z. (neregistrovaný) 24.11.2019, 23:42:29
Jojo,ale stara vesta, mnoha autory i lidickama zpracovana lepe, ale who cares, vzdyt je fuck.
Disclaimer: poznamka je urcena clanku, nikoliv osobe.


Stella
3
Stella 24.11.2019, 22:18:58
Říká se Dějiny malé a Dějiny velké. Jako by teprve pozdější hodnocení a rituály vysvětlily - vnutily nám? - že jsme vlastně byli účastníky něčeho mimořádného.

Ta moje závěrečná poznámka. Skutečně ta kamera přesně toho dne takto zachycovala dav spěchající
z metra. Někdo mi závěr napověděl. Možná Gogol - jeho Nos chodil po stejném prospektu.

Je zajímavé, že v jedné z mých počátečních slohových prací je také postava Historie jako stařeny. A co když je to ve skutečnosti Histor nebo Historák?

Marky
2
Marky * 24.11.2019, 19:47:31
Hezké povídání o zajímavé knížce Usmívající se "Že lidé žijí dramatické osudy přelomové doby, na to nikdo nemyslí, jejich osudy se jeví navenek tiché". Ano,velice pravdivé. Život jde dál, den po dni...Ani velké historické události nic nezmění na obyčejných lidských potřebách (člověk musí jíst, starat se o rodinu, děti si hrají...)

Lucifer
1
Lucifer * 24.11.2019, 18:38:53
"Motýlí kukla pukla a vyklubal se motýlek s pomačkanými křídly. Ve stejné ulici umřel člověk, který se smrtí nepočkal na rozuzlení událostí, a narodilo se nemluvně, které se nezaleklo budoucnosti. A v jejich rodinách to byla daleko významnější událost než světová válka. A ještě něco se stalo. Ohromným husím brkem na ohromný svitek pergamenu psala stařena chvatným starobylým písmem dějiny…"

Tak tohle mě docela dostalo. V několika větách zkomprimováno téměř vše podstatné. Zajímavých postřehů je v tomto článku víc. No a ta ruská duše... "Hlavy se na okamžik zastavily a pak se zvolna sunuly za těly…" Nevinný

«     1     »