Druhá vánoční (Vyšehradská)

rubrika: Povídání


Včera jsem se rozhodl, že první svátek vánoční nebo též Boží hod vánoční budu věnovat obchůzce jednoho ze svých kultovních a možná i nejkultovnějších pražských míst – Vyšehradu.

 

Lucifer


Vzhledem k tomu, že slunce zapadá ve čtyři odpoledne, stanovil jsem počátek své vyšehradské cesty na půl třetí. Mám dva obvyklé způsoby, kterak na Vyšehrad dorazit. Jedna je shora: metrem B až na Florenc, a pak céčkem na stanici Vyšehrad. Druhá je zdola: béčkem na Smíchovské nádraží a pěšky na nedaleký Železniční most, přes nějž lze dorazit přímo do Vratislavovy ulice, která vede k vyšehradské Cihelné bráně.

 

O Vyšehradu jsem už tady několikrát psal, kupříkladu Jak jsem pod Vyšehradem potkal medvěda, Luciferův sloup nebo Praha. Nehodlám dnes nic z toho v jakémsi jiném kabátku recyklovat. Nehodlám se vracet zpět ve svých vlastních stopách. Předkládám pouze několik zcela jiných zvláštních postřehů ze svého včerejšího vyšehradského Božího hodu.

 

První je o tom, který z výše zmíněných dvou způsobů své cesty na Vyšehrad jsem si vybral, a tím jsem zpravidla zároveň předznamenal, jakým z nich zase Vyšehrad opustím. Nevybral jsem si ani jeden z nich. Vymyslel jsem jiný, který jsem ještě nikdy nepoužil, neuskutečnil, a jenž je variantou přístupu zdola: béčkem na Karlovo náměstí, výstup na Palackého náměstí směrem k ulici Podskalská.

 

Tento způsob přístupu na Vyšehrad jsem okamžitě ocenil jako nejefektivnější a dokonce i nejcharakterističtější, s vyšehradskou atmosférou téměř od počátku cesty. Po výstupu z metra, k němuž to ze startovního bodu až tak moc netrvá, se na opačném konci Podskalské začínají rýsovat věže vyšehradského kostela – baziliky svatého Petra a Pavla. Koneckonců i samotný název ulice Podskalská se k Vyšehradu svým způsobem váže. Takže pár zastávek metra a Vyšehrad mi leží téměř pod nohama. Jak je možné, že mi trvalo jakýchsi sedmadvacet let, než jsem na ten nejkrásnější přístup k Vyšehradu přišel.

 

Ještě než jsem vstoupil do Cihelné brány, spatřil jsem nedaleko stromové sousoší (či sousošné stromoví?). Dva stromy téměř jednoznačně stejného druhu se k sobě měly velmi zvláštním způsobem. Na první pohled vypadaly jako tančící Ginger a Fred. Oba prohnuti stejným způsobem, jako by se chtěly vzájemně proplést, propojit, jejich větve v tomto podivuhodné tangu vztyčeny v žádoucím gestu. Jenže tady něco nehrálo. Ten vlevo, dejme tomu Fred, byl obsypán zeleným listím, zřejmě v zimě neopadává, a ten vpravo, Ginger, byl zcela holý. A na druhý pohled bylo zřejmé, že Ginger je sice zprohýbána podobně jako Fred, ale evidentně už po nějakém propletení netouží. Opadala, jako by už nežila. A ten nákrok není k Fredovi, ale od něj. Jen ta gesta zkameněla. Kamenné sousoší. Možná se ale mýlím. Tyhle stromy třeba opadávají jednou za pár let, a Ginger a Fred neměli svoji taneční kreaci sfázovanou.

 

Procházka po vyšehradských hradbách byla úžasná. Vzal jsem to skoro celé dokola. Těch výhledů na nejrůznější pražské panorama. Trochu tomu vadilo z ostrého úhlu do očí svítící slunce, ale netrvalo dlouho a konečně se začalo skrývat ve větvích stromů. Napadlo mě, že jsem měl vyrazit později a dorazit po západu slunce. Vyšehrad je ve večerním i nočním čase ještě krásnější a tajemnější. Nejednou jsem tam v tuto dobu bloudil. Proč jsem se opět neodvážil téhož?

 

Po hradbách proudil značný počet lidí. Ve skupinkách, někdy i velkých skupinách, jindy ve dvou a jen velmi zřídkavě se objevila samostatná postava. Byl jsem jedním z toho vzácného koření, bez něho by ty dvojice, skupinky, skupiny a davy nebyly stravitelné. Rozhodně se tím však nechlubím, raději bych měl po svém boku Ginger.

