.:: Neviditelný čert ::.

Myslitel

rubrika: Povídání

Na dnešní rubínové úterý jsem se rozhodl opět vypustit nějakého chovance do rubriky Povídání. Nemusíte však propadat trudnomyslnosti, popřípadě začít neskonale jurodivě jásat nad dalším příchodem Roupera de Clotrimazola a jeho roztomilé suity v čele s bodrým primářem Chocho de Chichi von Chacha. Celou tuhle patafyzicko-bohémskou společnost (a naopak) mám momentálně uklizenou až v tom nejnižším sklepním šuplíku. K tomuto záměru jsem si opět přizval Borise Viana, a to s kompletním výtažkem z povídky Myslitel z povídací knížky Vlkodlak. Posledně zde ze stejného soudku alternovali Smolaři, takže v zájmu udržení jakési takési mentálně ušmudlané rovnováhy teď nemůže být na řadě nikdo jiný než dostatečně erudovaný myslitel. Povídka je v celku prostá, bezpochyby neobsahuje žádné duševně a duchovně neurvalé spodní proudy, popřípadě jakýs takýs autobiografický element; a v kostce nám sděluje, jak se z naprostého blbce může stát velmi vážený myslitel, jenž se v rozpuku své nenadálé myslitelnosti domyslí až ke svému definitivnímu konci.

Když jsem tu povídku svým bezpochyby geniálním mozkem, umístěném na těle, jež tu tíhu jakž takž dokáže snést či unést, náležitě strávil, došlo mi, že nějaký hudební doprovod bude bezpochyby a bez jakékoli jiné chyby zapotřebí. Vybral jsem si Ruby Tuesday v podání pravěké skotské kamenné kapely Nazareth. Fajnšmekři tohoto hudebního žánru jistě podotknou, že verze Valících se kamenů je na mnohem třeskutější úrovni, jenže já jsem se rozhodl pro Skoty, poněvadž…, no, co si budeme namlouvat, Skoti jsou Skoti, kilty jsou kilty, a k odvalení rubínového úterý již téměř na úsvitu narozeninového šílení jistého myslitele je tenhle skotský šlapák mnohem příhodnější.

Lucifer

Existenci Boha si malý Urodonal Carrier uvědomil znenadání v den svých jedenáctin: vlastně mu skutečnost, že je myslitelem, odhalila náhle sama Prozřetelnost, a když uvážíme, že až dosud se při všem projevoval jako naprostý blbec, lze těžko uvěřit, že s takovou prudkou proměnou by Bůh neměl co do činění.

Obyvatelé La-Houspignole-sur-Côtés mi bezpochyby s jejich typickou zlomyslností předhodí pád na hlavu, jenž vykonal malý Urodonal předešlého dne, a devět kopanců dřevákem, uštědřených mu velkoryse v den narozenin jeho milým strýcem, kterého Urodonal překvapil, když se díval, zblízka, jestli si služka mění prádlo každé tři týdny, jak to vyžadoval otec. Jenže tohle městečko je plné ateistů, udržovaných v hříchu neřestnými proslovy jednoho učitele staré školy, zatímco farář se každou sobotu opíjí, což ubírá na váze jeho svatému kázání. Nicméně když na to člověk vůbec není zvyklý, nestane se z něj myslitel, aniž by byl v pokušení přisoudit za to odpovědnost nějaké Vyšší Moci, a nejvhodnější se zdálo poděkovat Bohu.

Stalo se to jednoduše. Pan farář, náhodou střízlivý, se během rozjímání, jež předchází přijímání, zeptal:

„Co způsobilo pád Adama a Evy?“

Nikdo neuměl odpovědět, protože na venkově už milování není hříchem. Jediný Urodonal se přihlásil.

„Ty to víš?“ zeptal se farář.

„Ano, pane faráři,“ řekl Urodonal. „Byl to omyl v Genezi.“

Farář pocítil závan křídla Svatého Ducha a z obavy před průvanem si zapnul límec. Dal dětem rozchod a posadil se k meditaci. O tři měsíce později stále ještě meditoval a stal se poustevníkem.

„To má hloubku, co řekl,“ opakoval.

