Je tady opět pátek, jurodiví mají jako obvykle svátek, což se jim s frekvencí sedmi dní opakuje až do kompletního zjurodivění, a tak mě napadlo, že bych mohl zase oživit nějakého menšího anděla od Antoine Volodina. Neviditelného čerta už tihle zvláštní tvorové navštívili celkem třikrát: Menší andělé, Menší andělé podruhé, Menší andělé potřetí. Takže dnes tu budou počtvrté. Lucifer
Ještě dříve než zde překlopím jeden z dalších Volodineových narátů (post-exotických textů, románových momentkách, které zachycují určitou situaci, emoce, vzrušený střet paměti se skutečností, představivosti se vzpomínkou...), chtěl bych připomenout, že tyhle naráty se odehrávají po celosvětové apokalyptické katastrofě, což lze, včetně definice narátů, najít hned pod prvním výše zmíněným linkem. Tentokrát vás však nebudu trápit čímkoli, co by naznačovalo něco jako třídní boj, a zcela vynechám soubor babiček i jejich homunkula Willa Scheidmanna. Narát, se kterým přicházím, se jmenuje Izmail Dawkes, působí zcela nekonfliktním dojmem a velmi specifickým způsobem mi připomíná povídání jiného podobně zasaženého francouzského písmáka Borise Viana, od něhož jsem četl snad všechny čtyři romány a řadu podšitých povídek. Přejděme tedy k Izmailu Dawkesovi: Tvrdí-li historikové ve svých nejnovějších pracích pravdu, došlo k objevu Dawkesových v sobotu; v sobotu 25. května dopoledne, okolo jedenácté. Expedice se pod vedením Baltazara Brava vydala na cestu předchozího roku a marně se snažila prorazit si cestu k Dawkesovým před listopadovými bouřemi. Když se rozzuřil studený vítr, stáhli se průzkumníci na zimu do čísla 12 v Rohranní ulici. Kapitán tam měl sestřenici, která v pronajatém bytě pronajímala pokoj. Všichni se tam bez reptání namačkali a v dobré náladě čelili nepřízni osudu, Kvůli nouzi a nedostatku prostoru byla ale atmosféra rychle k nesnesení. Blizard skučel ve dne v noci. Jeho sténání bylo k zbláznění. Okenice bouchaly o zeď; ti, kteří vyšli ven, aby je upevnili, se nikdy nevrátili. Týdny se pomalu vlekly. Několik mužů zemřelo na kurděje. Další, pološílení hladem, se pozabíjeli. Všem se hlavou honila myšlenka na vzpouru, a aby ji zahnal nebo oslabil, musel Baltazar Bravo odněkud vykouzlit maso. Sestřenice a jeden plavčík byli rozřezáni na nudličky a snědeni. Když zima skončila, z původních dvaatřiceti zbývalo jen dvanáct chlapů. Pokračovali v cestě zesláblí a posedlí myšlenkou na návrat. Baltazar Bravo ztratil veškeré nadšení prvních měsíců; byl teď zcela v područí cynické melancholie. Takto zbědovaní kráčeli dlouho, kam je nohy nesly, řídíce se jen výbuchy vzteku a sázkami uzavřenými v podroušeném stavu. Jednotvárnost cesty narušilo několik úmrtí. Jeden lodník, pravda, od přírody neduživý, se otrávil jídlem, které našel na nějaké nezastavěné parcele. Druhý si pádem ze schodů zlomil obě nohy; museli ho zastřelit. Dva dny po začátku května, právě v době, kdy podle map expedice objevila cestu k Dawkesovým, přemohlo jednoho nešťastníka roztrpčení natolik, že se oběsil. 25. května, přibližně hodinu před polednem, spatřil Izmail Dawkes, jak k němu přichází asi osm malých, neidentifikovatelných siluet. O tom, že patří k lidskému druhu, svědčila jen vrstva hadrů. Byla sobota a Dawkes využíval volna k tomu, aby si umyl auto. Ustal v práci, zavřel vodovodní kohoutek a díval se na blížícího se Baltazara Brava, který se vydělil z houfce. Objevitel se představil. Jeho vyjadřovací schopnost velmi zchátrala a jeho dech páchl. Izmail Dawkes trochu ustoupil, aniž přitom zkroutil či otevřel ústa. Byl od přírody nemluva. Baltazar Bravo si jeho couvnutí špatně vyložil, a aby ho uchlácholil, nechal své muže vybalit dárky, které cestou chránili jako svátosti: čisté nátělníky, sextant, který nikdy nikdo neuměl používat, náušnice z barevného skla, mah-jongovou sadu, které chybělo jen šest kamenů, vzorky rtěnek a krabičku barevných gumiček. Položili to všechno dva metry od Dawkese, který je nehnutě pozoroval. Na druhé straně ulice se objevil Dawkesův bratr Faid. Podél těla držel loveckou kulovnici. - Potřebuješ pomoc, Izmaile? zeptal se. - Ne, řekl Dawkes. Po chvíli zašel do garáže pro pneumatiku od kola a položil ji před Baltazara Brava. Pneumatika nebyla ještě úplně sjetá a na jednom místě byla převázaná kusem hnědavé duše. Právě tento předmět byl dobrodruhy z výpravy přivezen. Lze ho spatřit v Muzeu objevů a dlouho byl jediným důkazem o existenci cesty k Dawkesovým. Baltazar Bravo a Izmail Dawkes si přátelsky pokynuli, pět minut na sebe hleděli a pak se rozešli, jelikož si neměli co říct. No a to by k dnešnímu svátku jurodivců bylo asi tak přibližně všechno. Vlastně ještě alespoň něco: Když se vydáte na cestu k někomu, jako jsou Dawkesovi, tak si jako dárky nepřibalte ptákoviny, protože když tak učiníte, vrátíte se pouze s nějakou téměř sjetou pneumatikou. Zdroj: Antoine Volodine, Menší andělé
14.09.2012, 00:00:46 Publikoval Luciferkomentářů: 4