 

Prošel jsem skoro vše, co už jsem mnohokráte procházel, a někde až téměř na horním konci jsem dostal žízeň, což se mi občas stává, ale ne žízeň vodní nýbrž vínovou. Za Leopoldovou bránu jsem spatřil jakýsi tajemný sklípek, jehož název si želkrišna nevzpomínám, ale kromě pití se v něm nacházela jakási historická výstava. Paní, která to celé vedla, byla velmi příjemná a za dvě deci vína chtěla jenom dvaadvacet korun. A bylo tam skoro prázdno.

 

Usedl jsem k jednomu stolku, u něhož nikdo neseděl, kolem mě byly tři prázdné židle, u vedlejšího seděl párek, kousek od krbu, u třetího nikdo. Pak tam byly ještě nějaké stolky na jakési verandě, kam se šlo po schodech, a tam se tlumeně chichotala dvě děvčata. Napil jsem se ze skleničky vína, z kabátu vytáhl papírek, složenou čtvrtku, a tužku, a narůstající koncentrací resveratrolu jsem se čím dál vehementněji rozepisoval o svém vyšehradském výletě na Boží hod.

 

Asi jsem něco jako magnet, ale velmi rychle se ten sklípek zaplnil nejrůznějšími lidičkami a posléze začal být zájem o mé prázdné stoličky. Nejdříve si ke mně chtěla jedna skupinka přisednout, čemuž jsem jí nebránil, ale párek vedle se zvedl, a tak se skupinka vydala k onomu stolu. Další skupinka obsadila třetí stolek, ale neměla dost židlí, a tak její vůdkyně, docela roztomilá žena, mě požádala, jestli si může vyzvednout mé prázdné židle, čemuž jsem nemohl odporovat. Abych nezůstal jen tak v žertu naprázdno, řekl jsem jí, že židle si může vzít všechny, jen ten stůl ať mi nebere, neboť bych neměl na čem psát. Velice ji to pobavilo, k čemuž se přidali i ostatní z její skupinky.

 

Když jsem se psaním blížil ke konci papírku, došla mi tuha v tužce a jako z udělání jsem neměl žádnou náhradu. Obvykle nosím zásobu tuh v kabátě, ale nenašel jsem ji tam. Někde jsem tu tubičku vysypal, když jsem manipuloval s obsahem kapes. Oslovil jsem paní, vůdkyni skupinky u vedlejšího stolu, že už si může ode mne vzít i ten stůl, jelikož nemám čím psát. Celý stůl se náhle začal přehrabávat v kapsách svého odění a každý z té skupinky mi nabízel, že mi nějakou tužku půjčí či přímo věnuje. Bylo to dojemné a já jsem ucítil neobyčejnou sounáležitost. Jako magnet jsem do historického vyšehradského sklípku přitáhl samé dobré lidi.

 

Nezbylo mi, než těm příjemným lidem říci, že tužky mi není třeba, jelikož už nemám na co psát, a měl jsem co dělat, abych se jim neuklonil, jako třeba Pierrot. Příjemná nálada ve sklípku se ještě umocnila a já jsem se tetelil blahem, že jsem k tomu tak komicky přispěl.

 

Čas ovšem nadešel, bez psaní jsem už na další víno neměl žízeň, a tak jsem v překrásném božím hodování odkráčel směrem ke stanici Vyšehrad, abych to moje nejjurodivější místo opustil horem.

 


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

astra2
3
astra2 26.12.2014, 10:41:55
Hezkýýýýýý

2 Basreliéf Matky přírody
Starý kocour (neregistrovaný) 26.12.2014, 09:55:19
Erotický tanec v podání jednoho korkového dubu. Usmívající se

https://dl.dropboxusercontent.com/u/21775916/t%C4%9Bla_r.jpg

astra2
1
astra2 26.12.2014, 06:54:17
Docela ti tvůj výlet závidím, Lucifere. A taky jeho popis, barevný a živý a lidský. Jako bys ani čert nebyl! Líbilo by se mi určitě, kdybych mohla jít s tebou Mrkající Ale nešla jsem. Byla jsem doma se svým věrným druhem - houserem, který mě občas navštěvuje, ovšem jako nezvaný host. Nicméně -není dobře člověku samotnému. To známe všichni. Takže rada pro příště, Lucifere, nechoď sám. S vyplazeným jazykem Ahoj

«     1     »