Předchozí série o srdeční koherenci, harmonie mezi srdcem a emočním mozkem, zdokumentovala, kterak je tento stav blahodárný pro náš organismus, poněvadž umožňuje snadněji dospět k onomu stavu "proudění", který znamená spokojenost. Dále pak ukázala, že máme k dispozici jednoduchou, účinnou metodu, která je dostupná každému a zřejmě vytváří podmínky k nastolení srdeční koherence. Na závěr pak bylo řečeno, že v případech, kdy je přístup k našemu vnitřnímu zdroji koherence zablokovaný a tuto metodu použít nelze, existuje ještě jiná metoda, neuro-emoční integrace očními pohyby.Lucifer
Psychiatři a psychoanalytici vědí, že jizvy, které v mozku zanechaly nejtěžší životní pohromy, snadno nemizí. Stává se, že se u pacientů vyskytují příznaky celá desetiletí po prvotním traumatu. Je to obvyklé u lidí, kteří bojovali za války, nebo u bývalých vězňů koncentračních táborů. Platí to však i u traumat z běžného života. Podle studie z nedávné doby většina žen, které trpí posttraumatickou stresovou poruchou po napadení (nejčastěji po znásilnění, ale také po krádeži), naplňuje přísná kriteria této diagnózy ještě po deseti letech. Zarážející je, že většina těchto pacientů dobře ví, že by se neměli cítit špatně. Samozřejmě si uvědomují, že válka skončila, že koncentrační tábory jsou už jen přízrakem minulosti, že znásilnění už je jen vzpomínka, byť hrůzná. Vědí, že už jim nebezpečí nehrozí. Vědí to, ale necítí.Tento fenomén znají i ti, kteří neprožili traumata "s velkým T", k nimž se váže diagnóza posttraumatické stresové poruchy, protože prožili mnoho traumat "s malým t". Na takové situace myslíme a stále se k nim vracíme, nasloucháme radám přátel, čteme články v časopisech, možná si dokonce koupíme knihu, která o tom pojednává. To všechno pomáhá při přemýšlení o celé situaci. Jasně si uvědomujeme, že bychom nyní měli cítit, že událost už patří minulosti, ale jsme čímsi zablokovaní, ve vleku vlastních emocí, které ulpívají na minulosti, ačkoli náš racionální náhled na situaci už dospěl jinam. Probíhá to tak, jako by části kognitivního mozku obsahující veškeré příslušné vědomosti nedokázaly komunikovat s částmi emočního mozku poznamenanými traumatem.V jedné laboratoři newyorské univerzity dospěl vědec, Joseph LeDoux původem z Louisiany, ke zcela novému pohledu na uspořádání stop emočních traumat v mozku. Patřil k prvním, kteří dokázali, že učení se strachu neprochází neocortexem. Zjistil také, že když se zvíře učí, aby se něčeho bálo, stopa se vytváří přímo v emočním mozku. Dostanou-li například krysy malý elektrický šok okamžitě po zaznění zvonku, brzy se naučí nehybně čekat na šok, jakmile uslyší zazvonění. Lze je však podrobit jakési "psychoterapii" - stačí nechat zvonek zvonit několikrát, aniž by následoval elektrický šok. Po dostatečném opakování postupu se krysy naučí neděsit se zvonku. Vnějšímu pozorovateli se zdá jasné, že jim z emočního mozku jakákoli stopa strachu vymizela.Tak prosté to však není a skutečnost je mnohem zajímavější. Ukazuje se, že kontrola strachu je opravdu jen kontrolou. Vědci z LeDouxovy laboratoře použili krysy, které se učily nemít strach "ztrátou" podmíněných reflexů, a odebrali jim část prefrontální mozkové kůry (tato část má u krys nejsilnější kognitivní funkci). Výsledek pozorování je přímo ohromil - po poškození prefrontální části mozkové kůry totiž krysy znovu strnuly, jakmile uslyšely zvonek. Výzkum tedy prokázal, že emoční mozek se nikdy "neodnaučí" strachu; krysy se ho jen naučí kontrolovat prostřednictvím neocortexu - kognitivního mozku. Je-li kognitivní mozek poškozen nebo řádně nepracuje, strach se okamžitě projeví. Vztáhneme-li platnost výsledků i na člověka, pochopíme, jak se jizvy v emočním mozku mohou ozývat po léta a kdykoli se znovu otevřít.Emoční jizvy v limbickém systému se zřejmě okamžitě projeví, jakmile poklesne bdělost kognitivního mozku a jeho schopnost kontroly. Například alkohol brání prefrontální části mozkové kůry v normální funkci. Proto ztrácíme zábrany, jakmile si dáme nějakou sklenku navíc. Ale pokud nám život zasadil kruté rány, ze stejného důvodu se vystavujeme pod vlivem alkoholu nebezpečí, že si neškodnou situaci vyložíme jako další útok na svou osobu a zareagujeme nepřiměřeně, někdy i násilím. Dochází k tomu i v případě, že jsme pouze unavení nebo zabraní do jiné činnosti, a tím ztrácíme kontrolu nad strachem, který zanechal stopy v našem limbickém systému.Psychiatři tento aspekt posttraumatické stresové poruchy dobře znají. Vědí, že dochází ke ztrátě spojení mezi užitečnými znalostmi ze současnosti a škodlivými emocemi, které jsou pozůstatky minulých traumat. Na počátku devadesátých let minulého století byla uveřejněna v renomovaném časopisu Journal of the American Medical Association souhrnná studie o současných léčebných možnostech posttraumatické stresové poruchy. Autoři došli k závěru, že pro tento syndrom neexistuje skutečně účinná léčba, pouze lze provádět intervence s omezeným příznivým efektem.Kalifornská psycholožka Francine Shapiro však přišla se svou vlastní léčebnou metodou EMDR (Eye movement desensitization and reprocessing), která se stala předmětem bouřlivých diskusí v lékařském světě. Metoda je založena na myšlence, že emoční traumata lze vyřešit pouze rytmickými očními pohyby. Přesvědčivost této metody byla doložena studie o použití EMDR při léčbě osmdesáti pacientů se závažnými emočními traumaty. Uveřejnil ji jeden z časopisů klinické psychologie, které nejvíce dbají na metodologii a vědecký přístup. Podle této studie se u 80 % pacientů po třech sezeních takřka přestaly projevovat symptomy posttraumatické stresové poruchy. To je procento vyléčení srovnatelné s aplikací antibiotik při zápalu plic.Ve druhé části bude tato metoda, iniciace samoléčícího mechanismu v mozku pomocí očních pohybů, zevrubněji prezentována.Série na téma srdeční koherence:Srdce a rozum ISrdce a rozum IIJak dospět k srdeční koherenciBlahodárné účinky koherenceZdroj: David Servan-Schreiber, Uzdravení bez léků a bez lékařů - Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie
13.04.2012, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 1