Přicházím s poslední částí poslední série z knížky Bruce H. Liptona o biologii víry. V záloze mám přesto ještě jeden dodatek, který se v této knížce nalézá v jejím epilogu, z něhož jsem tady již ocitoval jeho poslední pasáž pod názvem Přežití toho, kdo miluje nejvíc. Epilog obsahuje zvláštní vizi, v níž se Lipton vyznává ze své pozoruhodné (biologické) víry. V blízké době se z toho pokusím vybrat to podstatné, a jsem docela zvědav, jak se s tím vypořádáte. Vraťme se však k dnešnímu tématu, které se týká „závěrečného“ souboje našich dvou myslí. (Epilog)
Lucifer
Ještě než předám slovo Bruce H. Liptonovi, chtěl bych s předstihem formulovat několik svých poznámek:
V samotném finále tohoto seriálu je zdůrazněna role podvědomé mysli a její vztah k mysli vědomé. Podvědomá mysl nám byla naprogramována a vědomá mysl z toho může těžit, anebo, v případě špatného naprogramování, mít těžký problém, jak se s tím vypořádat (viz předchozí část a níže). Rozhodně jsem přesvědčen, že Lipton ve své knížce všechny poznatky k této tématice shromáždil poctivě, aniž by to okořenil něčím pavědeckým, a brilantně to doplnil svými myšlenkami. Tak nějak to zřejmě funguje. Tento populárně vědecký spisek je však bezpochyby věnován především běžnému člověku. K tomu, co Lipton píše o souboji vědomé mysli s myslí podvědomou, jsem se vyjádřil v komentáři k předchozí části:
Ne nadarmo se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Tenhle jev je ale velice individuální. Někteří lidé zůstanou naprogramovaní z dorosteneckého věku celý život, jiní se dokážou přeprogramovat během mládí, ale i v dospělosti, silné osobnosti to dokážou celý život a jejich vědomá mysl má tu podvědomou stále nebo skoro stále pod kontrolou. A pak jsou tady ještě lidi, jejichž počet dle mého soudu narůstá, kteří jsou téměř pořád anebo zcela pod kontrolou podvědomé mysli, která se průběžně doprogramovává reklamně konzumními, fundamentalisticko ideologickými a podobnými manipulativními signály.
Nechci zpochybňovat předprogramování podvědomé mysli, a jaký to má vliv na fungování vědomé mysli; těch důkazů, včetně níže uvedeného, bylo shromážděno víc než dost. Pro drtivou většinu lidí je tento fenomén velmi důležitý. Existují však jedinci, jejichž vědomá mysl se i s velmi špatným předprogramováním podvědomé mysli vypořádá velmi rázně a poměrně brzy. Země nosila a jistě (alespoň doufám) nosí a bude nosit řadu lidských velikánů, z nichž někteří museli projít tím duševním očistcem, a prošli. Jak to funguje z biologického hlediska, nemohu zcela profesionálně posoudit, jsem pouze obyčejným fyzikem. Ze stejného důvodu nemohu jednoznačně podpořit či vyvrátit Liptonovy závěry. V každém případě však stojí zato se s nimi seznámit.
A teď už předávám téměř závěrečné, vlastně „předzávěrečné“ slovo Bruce H. Liptonovi, jenž mi během čtení této jeho knížky byl čím dál tím sympatičtější:
Jestliže povaha vědomé mysli jakožto „myslícího já“ evokuje představu „ducha ve stroji“, v podvědomé mysli žádné podobné sebeuvědomění nefunguje. Podvědomá mysl se spíše podobá jukeboxu nacpanému programy chování, z nichž každý je připraven se spustit, jakmile se objeví vhodný signál z prostředí a stiskne tlačítko výběru. Když se nám nějaká písnička v jukeboxu nelíbí, kolik křiku a hádek je třeba, aby hrací stroj přeprogramoval svůj seznam skladeb? Stejně jako marné klení a kopání do jukeboxů, žádné křičení a přemlouvání ze strany vědomé mysli nedokáže změnit behaviorální „nahrávky“ vepsané do podvědomé mysli. Jakmile poznáme neúčinnost této taktiky, můžeme zanechat řádné bitvy s podvědomou myslí a zvolit vědečtější přístup k jejímu přeprogramování. Hádat se s podvědomím je stejně hloupé jako kopat do jukeboxu v naději, že změní nabídku písniček.
Je těžké přenést se přes to, že bojovat s podvědomím je zbytečné, protože jeden z programů, který si většina z nás uložila, když jsme byli mladí, říká, že „silná vůle je obdivuhodná“. A tak se pokoušíme stále dokola program v našem podvědomí přepsat. Obvykle se tyto snahy setkávají s různými stupni odporu, protože buňky jsou povinny dodržovat program podvědomí.
Dobrým příkladem toho, proč bychom neměli pokoušet podvědomí, je film Záře. V tomto filmu založeném na skutečné události se australský klavírista David Helfgott postaví proti vůli svého otce a odlétá do Londýna studovat hudbu. Helfgottův otec, který přežil holocaust, naprogramoval do podvědomé mysli svého syna přesvědčení, že svět je nebezpečný, že když bude „vyčnívat z řady“, může být jeho život v ohrožení. Jeho otec trval na tom, že bude v bezpečí pouze tehdy, když bude nablízku své rodině. Navzdory otcovu neúnavnému programování Helfgott ví, že je klavírista světové třídy a že se potřebuje vymanit z vlivu svého otce, aby svůj sen uskutečnil.
Na soutěži v Londýně Helfgott hrál nesmírně obtížný Rachmaninovův Třetí klavírní koncert. Film ukazuje konflikt mezi jeho vědomou myslí, která si přeje úspěch, a jeho podvědomím, které si dělá starosti, že být lidem na očích, být mezinárodně uznávaným virtuózem ohrožuje jeho život. Jak se namáhavě prodírá Rachmaninovým dílem, z obočí mu stéká pot, Helfgottova vědomá mysl bojuje, aby měla vše pod kontrolou, zatímco jeho podvědomá mysl, obávající se vítězství vědomé mysli, se snaží ovládnout jeho tělo. Helfgott se vědomě přinutí zachovat si během koncertu kontrolu nad sebou, dokud nezahraje poslední notu. Pak omdlí, vyčerpaný úsilím, které vložil do bitvy se svým podvědomým naprogramováním. Za toto „vítězství“ nad podvědomím ovšem zaplatí vysokou cenu: když přijde k sobě, je šílený.
K tradičním metodám potlačení destruktivního chování patří léky a psychoterapie. Nové přístupy slibují změnu našeho naprogramování, poznání toho, že nemá smysl s podvědomým přehrávačem „diskutovat“. Tyto metody využívají zjištění kvantové fyziky, která spojují energii s myšlením. Prostředky fyzikální terapie, které přeprogramují dříve naučené chování, můžeme souborně označit termínem energetická psychologie, což je rychle se rozvíjející odvětví vycházející z Nové biologie.
Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků
27.05.2013, 00:00:18 Publikoval Luciferkomentářů: 2