Poslední příspěvek ze seriálu Digitální demence převzatého z knížky Manfreda Spitzera pojednával o jednom z následků nerozumného využívání digitálních médií v podobě nespavosti. Dnešní je zaměřen na jeden z nejužitečnějších nástrojů, který nám nabízí soudobá počítačová technika, totiž na možnost velmi snadno a rychle využít starých textů k sepsání textu nového. Stačí nám k tomu dvě kombinace kláves: Ctrl+C a Ctrl+V. Tento nástroj bezpochyby značně šetří náš čas, když tvoříme něco nového, k čemuž můžeme použít nejrůznější formulace ze starších našich či jiných, nicméně nám velmi dobře známých a vědomě dostatečně vstřebaných textů uložených na počítači či na internetu. Taky to velmi často používám, jak při psaní odborných článků, tak i u nejednoho z příspěvků, jež vkládám na Neviditelného čerta. Důležité je, zda tuto možnost aplikujeme tvůrčím způsobem, anebo jen tak fixlujeme, abychom byli s něčím, co nám možná vůbec nic neříká, co nejrychleji hotovi. V případě, že se však něco teprve učíme, obzvláště se to týká dětí ve školách, se tento přínos ukazuje být nejen kontraproduktivním, ale i přímo zhoubným.
Lucifer
Dnes je zmáčknutí kláves Ctrl+C a Ctrl+V (copy and paste, kopírování a vložení textu) tak samozřejmou činností ve všech kancelářích tohoto světa, že už si vůbec nedokážeme představit, jak se dříve psaly dopisy nebo dokonce knihy, když tato možnost editování nebyla k dispozici. Počítač koná v duševní oblasti totéž, co dříve tažná zvířata, později vodní a větrné mlýny, ještě později parní stroje a následně spalovací motory a elektromotory: ubylo nám fyzické práce! Zpočátku to pro nás většinou nemělo žádné následky, neboť kdo kráčí za volem táhnoucím pluh, přinejmenším stále ještě alespoň jde; drží a zároveň řídí pluh, takže část fyzické práce dál vykonává sám. Rozdíl mezi oráním pole a rytím spočívá především v rychlosti. Orání s volem je sice stále ještě namáhavé, nicméně za stejnou dobu se obdělá větší plocha. S velkým traktorem se zvládne ještě větší pole, ale přibývá zde jistý podstatný důsledek: člověk už jen sedí a fyzicky se nenamáhá. Z přílišného sezení na traktoru ho bolí záda, protože zádové svaly nejsou zaměstnány a strádají.
Už zde bylo řečeno, že s duševní prací je tomu nejinak: kdo se nechává navigovat, netrénuje si znalost místa, často neví, kde se nachází, a proto občas vykazuje symptom choroby, která se obvykle dostavuje až v pokročilém stáří – chybí mu prostorová orientace (viz Digitální demence – Orientace v prostoru a hipokampus). Dalo by se namítnout, že navigování představuje zvláštní případ. Na rozdíl od něho by se na počítač při duševní práci mělo nahlížet spíše jako na vola při orbě: člověk prostě v daném časovém úseku vykoná víc práce: přesto se však stále musí namáhat. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by používání počítače při duševní práci škodilo právě tak málo jako použití vola k orbě. Existuje však řada dokladů vedoucích k domněnce, že tomu tak není.
Už přes čtyřicet let se v psychologii učebních a paměťových jevů zkoumá hloubka zpracování dotyčného věcného obsahu. Čím hlouběji se obsah zpracuje, tím lépe se ukládá do paměti. Dlouho vládla domněnka, že učení spočívá v tom, že obsahy naplňují „paměť“. Hovořilo se o paměti ultrakrátkodobé, krátkodobé a dlouhodobé a přistupovalo se k nim tak, jakoby ty paměti byly čímsi na způsob krabice od bot, kterou lze naplňovat věcmi, Následně se zkoumalo, jakým způsobem se věcný obsah z krátkodobé paměti přesouvá do paměti dlouhodobé (viz předchozí odkaz). Avšak kromě tohoto náhledu existuje ještě další, zcela jiný, jak o paměti uvažovat (viz Digitální demence – Paměťové stopy).
Již v sedmdesátých letech minulého století byla provedena řada experimentů, při nichž se pokusným osobám ukazovala na počítači různá slova, každé z nich přesně dvě sekundy. První skupina měla u každého slova rozhodnout, jestli je napsáno malými, nebo velkými písmeny; druhá, jestli jsou slova podstatná jména, nebo slovesa; třetí, jestli slova označují něco životného, nebo neživotného. Na závěr experimentu se testovatelé ptali účastníků, na která slova si dokážou vzpomenout. Ukázalo se, že výkon paměti závisí na tom, co zkoušení předtím se slovy „v hlavě“ prováděli. Nejlépe uspěla třetí skupina. Proč? Už zde bylo řečeno, že informace se v mozku zpracovávají tak, že jsou coby elektrické signály vedeny přes synapse z jednoho neuronu do druhého. Tímto se mění síla synapsí a její růst naokec vede k tomu, co obecně nazýváme učením.
Tím ale ještě všechno v mozku nekončí; kromě toho existují centra pro zrak, sluch, hmat, řeč, plánování a mnohá další. Každá z těchto funkcí přesně vzati závisí na souhře někdy méně, někdy více desítek takových center, nejen na „centrum zraku“. Dvě centra zodpovídají za vnímání barev, jedno za vnímání pohybu, jiné za rozpoznávání obličejů a ještě jiné za čtení písmen. To, jak jsou tato centra aktivní, závisí nejen na vnějších podnětech, ale i na naší pozornosti. Záleží přitom také na tom, na co se konkrétně soustředíme – hovoří se o takzvané selektivní pozornosti.
Co se s příchozí informací v našem mozku děje, určujeme tím, jestli ji zpracováváme jen povrchně, nebo se jí věnujeme důkladně. Intenzivní zpracování na základě všech možných aspektů ovlivňuje změnu četných synapsí, a tím lepší uložení dotyčného obsahu. Tato myšlenka samozřejmě platí také obráceně: čím povrchněji se nějakým věcným obsahem zabýváme, tím měně synapsí se nám v mozku aktivuje, což má za následek, že se méně naučíme. Toto poznání je tak důležité proto, že digitální média a internet musejí působit na učení negativně právě z tohoto důvodu. Zaprvé vedou – to se už mezitím stalo všeobecně známou skutečností – k větší povrchnosti, což lze poznat už jen z používaných jazykových pojmů: dřív se texty četly, dnes se „skimují“ (tj. povrchně přeletí očima). Dříve se do látky „pronikalo“, dnes se namísto toho po síti „surfuje“ (tedy klouže po obsahovém povrchu).
Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum
05.06.2014, 00:01:40 Publikoval Luciferkomentářů: 20