Jak jsem naznačil v Nesmrtelnosti, mám rozečtenou populárně naučnou knížku Kosmické rozhovory – o povaze vesmíru a pátrání po skutečnosti, jejímž autorem coby dirigentem je americký astronom Stephan Martin. Dirigentem proto, že se jedná o soubor rozhovorů, které vedl a shromáždil s osmnácti zajímavými vědci, filosofy, duchovními učiteli a globálními kulturními aktivisty na téma týkajícího se podstaty a smyslu vesmíru. V onom naznačení jsem oznámil, že se s některými myšlenkami obsaženými ve „vesmírných rozhovorech“ s vámi podělím a popřípadě oglosuji. Je tam toho hodně a má to velmi široký záběr. Předem oznamuji, že ne se vším, co jsem již stihl přečíst, do té či oné míry souhlasím. Koneckonců i já mohu mít jiný úhel pohledu. Pro začátek předkládám něco z úvodu autora této knížky.
Lucifer
Každá kultura znala posvátnou bázeň, kterou v nás probouzí noční nebe, a tázala se: „Co je vesmír?“ To, jak si určitá kultura či jednotlivec odpoví na tuto otázku, se stává pramenem našich osobních či kolektivních mýtů, věr a příběhů o stvoření, které ovlivňují způsob, jakým lidé ve světě žijí. Národ Wariů ze západní Amazonie nahlíží kosmos (a zejména svět přírody) jako plný nekonečně plynoucí energie, spirituální inteligence a síly. Čas, prostor a hmota se jim jeví jako tekuté, jako něco, co lze měnit prostřednictvím jazyka, hudby a rituálu. Současní západní vědci chápou vesmír jako souhru a vzájemnou výměnu mezi hmotou a energií, které se navzájem spojují a proměňují a dále vyvíjejí podle předvídatelných a pochopitelných fyzikálních zákonů. A vadžrajána v tibetském buddhismu rozeznává mnoho vesmírů a světů uvnitř světů, které se všechny navzájem prostupují a zjevují jako formy vědomí v nekonečné a věčné Mysli.
O čem to vlastně mluvíme, když pozorujeme či zkoumáme povahu života, povahu vesmíru a všeho? Je to hmota, energie, Bůh, duch nebo Mysl? Je výskyt tohoto jsoucna náhodný, záměrný, inteligentní, nesmyslný nebo přesahuje veškerou naši představivost? Kosmické rozhovory od Stephana Martina se zabývají těmito otázkami z nejrůznějších úhlů pohledů, jež jsou roztříděny do tří škatulek (částí): z pohledu vědy, ducha a kultury, ačkoli oslovení diskutéři různým způsobem přecházejí z jedné škatulky do druhé. Někteří z nich tvrdí, že už samo naše dotazování náleží samotné povaze vesmíru.
Naše odpovědi na tyto otázky i sama jejich formulace jsou pro nás osobně závažné. To, jak vesmír chápeme, řídí naše snahy po odhalování a vytváření významu v našem vlastním životě. To, jak si na individuální, kulturní či globální úrovni na tyto otázky odpovídáme – ať už vědomě či nevědomě –, nejen formuje základ našeho filosofického pohledu na svět, ale také ovlivňuje způsob, jak se vůči světu vztahujeme a jak se v něm chováme, neboli vzorce a rytmy našeho každodenního života. To, k čemu je okamžik za okamžikem přitahována naše pozornost, závisí do značné míry na našich hodnotách, které v posledku vznikají z našeho porozumění vesmíru.
Kromě filosofických a praktických impulsů leží za těmito velkými otázkami ještě další impuls – impuls k transformaci. Již samo tázání má potenciál vyvolat posun v našem světovém názoru a významným způsobem naše životy měnit. Když přemýšlíme o odpovědích a názorech druhých lidí, můžeme zjemnit své porozumění sobě samým i svému jedinečnému místu ve vesmíru.
Odpověď na naši jednoduchou otázku „Co je vesmír?“ se během posledních sta let mnohokrát proměnila a je pravděpodobné, že se bude překvapivým a fascinujícím způsobem vyvíjet pokaždé, když si ji položíme. Nedávná astronomická měření nám na ni dala nečekanou odpověď, když ukázala, že převážná většina vesmíru je složena ze dvou záhadných a neviditelných součástí: z temné hmoty a temné energie. A naše závrať může pokračovat dál, když se seznámíme se současnými kosmologickými spekulacemi o tom, že náš vesmír je možná jen jedním z mnoha vesmírů (Vítejte do Multiverza, Nekonečné ostrovy), které se věčně a nekonečně rozpínají do velké prázdnoty a které se vynořují doslova z ničeho jako kvantové fluktuace.
Jeden z vhledů, jak k oněm mnohačetným perspektivám přistupovat a jak vesmír chápat, pochází od Alberta Einsteina. Jeho speciální teorie relativity předpokládá, že prostor a čas nejsou všude ve vesmíru jednotné, ale že silně závisejí na pozorovateli. (Kvantová fyzika tuto myšlenku rozvinula ještě závratnějším způsobem.) Čím více se pohybujeme so neznáma, tím více si začínáme uvědomovat, že z Einsteinova a Sitterova objevu rozpínajícího se vesmíru vyplývá, že se vesmír rozpíná všude (tento pohled se nazývá omnicentrismus). Na druhou stranu každý člověk i každá část vesmíru představují cenný zdroj informací o dynamice a povaze vesmíru. Každý z nás je bytostí kosmu, která se v určitém konkrétním místě projevuje svým specifickým způsobem. Všichni jsme součástí téhož vyvíjejícího se kosmu, nicméně pohled na něj je z každého jednotlivého místa jedinečný. Z toho by mohlo vyplývat, že vesmír je nejen omnicentrický, ale že je též multiperspektivní – že existuje mnoho různých a stejně platných pohledů na fenomén, který nazýváme vesmírem.
Je-li tedy pravda, že vesmír je víc než to, co o něm kdokoli z nás dokáže říct, pak tomu, aby se mohly různé perspektivy spojit a aby vzniklo společné chápání celku, potřebujeme nejprve uznat, že náš vlastní pohled nemusí být ten jediný „správný“. Musíme se osvobodit od našich dlouho zastávaných předsudků, přesvědčení a jistot o sobě a o vesmíru, aby nás mohlo začít utvářet něco nového.
Zdroj: Stephan Martin, Kosmické rozhovory – o povaze vesmíru a pátrání po skutečnosti, Malvern 2016
12.06.2016, 00:05:49 Publikoval Luciferkomentářů: 3