Někdy jsem chodila do práce tak nerada, že na mě i ti psi (beztak směska sídlištní kontejnerová) doráželi víc než jindy. Kolegyně, která věděla, že dostanu kopřivku, když slyším „pozitivní myšlení“, čekávala na kopečku a s širokým úsměvem si mě dobírala. A úplně vážně mi radila, že musím pořád opakovat: Jsem šťastná, jsem šťastná. Ohavnější nesmysl aby pohledal. Ona sama se nejvíc smála, když prožívala ty nejhorší situace. Ale od ní to nebyla ani póza, ani nácvik – to tak někdy přijde, když se probudí pud sebezáchovy. Vzpomněla jsem si na její rady, když jsem otevřela knížku Úvod do neštěstí. Ta publikace mi byla povědomá. Ovšem, jistě, Lucifer si v ní už listoval před nějakým časem (Luciferova poznámka: naposledy jsem ji zde prezentoval v podobě Kdybys mě skutečně miloval, měl bys rád česnek (ne celer)). Tak musím s tématem někam uhnout. Knížku o tom, jak zdokonalovat pěstování osobního tragického pocitu, jsem si totiž půjčila tuto sobotu, na výletě do okresní metropole. Luciferův syndrom, ani Luciferův efekt jsem tam nesehnala, zato Úvod do neštěstí od Paula Watzlawicka si mě našel sám.
Stella
Vichry se odporoučely, deště se unavily, trnky rozkvetly, nejvyšší čas koupit si jarní boty. A tak jedu z malého města do většího malého města. Je tam víc obchodů a nezná mě úplně každá prodavačka. Tím pádem celá naše ulice neví o mých botách všechny podrobnosti dřív, než je stihnu zaplatit. Dokonce v buticích většího malého města prodávají sem tam i něco jiného, než oděvy z polského tržiště za pětinásobek původní ceny.
Tak v jednom takovém butiku jsem si dovolila přepych v podobě roztomilého kousku prádélka z nadýchané růžové krajky. Obě prodávající Marilyn byly vzorově ochotné, radily, přinášely, velikost odhadovaly. To se u nás nestane. Když jsem platila, zářivá Marilyn číslo jedna několikrát odklopila a zaklopila (jinak to nejde říct!) stříbrná víčka jen jen zacinkat a podala mi účet s povzbudivým zaječením: A kozy budou schovaný! Já nevím, proč mi to vyrazilo dech. Kde už mám ksakru nakupovat, abych se z krámu nevypotácela naprosto vyvedená z míry? Přece jen mám léta, jednou to nedopadne dobře.
Takže – příště k Červenému drakovi. Ale je to jen otázka času, kdy tamní pobíhavý personál zdomácní natolik, že – raději při tom bohatém sortimentu nedomýšlet!
Takhle se mnou mluvila už jenom vrchní sestra v porodnici. Poznali byste ji snadno – mezi sestřičkami se jako jediná vznášela v aromatu stoličné vodky. A to jsem na tom byla pořád líp než spolumatka z vedlejší postele, protože ta slyšela několikrát denně: „Co s těma … hernajs, máte furt za problém, dyť pracujete jako dojička, né?“ (Jinak ta sestra byla nejúspěšnější ze všech sester, které obcházely pokoje a škemraly o cigarety pro pana primáře, protože jemu každý den právě došly.)
Ale zpátky k sobotnímu výletu. Ono se řekne, jen tak si vyjet. Ovšem cesta do některých sídel vyžaduje určitou náladu a kus odvahy. Člověk se musí umět pohybovat po ulicích tak šikovně, aby domů přivezl aspoň ta zavazadla, která vlastnil cestou tam. Prostě – musí počítat se vším, s větším či menším dobrodružstvím vždycky.
V centru za novým obchodním domem je veliké prostranství a na něm lavičky. Přímo dvě. Na jedné sedí pán, celkem slušně vypadající, velmi statné, rozložité konstituce. Má klidný pohled. Co by tady mohlo hrozit? Je dopoledne, i tehdy někteří odpočívají, proč ne. Jenomže pán povstane. Nadechne se a zařve: … A zařve to slovo, kterým se obvykle nejstručněji pojmenovává momentální stav světa.
