Zvuky ticha a brány jinam II

rubrika: Populárně naučný koutek


Po první části této kapitoly o chybách v matrix následuje část, která započne letmým pohledem na tuto otázku z pozice moderní fyziky. Následující text, jak už bylo prvně řečeno, je přetlumočen z příslušného zdroje. Další pohledy, které souvisí s touto problematikou, jsou na konci zařazeny jako odkazy.

Lucifer


chyby-v-matrix.jpgVědci došli k představám paralelních světů již před několika desetiletími. První takovou koncepci vypracovali kvantoví fyzikové Hugh Everett a John Wheeler. Zaujala je zvláštní skutečnost, že podle teorie kvantově fyzikálních procesů existuje vždy několik alternativ toho, jak proběhne připravovaný experiment. Nicméně před zraky vědce, který pak pokus skutečně provede, se zrealizuje vždy pouze jedna z těchto alternativ. V průběhu třicátých let minulého století převládl mezi vědci názor, že tuto vyvolenou "alternativu" určuje princip náhody. To však bylo jen nouzové vysvětlení, kterým nebyl nikdo nadšený. A ze všech nejméně Albert Einstein, jenž proti této koncepci protestoval svým slavným výrokem: "Bůh nehraje v kostky" (Poznámka: A proč by nehrál? Předem determinovaný vývoj svého díla musí být i pro Boha nudná záležitost ];-).

Jestliže však Bůh odmítá zúčastnit se této hry, kdo zatím vězí? Kdo rozhoduje, která z více možných alternativ se stane skutečnou událostí? Na to nedokázal dlouho nikdo odpovědět, až se nakonec znovu přihlásili o slovo Everett a Wheeler a rezolutně oznámili: "Nikdo nic neurčuje."

Podle jejich originální hypotézy mnoha světů se v takové situaci reálně a současně uskuteční všechny alternativy. To samozřejmě odporuje naší každodenní zkušenosti, protože se zúčastníme vždycky jenom jedné z možných událostí (Poznámka: Ne všichni, některým funguje multiprocesor ];-). Everett a Wheeler proto předpokládají, že v takových situacích se realita rozštěpí do řady identických kopií, které svým počtem odpovídají počtu možných alternativ. A v každém z těchto světů se uskuteční jenom jedna z těchto alternativ.

Na první pohled se tato hypotéza jeví jako teoretická koncepce, která je relevantní pouze pro děje v subatomární rovině elementárních částic. Nicméně pokud mají Everett a Wheeler pravdu, má to pochopitelně zásadní význam také pro náš makroskopický svět. Pak totiž nevznikají jen kopie elementárních částic, nýbrž celého univerza. A v každém "uzlovém" (výchozím) okamžiku jsou tato paralelní univerza téměř identická. V každém existuje naše sluneční soustava a Země, na níž žijí lidé. Jediný drobný rozdíl by spočíval ve výsledku onoho mikroskopického kvantového procesu, který byl vlastní příčinou celého rozštěpení. Od tohoto okamžiku jsou od sebe tato paralelní univerza oddělená a každé se vyvíjí samostatně. A protože jenom v našem vesmíru dochází každičkou vteřinu k milionům a miliardám subatomárních kvantových procesů, nedokážeme si celkový počet paralelních světů vůbec představit.

Ale kde všechna ta paralelní univerza jsou? Je jasné, že to nepůjde bez vyšších dimenzí. Fyzikové už dávno zjistili, že poznatky nové superstrunové teorie dávají smysl jen v případě, že hyperprostor má minimálně jedenáct dimenzí (jeden časový a deset prostorových). Vyšší dimenze hyperprostoru se ovšem nacházejí mimo náš prostor a čas (Poznámka: Podle superstrunové teorie se nacházejí tady, avšak jsou tak svinuty, že je nemůžeme nejen vnímat, ale ani změřit.), takže "tam" dokonce mohou - jako paralelní světy - souběžně existovat jak naše minulost, tak i přítomnost a budoucnost. Každý z těchto paralelních světů je čtyřdimenzionální časoprostorovou projekcí z tohoto hyperprostoru; a každý má svou vlastní matrix, která tuto projekci samostatně vytváří.

