.:: Neviditelný čert ::.

Antivěda

rubrika: Populárně naučný koutek

Antivěda je pojem označující "kritiku" vědy a vědecké metody. Představitelé antivědy popírají Mertonovy normy vědy a dokazují, že věda a vědecká metoda nejsou ani objektivní ani neutrální. Kořeny antivědy se objevují u J. J. Rousseaua, jenž v Rozpravě o vědách a uměních na jedné straně o vědě prohlásil, že ničí morálku a je neužitečnou a zhoubnou dovedností, nicméně na druhé straně obdivoval Francise Bacona, Isaaca Newtona a Reného Descartesa. Nepřítelem vědy obecně a Isaaca Newtona osobně byl anglický básník a malíř, nadto mystik a vynálezce William Blake, jenž prohlásil: "Newton, Bacon a Locke jsou tři velcí učitelé ateismu neboli Satanovy doktríny."

Lucifer

Politicky viděno má současná antivěda levicovou, konzervativní pravicovou a náboženskou podobu, jež je zase blízká podobě pravicové. V očích Nové levice, obvykle akademických antivědců, jsou věda a vědecké myšlení mocenský nástroj politické pravice. Vědecké objevy podle ní nereprezentují realitu a jsou čistou ideologií dominantních skupin ve společnosti. Věda má být buržoazní, europocentrická, maskulinistická. Různé etnické skupiny by si měly vytvořit své vlastní podoby vědy, které nemusí být tak intelektuálně náročné, jako je její západní mužská podoba. Levicová podoba antivědy se prolíná s antivědou filosofické větve postmodernismu proslulou z období "vědeckých válek", které probíhaly na akademické půdě zejména v USA v 90. letech minulého století mezi postmodernisty a jejich oponenty.

Postmodernismus, jak o sobě říká, se staví k minulému a současnému světu, ke kritickému myšlení i k vědě kriticky. "Sociální kritika" je jedním z těžišť postmoderního myšlení. Postmodernisté v tomto směru vydali řadu knih, vycházejí časopisy. Jeden z nich, špičkový postmodernistický severoamerický časopis specializovaný na "kulturní studie" a "sociální kritiku", se jmenuje Social Text. V redakční radě byli vůdčí představitelé amerického postmodernistického myšlení Frederic Jameson a Andrew Ross.

Alana D. Sokala, fyzika Newyorské univerzity, napadlo provést pokus: poznají, nebo nepoznají špičkoví postmodernisté v redakci tohoto kritického časopisu, že článek, který od Sokala dostanou, je parodie prostoupená nesmysly, zato napsaná postmodernistickým literárním stylem tak, aby vyhovovala představám postmodernistů o vědě? Sokalův parodistický článek se jmenoval Transgressing the boundaries: toward transformative hermeneutics of quantum gravity. Součástí parodie byly gramaticky správné věty, které postrádaly jakýkoli smysl, jinak řečeno Sokal v těchto místech vytvořil slovní salát. Že jde o parodii, redaktoři časopisu nepoznali. Považovali text za významný příspěvek postmoderní vědě (viz Sokalova mystifikace I a ... II).

Konzervativní, pravicová a náboženská antivěda, jejímiž představiteli jsou intelektuálové a politici ovlivnění zejména americkými evangelikály, odmítá evoluční teorii a moderní kosmologii včetně jejich výuky na středních školách. Odmítá i klimatickou změnu a existenci energetické krize, výzkum kmenových buněk, antikoncepci a umělá přerušení těhotenství.

Jedním ze společných jmenovatelů levicové a pravicové antivědy, často užívajícím myšlenky romantismu 19. století, je odmítání osvíceneckých hodnot racionality a univerzality. Jedním společným jmenovatelem je tvrzení, že věda nezvládá složitost života, je redukcionistická, matematické modely nevystihují plnou povahu existence.

