Neviditelný čert

Předevčírem započal astronomický podzim a v následujících dnech by prý mělo dorazit babí léto. Možná dorazí, možná ne, anebo si tu dorážku nechá až na Vánoce či přímo na Nový rok. Sentimentálně dojímavá nálada však s tím bezpochyby souvisí, samozřejmě jak u koho, a tak jsem se rozhodl, že přeruším podnětně započatou sérii o mimosmyslovém vnímání všeho druhu. Na podzimním podnose s možnou příchutí babího léta přináším třetí japonskou pohádku od W. E. Griffise. Tentokrát se nesetkají hvězdní milenci, ale zástupci dvou různých způsobů nazírání na strávení lidského života. I tato pohádka má v sobě zakotvenou velmi silnou moudrost. Je už jenom na vás, jestli ji tam objevíte, anebo objevíte něco úplně jiného či se jenom pobavíte její přítulně humornou stavbou.

Lucifer

Před dávnými časy, když se do Japonska dostal kult Buddhy a přes Indii a Čínu přicestovali jeho početní následovníci, byli velmi roztrpčeni, neboť lidé zde měli stále v oblibě malého černého mužíka jménem Daikoku. A i přesto, že se stali buddhisty, stále Daikokuovi podkuřovali, neboť byl ochráncem hojnosti a každý chtěl i tenkrát, tak jako dnes, být bohatý. A tak se buddhističtí mistři rozhodli, že se malého kulatého mužíka zbaví. Zbývala jen otázka, jak to udělat. Nakonec povolali Jemmu, soudce z podsvětí, a pověřili ho Daikokuovým zničením.

Tu měl Jemma k ruce celou legii oniů. Někteří byli zelení a někteří černí, jiní zase indigově modří a další všemožně barevní, a ty většinou posílal vyřizovat běžné záležitosti. Na tuto důležitou výpravu ale nyní povolal Šina, velice prohnaného starého oniho, a přikázal mu Daikokua zabít nebo odstranit z cesty.  Šino se pánovi uklonil, připnul si kolem beder pás z tygří kůže a vyrazil.

Nebylo snadné Daikokua najít, i přesto, že jej všichni uctívali. A tak musel oni cestovat daleko a vyptávat se velké spousty lidí a často i zabloudil, než zase našel stopu. Jednoho dne potkal vrabce a ten mu ukázal cestu do Daikokuova paláce, kde byl kulatý mužík s povislýma ušima zvyklý sedávat mezi všemi svými pytli s penězi a poklady kupícími se až ke stropu, pojídat japonskou ředkev a bavit se se svými miláčky krysami. Kolem sebe měl Daikoku nashromážděné slaměné vaky s rýží, kterých si cenil víc než peněz.

Když oni prošel bránou, opatrně se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Šel stále dál, až došel k velké, osaměle stojící sýpce ve tvaru obrovské odměrky na rýži. Nebylo tu vidět žádné dveře ani okna, ale Šino vylezl po úzké plošině z prken přistavených k hornímu okraji, nakoukl dovnitř a tam seděl Daikoku. Oni slezl a vešel do místnosti. Pak si pomyslel, že bude snadné se na Daikokua vrhnout. Už už se pochechtával nad tím, jak velké bohatství mu spadne do klína, když Daikoku zapískal na náčelníka krys: „Nezumi san (Pane Kryso), mám pocit, že tu blízko musí být nějaké podivné stvoření. Jděte a vyžeňte ho odsud.“

A krysa pelášila do zahrady a uškubla cesmínovou větvičku s listy plnými trnů ostrých jako jehly. S ní v přední tlapce pak vyběhla na oniho, pořádně ho sešlehala a celého ho popíchala ostrými trny. Oni řval bolestí a utíkal odtamtud, co mu nohy stačily. Tak se bál, že se nezastavil, dokud nedoběhl do Jemmova paláce, kde bez dechu padl. Pak svému pánovi vyprávěl o svém dobrodružství a žadonil, aby jej už nikdy neposílal proti Daikokuovi.

A protože buddhističtí mistři zjistili, že Daikokua se jen tak nezbaví ani ho nezabijí, rozhodli se, že jej budou tolerovat, a uzavřeli s ním mír. A dodnes toho malého kulatého bůžka hojnosti uctívají buddhisté i šintoisté.

Když lidé uslyšeli, jak náčelníka oniů přemohla krysa ozbrojená větvičkou, napadlo je, že by se mohli zbavit všech oniů. A tak od té doby na Nový rok vždycky nejdřív vypudí všechny zlé stvůry sušenými boby a potom zavěšují do dveří cesmínové větvičky, aby zahnali i onie a zlé duchy.

Zdroj: William Elliot Griffis – Japonské pohádky

25.09.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3