Leknutím jsem nestrnula jenom já. Co bude následovat? Když se za luxusním nočním klubem ustálily rozkývané zdi zašlé mateřské školy, zařval tento tur své poznání ještě dvakrát. A potom – potom se ke mně přidal a doprovázel mě až k hlavnímu vchodu do obchodní galerie, kam jsem se vracela s přáním rozplynout se v davu a nebýt. Váhala jsem, jestli s ním mám navázat rozhovor o počasí, abych ho úlisnou přívětivostí zpacifikovala, aby mé mlčení neměl za provokaci. A samozřejmě jsem se bála, aby nevyslovil přání odjet se mnou domů. Určitě by neměl na jízdenku! Ztratil se mi…
Jenže já chci psát o něčem úplně jiném. O tom, jak jsem v tom jednom dni byla hodná. Byla to taktika, východisko z bezradnosti. Když jsem totiž pocítila, že mi za uchem funí velmi dezorientovaná dvojice… no, mladíků, už jsem se nepokoušela dojít až k parku. Původně jsem se chtěla podívat, jestli už kvetou ty dvoubarevné tulipány. Ale otočila jsem se a opět se vrátila mezi lid.
V onom butiku se zdvojenou filmovou hvězdou jsem málem požádala, ať se mnou ani jedna takhle nemluví. A nebylo by to zbytečné? No vida! Vždyť už se na mne někdo usmívá! Svět není špatný, jen se umět dívat. A ona to paní od kosmetické firmy se zaručeně přírodními produkty. Nevymluvím se. Naopak se svěřím s tím, že krémy jiných značek mi opravdu nedělají dobře, jen se podívejte. A už běží přátelský rozhovor o vůních koupelových pěn, o neuvěřitelných výhodách nákupu právě u dotyčné firmy, no to věřím, že jinde bych tak nepochodila, už mám adresu té milé bytosti i její mail a telefon, už jsme obě spokojené. Tak zase někdy na shledanou!
Pokračování. Ne příště, ale o pár metrů dál. Neboť za rohem číhá výstavka materiálů, které vedou ke spasení. (Jako ke spáse.) A znovu úsměvy, ztělesněná dobrota, skromnost, laskavost, hlavička na stranu. Ne, poslední Strážnou věž ještě nemám, jistěže si ji ráda vezmu. Jestli vím, jak vznikl svět? Už jsem to věděla několikrát, ale pokaždé jsem se spletla. Tato pestrá brožura s hezkými obrázky mi dá odpověď? Tak už se to ví? Ráda si ji prostuduji. No nemyslete, to je všechno vědecky dokázané. Však já nemyslím! Jestli tudy chodím často? No občas. Tak to si jednou popovídáme. No samozřejmě! Zatím se mějte dobře, už spěchám. Po několika úklonách odcouvám pod střechu, do dalšího světa mrzké komerce.
Vzdálím se, ale jen proto, aby mě nahoře u eskalátoru čekala otevřená náruč porozumění. Dnes se zkouší zrak zdarma, no to je dobře, však se paní podívejte, jak už mám zkřivené ty tlapičky na brýlích. To je výborná akce a říkáte, že hned ve zdejších prostorách? Zastavím se tam, jen co sjedu dolů. Málem jsme si padly kolem krku, což by při mé vytříbené motorice, po jízdě na těch schodech obzvlášť, nebylo nic překvapivého.
Mha přede mnou, mha za mou, nebo odtud nevyjdu. Protože slyším Sirénu volající, že bižuterie je za půlku! Promiňte, slečno, v pondělí určitě. Teď jsem bohužel velmi zaneprázdněna, protože tady se vybírá na africké děti. Konečně tržnice a spousta sazenic. Už máte celer? Ptá se senior. Ne, pane, ještě ho mám malej. Z toho si nic nedělejte, já taky.
Mám já tohle zapotřebí? Žádné shánění bot! Na autobusové nádraží dojdu s hodinovým předstihem, už nechci slyšet nic. Dojedu domů, zavřu se a budu si studovat Apokalypsu. Čekárna zamčená, všude pusto, jen jediný člověk se hroutí u stěny zavřeného bufetu. Ale já budu ve střehu. Dvě tašky tisknu k tělu, držadla ovinutá kolem rukou, sedím strnule na lavičce a pokouším se jedním prstem listovat tou knížečkou, viz úvod a závěr. Za chvíli se musím smát tak, že se konečně taky někdo bojí mne. Človíček sebral batoh a odspěchal, ohlížel se, chudák.
Ta knížka je totiž krásné zrcadlo všech mých odchylek, úchylek, posunů, švihnutosti. Naposledy jsem se tak dobře viděla jen v Dějinách šílenství. Nic ve zlém, ale určitě by se tak místy vedlo i vám. Je dobře se uvidět z takového ironického odstupu a pochopit: Jsem šťastná, jsem šťastná.
Zneužita byla kniha: Watzlawick, Paul: Úvod do neštěstí, Portál 2010
15.04.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 26