Věda je vědou a vědecká metoda vědeckou metodou právě proto, že ví, jak jsou její modely neúplné a v čem jsou jen přiblížením k realitě. Největší a nejobecnější vědecké teorie, teorii relativity a kvantovou teorii, se zatím nepodařilo sloučit do jedné obecné teorie, přestože obě teorie popisují týž vesmír. Jedna nebo druhá jsou tedy mylné, nebo jsou obě neúplné. Každý kdo se zahloubal do evoluční teorie, ví, že jde o ne´plnou teorii, která se vyvíjí, dostavuje a přestavuje. Totéž platí o novém cíli antivědy: kognitivní, afektivní a sociální neurovědě.

Julien Benda, francouzský filosof a esejista, vydal roku 1927 knihu Zrada intelektuálů. Učitelé vysokých škol, žurnalisté, spisovatelé, esejisté, lidé, jimž se v okruhu současné třetí kultury říká "literární intelektuálové", se podle jeho názoru zpronevěřili svému poslání. Tím dle rozšířené a poněkud idealizované představy v předsokratovském Řecku nemělo být dosahování praktických cílů, ale radost z metafyzických spekulací, umělecké a vědecké tvorby. Díky těmto lidem "lidstvo po dobu dvou tisíciletí páchalo zlo, nicméně ctilo dobro. Tento rozpor byl ctí lidského druhu a vytvořil štěrbinu, jíž do světa vklouzla civilizace." Intelektuálové však dle Bendy své poznání zradili. Projevem jejich zrady je útok na osvícenský ideál univerzálního humanismu a oslava nejrůznějších partikularismů.

George Christoph Lichtenberg, německý přírodovědec, filosof a satirik, napsal: "V současnosti se snažíme rozšiřovat poznání všude. Kdoví zda v příštích stoletích nevzniknou univerzity pro znovuzavedení naší dřívější nevědomosti?" Alan Finkelkraut, francouzský filosof, měl koncem 80. let minulého století pocit, že tato doba nastala. Jeho kniha, která navazuje na Bendovu Zradu intelektuálů a jejíž název lze přeložit jako Porážka myšlení, shrnuje postmodernistické myšlení a tvorbu slovy: "Jakmile se nenávist ke kultuře stane součástí kultury, ztratí život ducha jakýkoli smysl. ... Demokracie kdysi žádala přístup ke kultuře pro každého, v současnosti má na mysli právo každého člověka na kulturu jeho volby. Všechny kultury jsou legitimní, kulturní je všechno."

Jenže zničením měřítek a prohlašováním, že je možné všechno, nevzniká víc kultury, krok za krokem se objevuje její stále pokleslejší imitace. Do české Národní galerie tudíž může vstoupit skupina "umělců", jimž se nelíbí chod této instituce, veřejně se tam vykálet - a nic se nestane. Často se v těchto souvislostech mluví o svobodě. Je možné, že se lidská svoboda podobá biologické evoluci tím, že nemá předem vymezený směr.

Výtvorem evoluce mohou být složitější a rozvinutější organismy, které se lépe adaptují na proměny prostředí stejně jako paraziti, třeba tasemnice, nebo zakrnělé oči živočichů, kteří dřív, než se dostali do tmavého jeskynního prostředí, viděli.

Výtvorem svobody mohou být unikátní díla charakterizovaná tvořivou rozvinutostí, složitostí a originalitou stejně jako masově vytvářená literární, dramatická, filmová, televizní a výtvarná umělecká "díla" charakterizovaná křečovitostí,potřebou upoutat pozornost za každou cenu svou primitivní vulgární ohyzdností a sprostotou.

Výtvorem svobody mohou být průlomová vědecká díla mající pro lidstvo zásadní význam stejně jako "díla" podložená právně definovaným podváděním, které má rozmanité, někdy tak vynalézavé podoby, že je nutné zeptat se, proč nebylo právě toto úsilí vynaloženo na zjišťování skutečnosti.

Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost