.:: Neviditelný čert ::.

Materializace „myšlenky“ vedoucí ke vzniku člověka IV

rubrika: Populárně naučný koutek

V předchozích částech ([1], [2] a [3]) bylo ukázáno, že hypotéza o evolučním procesu, který Darwin nazval „přírodní výběr“, je neslučitelná se současnými vědeckými znalostmi, podle nichž se vývoj druhů ubíral spíše skokem než spojitě v podobě hromadících se variací. Závěrečná část předkládá podrobnější popis těchto skoků a zároveň Mejsnarovu představu, jak se tímto způsobem materializuje „myšlenka“ vedoucí od vzniku našeho vesmíru ke vzniku člověka.

Lucifer

Na otázku „Jak se člověk objevil na Zemi?“ existují dvě protikladné odpovědi. Bible říká, že člověka stvořil Bůh, exaktní vědy tvrdí, že člověk povstal z určitých uspořádání mezi jevy v přírodě, kterým říkáme přírodní zákony. Mezi oběma odpověďmi však nemusí být až tak zásadní rozdíl, obě by se daly spojit formulací, že „Bůh pracoval podle přírodních zákonů“, aneb z pohledu věřícího člověka, že „Bůh stvořil samotné přírodní zákony“. (Poznámka Lucifera: Pod pojmem „Bůh“ si můžeme přestavit něco pro nás natolik abstraktního, že se zcela vymyká našemu současnému chápání.)

Takto formulovaná odpověď, ať v té či oné verzi, je zcela neslučitelná s pohádkou vyprávějící, jak koacervátové kapičky jednoduchých chemických sloučenin díky náhodným srážkám, náhodným kombinacím a „nepředstavitelně dlouhé době“, po kterou existuje obyvatelný svět, vytvořily živou buňku. Jak jednoduché organismy, během „nekonečné doby“, kterou měla evoluce k dispozici, daly vzniknout organismům složitým atd., až po člověka. Jde tedy o to, zda život, jakkoliv strukturálně složitý, může být vysvětlen buď čistě na základě fyziky, chemie (na úrovni molekulárních mechanismů mohou být obě vědy považovány za identické) a náhodných kombinací v průběhu dlouhých věků, nebo zda vývoj světa a života zahrnuje nějaký určující program, nějaký stanovený pořádek, nějaký plán sestavený předem, nějakou myšlenku, „Slovo“, které bylo na počátku.

Zkuste rozebrat budík na jednotlivé součástky, dát je do krabice, zavřít ji a třást s ní po nějakou dobu. Potom tu krabici otevřete a podívejte se na výsledek. Můžete třást znovu a znovu, třeba po „nevyčíslitelné věky“, nikdy se nestane, že by se součástky složily dohromady do sestavy tikajícího budíku. Potřebujete právě to Slovo – myšlenku – umožňující zasunutí ozubených koleček do nepokoje tikajícího mechanismu.

Jak probíhal proces v přírodě směrem k původu člověka lze ilustrovat jistě ne zcela přesnou, ale poučnou analogií v podobě historie letectví. Toto přirovnání má dvě podstatné podobnosti: spojité trvání myšlenky (létat) a její nespojitou realizaci po sobě jdoucími vymezenými kroky. Už odjakživa měli lidé touhu napodobit létající ptáky. Toto latentní období, řekněme pro první krok – pro let, bylo nezbytné pro získání zkušeností a pokusy létat, jež bylo stále neúspěšné. Trvalo 200 000 let a skončilo uskutečněním prvního nespojitého kroku, když bratři Joseph a Jacques Montgolfierové v roce 1783 vypustili svůj první balon naplněný teplým vzduchem. Tento krok zahrnoval ještě další typy létajících „udělátek“ různých konstrukcí, všechny však měly společnou charakteristiku daného kroku, tj. byly lehčí než vzduch.

Další krok v procesu materializace myšlenky létat má počátek v roce 1903 v Severní Karolíně, v dvojplošníku Orvillea a Wilbura Wrightů, jménem Flyer. Krok je charakterizován letadly těžšími než vzduch. Opět se setkáváme s velice rozmanitými formami či typy této společné charakteristiky. Poslední, tj. třetí krok v realizaci myšlenky bychom mohli vidět ve vývoji monster, jako jsou Stealth, F-117 Nighthawk či bombardér B-2 Spirit. Tento vývoj lze těžko vysvětlit postupnými vylepšeními, vzniklými a vybranými na Flyeru Wrightů, bez jakékoli invence či myšlenek inženýrů. Nutná podmínka evoluce navíc předpokládá, že se tato náhodná vylepšení shromažďovala během dlouhotrvajícího a spojitého létání Flyeru.

Aplikace principu spojitosti v biologii použita Darwinem skrývá vážný problém, který se více jak půldruhého století rozprostírá pod baldachýnem tvořeným tuhou vírou. Teorie evoluce totiž stále není schopna vysvětlit, proč se v předpokládané genealogii druhů nevyskytují „přechodné formy“. Jestli je evoluce pravdivá, pak by musely fosilie v „dlouhém běhu věků“ obsahovat obrovské množství přechodných forem.

Celý proces materializace myšlenky vedoucí ke vzniku člověka započíná zrozením našeho vesmíru v podobě velkého třesku přibližně před 13 miliardami let. Pokud velký třesk obsahoval nějaký obecný kreativní program, potom by kdekoliv ve vesmíru, kolem hvězd podobných našemu Slunci, měl mít život podle tohoto programu stejné formy jako na Zemi. V následujících čtyřech podkapitolách závěrečné šesté kapitoly své knížky Jiří A. Mejsnar předkládá čtyři aspekty, v nichž jsou popsány základná kroky týkající oné zmíněné materializace.

Prvním z nich je vznik buňky, který vyžadoval předcházející latentní období. Během tohoto období bylo nezbytné shromáždit potřebný materiál. Pouze 27 chemických prvků tvoří všechny formy života. Z toho pouze čtyři prvky: uhlík, kyslík, vodík a dusík tvoří 99 % hmoty většiny buněk. V gravitačním poli masivních hvězd, pod obrovským tlakem a teplem vyvolaným gravitačním stlačením, musely být vytvořeny těžší prvky než vodík a helium. Všech 27 prvků nezbytných pro život na Zemi, předně uhlík, kyslík, dusík a fosfor, muselo být po jejich vytvoření vymrštěno do vesmíru směrem k naší sluneční soustavě a Zemi výbuchem supernovy. Během putování vesmírem už vytvářely mezihvězdné molekuly; dnes už známe více než 100 takových molekul.

Tento proces se dá nazvat chemickou evolucí, a od biologické evoluce se liší především v tom, že chemická evoluce může být chápána jako synonymum pro „chování atomů“, které je důsledkem uspořádání jejich elektronové slupky kolem atomového jádra, popsané kvantovou teorií. Biologická evoluce ve smyslu původu a vývoje života je výhradně hypotézou. Chemickou evolucí se během latentního období formovaly různé funkční skupiny… V „dobrém“ a relativně krátkém čase byl záměr pro buňku materializován „zasunutím koleček“.

Následujícím, tedy druhým krokem byla Kambrická exploze. Počínaje časem před asi 540 miliony let se v relativně velmi malém časovém rozpětí objevily všechny kmeny bezobratlých živočichů. Prekambrické moře zcela jistě obsahovalo spoustu typů mnohobuněčných kolonií mikroorganismů. Buňky kolonií si ale udržovaly svoje autonomní řízení a organizaci buněčných funkcí. Proč tedy výskyt mnohobuněčných bezobratlých znamená revoluční krok (na rozdíl od evolučního!) s novými základními vlastnostmi života? Jejich buňky jsou diferencovány a tvoří různé tkáně s velice odlišnou specifickou funkcí. To znamená, že genom, stejný ve všech buňkách, je v buňkách různých tkání, v různých orgánech „čten“ různě.

Třetí a poslední krok materializace myšlenky vedoucí ke vzniku člověka nastal před asi 200 000 lety, kdy se náhle a skokově po předchozím latentním období existence různých hominidních typů objevil dnešní člověk. Jedna z nejúžasnějších lidských vlastností je ohromná schopnost abstrakce vytvářená v lidské mozkové kůře. Žádná velká opice není schopna komponovat hudbu nebo číst její notový zápis, složit nějakou lyrickou báseň, spočítat, zda výbuch atomové pumy nezapálí celou atmosféru kolem zeměkoule, počítat diferenciální rovnice atd. Schopnost abstrakce této kvality může být vybrána jako dobrý rozlišovací charakteristický znak. Na základě takového výběru jsou všechny velké opice separovány do latentního období předcházejícího realizaci člověka a vyloučeny z hypotetického uvažování o nějakém společném předku s opicemi ve fylogenezi anthropoidů či v lidské genealogii.

Závěrečný čtvrtý aspekt vysvětluje, proč nemohl pravěký člověk lovit dinosaury místo mamutů. Pokud vás to zajímá, najděte si to v té knížce sami. Tímto považuji sérii myšlenkových reprodukcí z knížky Jiřího A. Mejsnara o mýtu evoluce za uzavřenou. Na závěr musím podoktnout, že samotný autor tohoto pojednání mě kontaktoval přes redakční poštovní schránku a prozatím byl s mou reprodukcí jeho „perlení ducha“ na úkor evoluce docela spokojen. Doufám, že jsem to ve finále nezkazil, a docela by mě potěšilo, kdyby zde k tomu přidal nějakou poznámku.