Neviditelný čert

Divím se Luciferovi, že z jedné každé své cesty do zahraničí nevytěží článků třeba deset. Zvlášť, když si pamatuje, co bylo den po dni. To se mi věru nestane. Čile zapomínám a uchovávám spíš dojmy než fakta. Když vládce blogu vzpomíná na Egypt nebo na ruský sever, proč bych se já nezastavila u obyčejné cesty do naší metropole? Při dobré vůli se i během ní dají uvidět mumie, záplavová území nebo písek až za obzor i prapodivné postavičky.

Stella

O podobném už jsem psala před lety: Za okny leporelo (Vlakem). Děkuji osudu, že mě upustil do tak malé země (že mi přidělil tak malou zemi). Přespávat na nějakém nádraží při čekání na jízdenku třeba také několik dní by se mi nechtělo. I u nás se dá zažít vlakové dobrodružství, když dojde k poruše na dráze, ale řešení se nakonec dostaví v době, která je ještě přijatelná.

Zatoužila jsem dopřát si trochu svobody, toulat se jen tak pražskými ulicemi (hlavně anonymně), dobít postcovidově slábnoucí baterii, ale především se sejít s kamarádkou, již jsem neviděla mnoho let.

Sešly jsme se, poznaly se. A to vám bylo něco! Příjemná, prostorná, ale přece útulná restaurace, v ní my dvě, klidně už můžu napsat, solidní dámy, zní to tak lépe – vedeme tříhodinový rozhovor o kolísání krevního tlaku, probíráme svoje orgány kus po kuse, děláme souhrn svých součástek zbylých i odejmutých, porovnáváme léky, jež užíváme a jež jsme užívaly a nejspíš budeme užívat. Zhodnotíme své zubaře i jejich ceníky a konečně se dostaneme k bývalým společným kolegyním, k jejich manželům i milencům. Rozcupovaly jsme je všechny na cimpr campr. Ale jaká očistná koupel to byla! Kam se hrabou lázně!

Škoda jen, že cena za posezení a za rozhovor o věcech „zajímajících obě strany“, vyjádřena penězi byla dost vysoká. Ono není divu, dováží-li se k nám každé kávové zrnko zvlášť – jak jinak si vysvětlit horentní sumu za malé preso? Ovšemže jsme si nedopřály pouze kávu…

Vyjít pak opět ven, na Anděl, to není nic povzbudivého. Podivné potácející se existence, přímo orientální chaos, zmatek. Podobná atmosféra vládla už u hlavního nádraží. Tam se za mnoho let situace příliš nezměnila. Neuvěřitelné množství bezdomovců (nejen tam) mě opravdu překvapilo. Přibyly početné rodiny se zahalenými ženami a docela malými děvčaty s hlavami už ovinutými. Jak dokážou někteří lidé zvládat tak dlouhé cesty, viditelně hladoví a prokřehlí? Asi proto, že utíkají z horšího? Za vidinou krásných časů? Odkud má přijít spása?

Žebráci jsou kapitola sama pro sebe. Po návratu z cest jsem se podívala na internet, jestli jsem správně odhadla podvodníka. Ano. Představte si, že 15 minut před odjezdem rychlíku vstoupí do vašeho širokoprostorového vagonu mladý muž, tak třicátník. Na pohled kultivovaný, dobře a s vkusem (!) oblečený, má kvalitní boty i doplňky – a na všechna sedadla k cestujícím klade lístečky s textem, že je hluchoněmý, a že vás tudíž žádá o 50,- Kč, aby mohl „vůbec existovat“! A prý můžete darovat i více. Za odměnu nabízí reflexní pásku. Když všechny obejde, vrací se a inkasuje. Ignorovala jsem ho, pásku si vzal zpět. Vybral dost a už musel ven, vlak z posledního nástupiště měl odjet co chvíli. Skvěle promyšlené! Všichni oklamaní budou v minutě pryč – a je vyděláno. Nepochybuji, že chlapec má zmáknuté jízdní řády a spěchal na další perón. A ta padesátikoruna nesvědčí zrovna o skromnosti – o drzosti ano.

Že by u nás právě hluchoněmí tak strádali? Nikoli. Na internetu jsou podobné zkušenosti s “hluchoněmými“ popsané už před několika lety. Zvláště hluší Rumuni zázračně začali slyšet, když někdo vyslovil „policie“. Dobrý podnikatelský záměr! Proč třeba mě nikdy nic podobně šikovného nenapadne? Toho člověka obdarovávali i studenti jedoucí do internátů. Bylo jim trapně… Také v našem městečku se žebráci najdou, ale netroufají si tolik. Každý den se před supermarketem prochází nedostatečně oblečený muž, strašlivě rozcuchaný a zarostlý, pozoruje svět, ale nikoho neobtěžuje. Co chvíli přepočítává v dlani mince. Včera jsem viděla, jak mu mladá paní nesoucí k autu nákup, nenápadně vložila do ruky stokorunu. A její syn, tak dvanáctiletý, mu podal cigaretu a daroval zapalovač. Námět k zamyšlení.

Zpět do vlaku. V různém kraji jsou i na našem malém území lidé různí. Nejen řečí. Já jezdím nejčastěji rychlíkem, kterým se vozí nadprůměrné množství oteplákovaných cestujících. Někdy je to hodně zajímavá podívaná! Zlato, tukové obliny a bílé pruhy na černých teplácích. Nás všechny vlak veze zahradou Čech, kde na jedné straně můžete vidět Říp (má stejný tvar jako ty irské mohyly), na opačné straně couvá Mělník s vinicemi. Užijte si, než se k trati postaví chemičky… Dráha vede podél Vltavy, pak podél Labe… O tom třeba jindy.

Listuji novinami o přípravách pohřbu noblesní a lehce cynické (jako všichni v Midsomeru) královny a nesmírně lituji Charlese, že mu do klína spadly povinnosti, na které už dnes nemá. Ani on, ani jeho dávná láska Camilla - vždyť ona tak špatně chodí, oba jsou viditelně unavení. Těžká je koruna královská. Měnili by se mnou? No to asi ne…

To jsou tedy otázky! Cestou z nádraží míjím český vietnamský krámek a majitel na mne volá: Dobrý den, mladá paní, hodná paní! Tak to má být! Pan obchodník má dobrý zrak. Jsem doma.

Znáte tu polskou písničku o dětech, které se radují z pestrého světa, který vidí cestou? Zázraky, jako vinoucí se cesta, bílá chalupa… A mně dnes stačí, že nám v rodném paneláku zatopili. Letos přišly Dušičky předčasně. Kam tolik spěchají?

19.09.2022, 17:42:50   Publikoval Luciferkomentářů: 13