Neviditelný čert

Ludvíka Vaculíka v oněch slavných dnech roku 1989 nepřizvali na Letné na tribunu a potichu byl přehlížen (vzhledem k jeho významu!) i v příštích týdnech. Snad proto, že jeho veliký stín by zakryl let prchavých a náhle vzplanuvších jiskřiček. Co s takovou náloží myšlenek, s pevnou zásadovostí, která hrozí pochybnostmi, když probíhá veliký happening? Jako člověk zvolna rozvažující a přemítající, nehodí se k ohňostroji. Karel Čapek a Ludvík Vaculík nikdy nenapíší ani nejkratší text bez myšlenky, jen tak. Neomylně sáhnou až na dno. A na to dno uloží další zpevňující vrstvu.

Veselé Velikonoce!

Stella

Pletu si karabáč osmerák a myslím na vládu. Že není tak důležitá, kolik ran dostává. Že člověk má tolik svobody či potěšení, kolik si jich zařídí. Někteří lidé někdy, jako třeba já furt, dávají vládě přehnaně, avšak správně odpovědnost za všechny škody místo užitku a za nemožnosti místo možností. Ale jsou Velikonoce a nahlédněme: není to tak. Ovšem tlačit na vládu je vždy dobré: ať cítí protitlak. Hned si však říkám, co když ji to ani nezašimrá? No, ale oni mezi sebou také snad musejí přiznat, že to a to jim nejde, nefunguje či vypálilo jináč. Když čtvrtina závodů neplní plán, musejí v tom poznávat kritiku, nesouhlas až odpor! Potom vláda musí své cizí požadavky přenášet na nás s jakousi psychologií, dost minimální: musí občas něco dát. A to se mně líbí, protože je to správně literárně ironické: vysněná vláda pradědů, vláda S.K. Neumannova, Wokrova, Nezvalova, Zdeňka Nejedlého, E. F. Buriana, vláda Julkova, Toníkova a Barunčina neumí ani za půlstoletí své plné moci potěšit a uctít svobodný lid líp než stokorunou!

Ale neměl bych pravdu tvrdě, že vláda na nás nedbá. Dbá tolik, kolik z musu musí. Je svázanější než my: nemůže toho ani nechat. Jako když vzpíráte zeď a nemůžete povolit, aby vás nezavalila. A z druhé strany kdosi pořád přidává cihel!

…

Máme Velikonoce a na břehu Berounky ve špíně naplavených igelitů sedí jarní rybářové. Je Bílá sobota neboli Vzkříšení. Nastávají svátky, jež i stát uznává, i když dělá hlupkavého: že neví, o čem jsou. V televizi nám ukazovali slovácké tragačníky a klepáče, jak prý svým rachotem oznamují jaro. Je možné, že by v televizi neznal nikdo pravdu o zvonech, jež odletěly do Říma? Že by tam neslyšeli nikdy ani nečetli pravdu o tom, jak ukřižovaný a pohřbený Kristus z vůle Boha Otce vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa? Já tomu, technicky vzato, sice moc nevěřím, ale je to věrohodnější a pravděpodobnější než vzkříšení naší demokracie z vůle jejích dnešních majitelů. …

Dopletl jsem karabáč, pošvihávám si s ním, plný sváteční smířlivosti: cítíte ji? K vládě, ke Gorbačovovi, i k Svobodné Evropě. Tu přidávám proto, že ona mi připomněla, co je posledním identifikačním znakem demokrata: co zcenzuruje. Gorbačov vyškrtl z evropských dějin křesťanství. Svobodná Evropa vysílala můj článek Historická chvíle, v němž se předběžně posmívám tomu, jak si v jisté zemi otevřeli státní doly na pravdu, a to s velkou inzercí, leskem, a dokonce osobním šarmem, „na což však-doufám jako Evropan-můžou naletět jedině Američané“. Část věty v uvozovkách byla zabavena. Usmál jsem se tomu: tak je to na světě. A nebude to jiné, nikde a nikdy.

Vlastně mě ten nadávaný stát rozmazlil: výslovně nedovoluje mi nic, ale trpí, čeho se odvážím. Vláda není tak důležitá, kolik ran dostává. Člověk má tolik svobody, kolik si jí odváží vzít. Až zase budeme mít nakladatelství a noviny, kde budeme svobodně vydávat a psát všecko-svázáni jen odpovědností k lidstvu, národu či k svému Tématu-já tomu odolám. Vším tím lákán, zůstanu-bez odpovědnosti k lidstvu i národu, pobaven svým Tématem-i potom na těchto třech strojem psaných listech. (Duben 1987)

Zdroj: Vaculík, Ludvík: Jaro je tady (1981-1987). Mladá fronta, Praha 1990

04.04.2021, 20:57:36   Publikoval Luciferkomentářů: 8