.:: Neviditelný čert ::.

Od Vánoc k Silvestru a dalšímu (Novému) roku

rubrika: Vinárna U Čerta

Vánoce se nám skončily. Ty letošní jsem strávil úplně jinak než veškeré předchozí. Až na Štědrý den, kdy jsem si ponechal jakési volno klidu u tří svíček ve svém osamoceném soukromí. Další dva dny, tedy ty hlavní vánoční, jsem pak už tvrdě pracoval. Nejdříve na Pražském hradě, což vlastně nebylo až tak tvrdé, ale nečekaně spíš podněcující. Pak následovalo něco jako delirium tremens v podobě pracovního nasazení, za které by se nestyděl ani Sisyfos či Romeo a Julie v posledním tažení. Ale i to jsem přežil a před námi je Silvestr, což bude evidentně něco úplně jiné, ačkoli se toho zúčastní téměř ti samí.

Lucifer

Můj život se v poslední době potloukal směry, o kterých jsem dříve neměl ani zdání. Něco zkrátka rozkopalo všechny mé bábovičky na hradě z písku, a já jsem se v tom zprvu zmítal jako nudle v bandasce. Ne, nestěžuji si – byl to totiž velmi užitečný kopanec k tomu, abych znovu zahájil svůj velký třesk, ačkoli to zprvu vypadalo jako velký krach. Věci se začínají formovat do nové mozaiky, která je svým způsobem jiná než ta předchozí, ačkoli to podstatné z ní neztratila. Neztratit sebe sama, i když si doba a okolnosti žádají prokopat se zase někam jinam.

Jasně, věci se neustále mění. Nemá smysl se zakuklit jenom do vlastních překuklení, jelikož vůkol to kypí taktéž. Kupříkladu ještě před pár lety od Vánoc do Silvestra a ještě dlouho po Novém roce všude kolem bouchaly petardy na plný výkon. Rachot jako u Verdunu, Stalingradu či na koncertu Rolling Stones – a teď je klid jako v kostele po zavírací době.

Vánoce jsou od Silvestra jenom pár dní, ale rozdíl ve společenských projevech býval nebetyčný. Nejdříve klídek, ověnčený stromeček, kapřík s bramborovým salátem, dárečky… a v těsném závěsu nezřízená bujarost až do deliria tremens za bušení dělostřeleckých granátů. A poté pak novoroční kocovina s nejistým pokusem zapojit se zpět do pracovního procesu. Nyní se to začíná rozmazávat do naprosté globalizace a já úpěnlivě přemýšlím, co je vlastně lepší. Možná cesta středem. Ale kterým!?

Lidé se samozřejmě až tak nezměnili. Avšak formy, jakými mohou ztvárnit či ukojit své nejnižší pudy (všichni je máme a záleží na každém, jak je dokáže ukočírovat) se mění jako chameleon v posledním tažení. Jde to strašně rychle, takže těžce vybudovaná genetická výbava začíná působit dojmem starého železa.

Ne, nestěžuji si – jsem totiž zvyklý neustále se adaptovat. Na cokoli. Jen mě tak napadá: Není to vlastně též nějaká forma mentálního a kulturního úpadku?

Budu se muset nad tím zamyslet. Na Silvestra se opiju jak carský důstojník nebo jako pěší voják v bitvě u Verdunu o Vánocích, a na Nový rok si dám jednoznačné předsevzetí: vydržet až do druhého ledna o vodě a chlebu. To samozřejmě třetího ledna poruším v podobě přehršle dalších předsevzetí, při jejichž sepisování si dám jednu či dvě láhve dobrého vinného moku s grilovanými kuřecími stehýnky na podnose pod nosem, a pokusím se zapojit zpět do pracovního procesu.

I ze starého železa se dá postavit hrad z písku.