Neviditelný čert

… a ve mně začínají pučet jarní touhy. Příroda v mírném pásu severní polokoule bramboroidní Zeměkoule se zvolna probouzí ke svému činu. Někteří ptáci konají pokusy s uhnízděním, já už uhnízděn konám pokusy s opeřením, abych vzlétl do jarních mraků nadívaných deštěm, jenž se tu a tam ještě mění ve sníh, ale už není třeba pokukovat po saních, nýbrž po flétně duhové, jelikož ten zmrazený květ v mém tlukoucím srdci musí bezpochyby konečně rozbalit své plodotvorné lístky.

Lucifer

Lístky poznání, lístky na věčnost, lístky vyznání… Tak nějak jsem to myslel. Vyznání přírodnímu dobrozdání? Ano. I tak. A tak se začínám situovat do oživlé kůry stromů, do kakofonických záblesků jarních rozbřesků, do duše hmyzu létavého, do příbalových letáků holubího trusu, do prvních pavoučích sítí…

Je březen a mně se chce usnout v prvním rozkvetlém pařezu. Tam bych se zabydlel až do léta, až do podzimu, až do zimy. Ve snu bych procházel všechny již mnou prošlé krajiny, všechny již mnou prošlé lidi, všechny již mnou prošlé květiny… Tak nějak jsem si to představoval. Jenže usínat za rozbřesku fakt již nemohu…

No a tak jsem vyhlásil jarní rekuperaci. Spočívá v tom, že budu svoji rozpálenou zimní duši větrat chladným jarním vánkem, aniž bych ztratil nahromaděné teplo. V létě už to nebude třeba. Ba naopak. Započnu letní kontrarekuperaci. Ne tak již bude na podzim, v zimě se pak vykoupu v zahradách mešních vín…

A pak zase bude březen, což jistě venkoncem pochopím… Jen tak svou bramboroidní duši uchopím, odstěhuji se na jižní polokouli, zapřáhnu do saní na hraní párek uzených klokanů a vyrazím do Tramtárie na jižní stanici polární…

Je březen a ve mně hlodají kořínkové pochybnosti, jež jsem zanechal v předchozích květináčích. Něco mi naznačuje, že se budu muset konečně probudit. Ale kde je sakra ten budík? Kam jsem ho zaonačil!

Někdy mám pocit, že každý březen jsem zase jinačí…

03.03.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8