Onoho dne se ujala pověst Urodonala jako myslitele v celé La-Houspignole obdivuhodně pevně. Lidé pásli po každém jeho slovíčku : je třeba připustit, že Duch se pak už téměř neprojevoval. Nicméně jednoho dne se učitel při hodině fyziky zeptal na látku o elektrickém proudu:

"Co znamená vychýlení ručičky na galvanometru?“

„Že je tam proud…“ odpověděl Urodonal.

To ale nic nebylo. Pokračoval:

„Že je tam proud, nebo že je galvanometr porouchaný… určitě v něm najdete myš.“

Načež dostal tehdy čtrnáctiletý Urodonal stipendium, a studium ukončil, aniž by cokoli dalšího vymyslel; ale už se vědělo, čeho je schopný.

Koncem svého studia si přesto vydobyl oslnivou slávu v hodině filosofie.

„Přečtu vám jednu myšlenku z Epiktéta,“ řekl profesor.

A četl:

„Chceš-li pokročit ve studiu moudrosti, vůbec neodmítej, pokud jde o vnější věci, být za pitomce a blázna.“

„A naopak…“ řekl tiše Urodonal.

„Drahé dítě,“ řekl profesor, „už vás nemám co učit.“

Když Urodonal vstával a odcházel, přičemž nechával dveře pootevřené, profesor ho přátelsky volal zpátky:

„Urodonale… vzpomeňte si… dveře musejí být buď otevřené, nebo zavřené…“

„Dveře mají být buď otevřené,“ řekl Urodonal, „zavřené, nebo vysazené, když je nutné opravit zámek.“

Pak se Urodonal vzdálil a nasedl do vlaku do Paříže, aby dobyl hlavní město.

V Paříži Urodonala zprvu napadlo, že odér metra na Montmartru připomíná vesnické záchodky, ale nechal si tuto poznámku pro sebe, soudě, že pro Pařížany je nezajímavá. Pak se pokusil najít i práci. Dlouze uvažoval, aby vymezil činnost, které se hodlal věnovat. Jelikož v La-Houspignole hrával v obecní dechovce jako druhá přídavná křídlovka, rozhodl se pro muziku. Tento závěr nicméně vyžadoval nějaké ospravedlnění: se svou velikou genialitou je brzy nalezl. “Hudba zjemňuje mravy,“ řekl si. „Ovšem pro každého dobrého člověka jsou nezbytné přísné mravy; bylo by tedy špatné být hudebníkem. Obyvatelé tohoto Babylonu ovšem nemají žádnou morálku: hudba tudíž pro ně nepředstavuje žádné nebezpečí.“

Je vidět, že studiem se u Urodonala vyvinul kritický duch natolik, že ho lze považovat za vzrušující. Nejednalo se však o normálního člověka, a jeho organismus byl dosti silný na to, aby unesl výjimečný mozek. Hudba ponechávala Urodonalovi dosti volného času, a tak se rozhodl hledat si cestu v literatuře. Několik neplodných pokusů, jež zdaleka jeho génia nevyčerpaly, mu vnukly tento epigram:

„Úspěch spisovatele,“ svěřil se svým přátelům, „závisí na jeho větší či menší schopnosti ztotožnit se na papíře s blbem.“

Též ve svém milostném životě byl Urodonal úžasný.

„Říct: ty už mě nemiluješ,“ tvrdil Mařce, své žárlivé holce, „znamená: já už si nemyslím, že mě miluješ. Ale jak to můžeš vědět?“

Na což Mařka neřekla ani slovo.

Člověk Urodonalova formátu se ovšem nemohl spokojit s průměrnou existencí, kterou vedl mezi Mařkou a svou křídlovkou.

„Žít nebezpečně…“ opakoval občas a jeho nezkrotným pohledem přecházely divoké záblesky.

A pak ho jednoho dne Mařka nalezla ve své posteli mrtvého. Nedlouho předtím navázal hříšné styky s jedním mladým zhýralcem uprchlým z basy, kde si odpykával tři měsíce vězení za vraždu dvanácti osob. V Urodonalovi přitom nebylo nic neřestného; vysvětlení jeho smutného konce však bylo nalezeno ve výboru jeho nevydaných myšlenek, který obsahoval pouze jednu, na první stránce.

„Je něco nebezpečnějšího, než se nechat zabít?“ napsal Urodonal.

A jak je to pravdivé.