Neviditelný čert

Někdy koncem října se stalo, že pro mnohé zcela neočekávaně začal padat sníh. Někteří dokonce začali propadat myšlence, že je třeba už začít strojit vánoční stromeček.

Lucifer

Byla neděle, bílá a klidná, a já se v tom téměř zimně zádumčivém čase vydal na procházku, za jejíž startovní čáru jsem si tentokrát vybral Vypich. Nepražáci možná netuší, kde by se takový Vypich mohl nacházet, takže provedu krátkou instruktáž. Vypich je jedna z nejvýše položených pražských křižovatek, která se nalézá na rozhraní Břevnova, Malého Břevnova, Motola, Liboce (v dohledu je obora Hvězda, za níž se nachází Bílá hora), Petřin a nedaleko je kostel sv. Markéty a Břevnovský klášter. Z tohoto výčtu je tedy zřejmé, že Vypich není jen taková nějaká křižovatka někde na pražské periférii, ale křižovatka, která je obklopena velmi váženými historickými místy a objekty.

Pro mou procházku však důležité je, že Vypich je dobrým výchozím místem, odkud se dá vyrazit po Břevnovské pláni směrem ke Strahovu a přes Petřín až dolů na Malou Stranu. Je to jedna z mých nejoblíbenějších vycházkových tras, jíž jsem absolvoval už nesčetněkrát a za všech možných ročních období. Ze své ubikační zóny se tam snadno a poměrně rychle dopravím autobusem, jenž po dvou zastávkách sjede do Motola a podél motolské nemocnice vyjede na Vypich. Takže vzhůru na Břevnovskou pláň.

Vystoupil jsem z autobusu, přešel nedaleko Vypichu ulici Bělohorská a byl jsem na Břevnovské pláni. Všude byly podzimně obarvené stromy a spadané listí tu a tam překryté tenkou vrstvou sněhu. Po obloze pluly načechrané mráčky i boubelaté mraky, mezi nimiž prosvítalo stále ještě podzimně skotačivé slunce, cestička pro pěší, kolaře a kolečkové bruslaře byla díky sněhu dostatečně poklidná a za chvíli jsem dorazil k Ladronce. Ladronka je jedna z nejznámějších pražských usedlostí, v níž se nachází restaurace, kde se může člověk občerstvit jak vevnitř, tak za příhodného počasí i venku. Zde jsou dva pohledy na Ladronku:

Obešel jsem Ladronku a zabočil po cestičce, která se vine ke svahu směrem k Motolu. Je to klidnější trasa, není tam tak rušno a nabízí zajímavé pohledy, z nichž některé míří téměř až k mé ubikační zóně. První z následujících dvou obrázků je jedním z takových pohledů, kde je vidět vilová část Košíř, nad níž se vine hřbet, na jehož levém okraji se nachází Vidoule. Druhý obrázek, pořízen o kousek dál, zobrazuje pohled spíše směrem k centru a lze na něm spatřit kupříkladu vysoké budovy někde na Pankráci:

Pak jsem se vydal zpět na horní část Břevnovské pláně, minul televizní věž a spustil se dolů ke strahovským stadionům a studentským kolejím. Na prvním obrázku je vidět ten spád kolem stadionů a na druhém jeden blok strahovských kolejí. U tohoto obrázku je třeba podotknout, že budova vpravo se stále ještě nachází v Břevnově, čili v Praze 6, zatímco ta věž vlevo, jak jste jistě rozpoznali, je Petřínská rozhledna, která se už nachází na Malé Straně, čili v Praze 1:

Hned za strahovskými kolejemi jsem vplul do Petřínských sadů, minul Růžovou zahradu, která byla tak nějak trochu pod sněhem (první obrázek), minul Štefánikovu hvězdárnu, kde jsem už nejméně jednou hleděl na hvězdy a planety, poblíž Petřínské rozhledny zamířil směrem k Pohořelci a odtud se spustil k Hradčanům. Druhý a poslední pohled je z Radnických schodů směrem k Nerudově ulici:

No a tak jsem prošel všechna ta nádherná místa, tajemství, která mě k nim vážou, si nechám pro sebe, a abych to nějak ukončil, přidávám báseň, která se na první pohled může zdát, že s tím nijak nesouvisí.

Noční rána

Když hledím do noci
a spřádám svoje sítě
pavouci bezmoci
a moucha nechytí tě

Když kuji plány
jež kdysi jsem tu tak rád míval
upadám do nirvány
a z pavouka je medvěd mýval

Když hledím do rána
a slunce vsakuje se do mých očí
už nespasí mě ani nirvána
jen malý hlemýžď leze po úbočí

07.11.2012, 00:00:30   Publikoval Luciferkomentářů: 0