Už jsou tu zase Velikonoce. Nikdy nevynechají ani jeden rok a letos si k tomu přibalily ještě Velký pátek, kdy to zrovna píšu a představuji si přitom, jak si to špacíruju na Golgotu tak nějak s křížkem po funusu. Ne, ani náhodou ode mne neočekávejte nějaký oslavný traktát či hlubokomyslné rozjímání na téma tohoto bohulibého křesťanského svátku. Činil jsem tak už mnohokrát a popravdě řečeno nic nového mě v této souvislosti nenapadá a okusovat staré kosti nehodlám. Neříkám, že tyto svátky nectím, ale ten pocit si tentokrát a nejspíš i vždycky příště nechám pro sebe.
Tentokrát vám předkládám své dva poetické pokusy, jež nepovažuji za bůhvíjaké básnické perly. Jsou to takové lehce poeticky načrtnuté obrazy, okamžikové odrazy mého nitra. Dělí je od sebe 26 let. První vznikl 27mého března roku 1990 a druhý letos den před prvním jarním dnem (viz perex či úvod u První jarní smích a pláč). Jestli spolu a popřípadě i s Velikonocemi nějak souvisí, to už si přeberte sami.
Lucifer
Konec starých časů
Až budu mít pytel peněz
koupím si chatu
u řeky zapomnění
a budu chytat ryby
němé ryby
Až takhle po ránu
mlha pokradmu vstoupí
do mého pokoje
přivítám vesmír
celičký vesmír
koupím si hausbót
na řece zapomnění
odpluju do moře
laskavých myšlenek
a tam se utopím
chaluhy pokradmu vstoupí
budu už utopený
docela utopený
koupím si sám sebe
z konce starých časů
který zavážu na mašli
aby mě už nenašly
staré časy pokradmu vstoupí
vezmu ten pytel peněz
a jako obuškem
staré časy praštím
První jarní střepiny
Odněkud z té již mnohé hlubiny
něco se hlásí k svému vzryvu
jenom tak protože
na věžích odbíjí poslední hodiny
rozmetávají se na kusy
a mizí v ústních dutinách
V krajinách šedých bez hodiny
kolotajících zubem času
odněkud z té již mnohé hlubiny
kousíček po kousíčku
vykvetu v prvních jarních střepinách
26.03.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 15