Vyvstává otázka, proč dokážeme vnímat pouze jednu z těchto paralelních realit. To způsobuje matrix - a nepochybně je to smysluplné, protože i v tomto jednom světě máme starostí a problémů víc než dost. Náš mozek je tedy naprogramován tak, abychom dokázali vnímat vždy jen tuto realitu. To však také znamená, že za určitých mimořádných okolností - například působením místních geofyzikálních anomálií, specifických frekvencí nebo kolísání gravitace - může dojít k tomu, že se schopnost lidského mozku vyfiltrovat pouze naši realitu naruší. Tímto způsobem pronikají do našeho světa vjemy z jiných dimenzí, podobně jako to někdy vídáme v televizi, když se překryjí signály dvou stanic.

Ještě exotičtějším dojmem působí další vysvětlení, které se opírá o nejnovější poznatky kosmologie a strun (o něž se zasloužili Paul Steinhardt, Justin Khoury, Neil Turok a další). Podle této hypotézy představují paralelní univerza objekty v jedenáctidimezionálním hyperprostoru (takzvané "brány"), které se k sobě mohou relativně přibližovat. Na tyto "brány" dokonce působí jakási "supergravitace", která způsobuje, že se paralelní univerza vzájemně přitahují. Každých pár bilionů let proto dojde ke střetu dvou paralelních světů, což vyvolá velký třesk a vznik nového vesmíru. "Supergravitace" ovšem působí i v klidnějších dobách, takže dochází k určitým interakcím paralelních světů.

Podle tohoto myšlenkového modelu tedy nejsou paralelní světy vzájemně izolované, přinejmenším ne úplně. A již zmíněné chyby v matrix nepředstavují nic jiného než zviditelnění vzájemného působení paralelních univerz, k němuž dochází v hyperprostoru.

Zdroj: Grazyna Fosarová, Franz Bludorf - Chyby v matrix

Odkazy s podobnou tématikou:

Teorie všeho?
Hledání teorie vesmíru
Dokonce ani ne špatně
Jak vznikla strunová teorie
Fyzika v potížích
Cyklický model vesmíru - Ekpyrosis
To je ovšem jasné
Náhodná realita
Antigravitační velký třesk
Schrödingerova kočka I
Schrödingerova kočka II
Mohu jediným pohledem změnit vesmír? I
Mohu jediným pohledem změnit vesmír? II
Mohu jediným pohledem změnit vesmír? III
Mohu jediným pohledem změnit vesmír? IV
Jaká je pravá povaha reality? I
Jaká je pravá povaha reality? II
Jaká je pravá povaha reality? III


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
3
Axina 02.02.2012, 11:21:39
Jinak mi ten proces vzniku identických kopií reality připomíná scénu ze závěrečného dílu Harryho Pottera, tj. HP a Relikvie smrti. Harry, Ron a Hermiona se dohodnou se skřetem Griphookem, že jim výměnou za Nebelvírův meč pomůže vloupat se do banky Gringottových, kde je v trezoru Lestrangeových další Voldemortův viteál - pohár Helgy z Mrzimoru. Pohár je chráněn kouzlem: Pokud se ho někdo dotkne, vzniknou z něj dva. Pokud se někdo dotkne jednoho z těch dvou, vzniknou nové 4 poháry. Atakdále Usmívající se

Axina
2
Axina 02.02.2012, 09:56:51
Začínám si poopravovat svoji představu nekonečna. Tedy pokud jsem kdy nějakou kloudnou měla. Představovala jsem si 3-rozměrný prostor (vesmír), ve všech směrech nekonečný.
Zásadní lidské poznání prý vždycky provází pláč nebo smích. Tak snad radši smích. Pan Werich by k teorii superstrun zajisté poznamenal: "To je blbý, to se bude líbit!" Usmívající se

1
Astra (neregistrovaný) 02.02.2012, 07:24:44
Já musím mít někde v tom paralelním světě příbuznou bytost, která žije podobný život jako já, jenže líp. Občas mi sem šoupne nějaké poznání, a když ho zachytím, a řídím se jím, pomáhá to. Asi to bude tím, že ta bytost je v čase poněkud napřed, má tedy větší zkušenosti, nebo možná velkou hlavu,a tam se toho vejde...Moje Paralelka je velice přjemná, ale vidět bych ji nechtěla.Nebude to nicmoc. No, já nejsem v jejích očích víc. Ale to mě netrápí, hlavně, že ji mám!

«     1     »