Neviditelný čert

Po jednodenní přestávce v podobě Adornova fragmentu Ryba ve vodě se vracím k dokončení dvojitého filosofického pojednání na téma umění. První se zabývalo základní otázkou Co je umění?, a to druhé, v dohledné době nejspíš konečné, se zabývá vztahem umělcovy osobnosti k jeho dílu, jeho díla k publiku, a tak všelijak naopak i venkoncem. Když umělec vypustí své dílo na po umění dychtící veřejnost, je stále ještě jeho? Anebo je v něm stále ještě aspoň kousek jeho? Anebo si jeho umělecké dítě už žije svým vlastním životem, aniž by svého „tátu“ či „mámu“ k tomu potřebovalo? Otázky na první pohled možná dost směšné, ale pojďme se na to podívat filosofickým okem.

Lucifer

Richard Wagner je podle mnohých jedním z největších skladatelů všech dob. O jeho tvůrčím géniovi lze stěží pochybovat; neutuchající procesí poutníků k jeho „svatyni“ v Bayreuthu jsou svědectvím o jeho neobyčejném talentu a přetrvávající působivosti jeho díla. Mimo vážnější debatu je také to, že Wagner byl mimořádně nepříjemný člověk: neskutečně arogantní a posedlý sám sebou, bez jakýchkoli skrupulí využívající druhé, věrolomný i vůči svým nejbližším… nekonečný seznam slabostí a špatných vlastností. A pokud je něco odpudivějšího než jeho osobnost, jsou to jeho názory: byl to netolerantní člověk, rasista a zuřivý antisemita; nadšený zastánce rasové očisty, který volal po vyhnání Židů z Německa.

Jak dalece je něco z toho podstatné? Má to, co víme o Wagnerově charakteru, sklonech, přesvědčeních atd., nějaký význam pro naše chápání a oceňování jeho hudby? Mohli bychom se domnívat, že tyto úvahy jsou relevantní do té míry, do jaké se to promítlo v jeho hudebním díle či je to ovlivnilo; že když budeme vědět, co motivovalo některé jeho konkrétní dílo nebo jaké záměry stojí za jeho tvorbou, může nás to přivést k plnějšímu pochopení jejího účelu a smyslu. Nicméně podle jedné z vlivných kritických teorií vytvořených v polovině 20. století by se interpretace díla měla soustřeďovat výhradně na jeho objektivní kvality; měli bychom striktně odhlížet od všech vnějších či vedlejších faktorů (životopisných, historických atd.) souvisejících s autorem díla. Ona (údajně) chybná představa, že smysl a hodnotu díla pomocí těchto faktorů určit lze, se nazývá „intencionální předsudek“.

I když se teorie intencionálního předsudku uplatnila od té doby i v jiných odvětvích, místem jejího původu je obor literární kritiky. Pojem sám poprvé použili v eseji z roku 1946 William Wimsatt a Monroe Beardsley, dva příslušníci školy Nové kritiky, která vznikla v USA ve třicátých letech. Podstatným bodem učení Nových kritiků bylo to, že básně i jiné texty je třeba chápat jako nezávislé a soběstačné; jejich smysl lze určit čistě na základě slov samých – autorovy záměry, ať už deklarované nebo předpokládané, jsou pro proces interpretace nepodstatné. Jakmile se vydané dílo objeví na světě, stává se veřejným objektem, k němuž nikdo, včetně autora samého, nemá privilegovaný přístup.

Může být nemorální umění dobré? Ve filosofii se dlouho debatuje o otázce, zdali umění, které je špatné morálně, může být samo o sobě dobré (jakožto umění). Tato otázka se obvykle vztahuje k postavám jako Leni Reifenstahlová, německá režisérka, jejíž dokumenty Triumf vůle (o norimberském sjezdu NSDAP) a Olympia (o berlínské olympiádě v roce 1936) byly esencí nacistické propagandy, nicméně mnozí je považují za vynikající po technické a umělecké stránce. Staří Řekové by se s touto otázkou vypořádali namístě, neboť pro ně byly pojmy krása a morální dobro neodlučitelně spjaty, v moderní době to ale už tak snadné není. Sami umělci v tom jsou obvykle dost shovívaví. Zcela typické je prohlášení Ezry Pounda: „I když je třeba dobré umění ‘nemorální’, samo o sobě je věcí dovednosti. Dobré umění nemůže být nemorální. Dobrým uměním rozumíme umění, které přináší pravdivé svědectví.“

Poukaz na existenci intencionálního předsudku neměl jen čistě teoretický význam: jeho smyslem bylo korigovat trend převládající v literární kritice. Jistě, v případě obyčejných „nepoučených“ čtenářů bude jejich interpretace nepochybně záviset na všelijakých vnějších faktorech. Zdá se nepřijatelné předpokládat, že naše čtení knihy o obchodu s otroky neovlivní informace, zda byl autor Afričan nebo Evropan. Jinou otázkou samozřejmě je, zda by takový účinek tato informace mít měla, ale asi bychom se měli mít na pozoru před takovýmito myšlenkami, které nás vzdalují běžné praxi. Popravdě řečeno je pochybné, zdali je vůbec možné, natož žádoucí, takto úplně oddělovat mysl autora od jeho výtvorů. Porozumění něčímu jednání nutně zahrnuje nějaké předpoklady o úmyslech, které toto jednání vedou; neměla by také interpretace uměleckého díla záviset zčásti na podobných předpokladech a vyvozeních? Myšlenku, že autorovy či umělcovy záměry se smyslem díla jsou vlastně irelevantní pro jeho skutečný smysl, je nakonec obtížné strávit.

Nebezpečí intencionálního předsudku nás má varovat, abychom při hodnocení a interpretaci uměleckého díla nebrali v potaz tvůrcovy záměry. Jsme-li ale nuceni zabývat se zkoumaným dílem izolovaně, nezávisle na záměrech jeho zhotovitele, můžeme mít problémy s tím, abychom udrželi platnost některých rozlišení, která bychom ztráceli jen neradi (nebo přinejmenším s pocitem překvapení).

Předpokládejme, že nějaký padělatel vytvoří dokonalý Picassův obraz – přesně v mistrově stylu, bezchybný do posledního tahu štětcem, takže ani znalci neodhalí, že je to podvrh. Normálně bychom si sebelepší kopie nevážili, neboť to není práce mistra; je to jen otrocká napodobenina, postrádající originalitu a tvůrčího génia. Ale posuzujeme-li dílo odděleně od jeho původu, nejsou podobné úvahy jen prázdnými řečmi? Cynik by možná řekl, že označit to za prázdné řeči je ještě mírné: dávat přednost originálu před dokonalou kopií je ne právě výchovnou směskou snobství, hamižnosti a fetišismu. Intencionální předsudek může být protilékem na tento problém, coby připomínka pravé hodnoty umění.

Ale co když nejsou k dispozici žádné záměry, které bychom mohli nebrat v potaz – protože tu není žádný tvůrce? Představme si, že moře milionkrát náhodně udeří kusem dřeva o břeh a vytvaruje ho v krásnou sochu, s dokonalou barvou, strukturou povrchu, vyvážeností atd. Mohli bychom ten kus dřeva uchovávat jako poklad, ale bylo by to umělecké dílo – nebo vůbec umění? Zdá se být jasné, že to není artefakt. Co to tedy je? A jakou hodnotu to má? Náš náhled na věc tu mění fakt, že to není plod lidské tvořivosti. Ale není takové uvažování nesprávné, když je původ skulptury nepodstatný?

A nakonec si představme špičkového současného umělce, který promyšleně vybere kbelík a mop a vystaví je v prestižní galerii. Po zavíračce jde kolem uklízeč či uklízečka a postaví svůj kbelík a mop, přesně stejný, náhodou hned vedle onoho „uměleckého díla“. V tomto případě spočívá umělecká hodnota právě v procesu výběru a instalace. Nic jiného od sebe ty dva kbelíky s mopem neodlišuje. Pokud ale bereme v potaz pouze objektivní vlastnosti kbelíků a mopů, skutečně se od sebe nějak liší?

Tyto úvahy naznačují, že bychom možná měli svůj přístup k umění přehodnotit. Hrozí nám reálné nebezpečí, že se necháváme oslnit císařovými novými šaty.

Když je předmětem oceňování nějaký text nebo umělecké dílo – zvláště nějaké složité, abstraktní či jinak náročné – očekáváme, že různé publikum bude reagovat různým způsobem a utvoří si rozdílné názory. Předpokládáme, že si každý, kdo dílo interpretuje, utvoří vlastní interpretaci a každá taková interpretace v jistém smyslu udílí dílu odlišný smysl. Skutečnost, že tato různost smyslu nemohla být autorovým či umělcovým záměrem, se na první pohled zdá podporovat teorii o intencionálním předsudku. Nicméně při svém neúchylném soustředění na slova sama si Noví kritici dali neméně záležet i na tom, aby ze hry vyloučili i čtenářovy reakce a dojmy při hodnocení literárního díla. Chybné směšování smyslu díla s jeho možným dopadem na publikum nazvali „předsudkem působení“.

Když uvážíme, že různí lidé mohou mít s dílem spojeno nesčetně mnoho rozdílných prožitků, zdá se, že by ničemu nepomohlo dávat je do souvislosti se smyslem díla. Opět se ale lze ptát: nemůže být naše hodnocení údajně objektivních kvalit díla ovlivněno jeho schopností vyvolat v publiku rozmanité reakce?

Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát

26.11.2013, 00:00:14   Publikoval Luciferkomentářů: 31