Je to už rovných sto let, kdy po dlouhých rozhovorech s Filemónem vyslovil Carl Gustav Jung pojem „kolektivní nevědomí“. Se starcem Filemónem z řeckého helénistického období se Jung potkal v jedné z četných vizí, jež prožil během první světové války. Postavu svého guru osobně ztvárnil na zdi ložnice ve věži, ve slavné Turm. Věž vznikla roku 1923, zprvu jako dřevěná boudu kruhového půdorysu. Později k ní přibývaly různé přístavky a věž se stávala proslulým a hojně navštěvovaným místem. Jung si ji vybudoval jako posvátný prostor a vyzdobil její stěny výjevy ze svých vidění. Kromě práce se v ní vášnivě oddával i smyslnému vztahu s Toni Wolffovou, přesvědčen, že napomáhá zdokonalení lidstva. Na dvoře pak do kamenných desek vytesal rodokmen předků z otcovy strany. Razil přesvědčení, že v sobě neseme neosobní rodovou karmu, imaginární svět předků, otázky, na které nestihli naši předkové odpovědět. Tento imaginární svět nazývá „vnitřní otčinou“.
Stella
Z duchů-komplexy
Takže – sto let od jednoho z nejznámějších psychoanalytických pojmů. Ale už více než sto let vycházejí Jungovy stati i obsáhlá odborná díla jako zdroj inspirace nejen pro psychologii a filozofii. Právě tak se více než sto let vedou spory o tom, zda měl větší pravdu Freud se zdůrazněním významu pohlavního pudu a s tvrzením, že člověk, tedy také psycholog, není Bůh a nemůže všechno, nebo jestli má větší pravdu Jung (kterého Freud adoptoval a Jung se poté snažil vymanit z jeho otcovského vlivu), když překračuje všechny hranice a nebojí se třináctých komnat. Pro Junga je sexualita velmi živou záležitostí, ale nikoli dogmatem. Od Freuda se Jung liší i tím, že uvažuje o kolektivním nevědomí bez ohledu na kulturní a historický kontext.
Jung dal myšlení dvacátého století mnoho už od počátku své profesní dráhy, ač byl a stále je kritizován jako pouhý esoterik. Poznamenal ho spiritismus, jemuž se rodina aktivně věnovala, poznamenali ho někteří podivínští příbuzní, duševně nemocní pacienti i osobití přátelé. Přesto Jung formuluje konkrétní vědecké závěry. Jak uvádí Wikipedie, rozpracoval např. asociační testy, zabýval se nevědomými komplexy v psychice, upozornil na komplementárnost vědomí a nevědomí, rozlišoval různá duševní onemocnění podle vědomých a nevědomých faktorů. Velké proslulosti dosáhly jeho výklady mýtů. Nakonec Jung dospěl k vytvoření vlastní mytologie a náboženství. Snad nejdůležitějším přínosem je jeho objev bytostného JÁ.
Je s podivem, co všechno Jung dokázal při svém hektickém pracovním nasazení, při svérázném způsobu života a při kontaktu s lidmi nejrůznějším způsobem narušenými. K těm, kteří ho ovlivnili nejvíc, patří Otto Gross.
Nic nevytěsňujte!
Otto Gross byl podle Freuda jednoznačně geniální osobnost. Jeho setkání s Jungem psycholog Richard Noll označuje za kataklyzmatické. Přestože se ke Grossovi Jung později, stejně jako mnozí, nehlásí. Neboť do Grossova života patří vše: orgie, sebevraždy, šílenství, blázinec. Je prototypem člověka, u něhož se těžko rozlišuje, kde končí génius a kde začíná blázen. Pro buržoazně křesťanský německý svět byl nepřijatelný. Ale, jak se už někdy stává, pro jiné byl odrazovým můstkem, směrovkou.
Jeho otec, Hans Gross, byl synovým pravým opakem. Jako právník, vyšetřující soudce a profesor kriminálního práva se vypracoval v zakladatele moderní kriminalistiky. Založil první vědeckou laboratoř pro analyzování důkazů. Zavedl uplatňování poznatků z chemie, biologie, toxikologie, medicíny, psychiatrie i technických oborů. Nashromáždil velké množství předmětů spjatých se zločinem a také mnoho okultních písemností, protože podle něho okultismus vede ke kriminálním činům a je příznakem degenerace. V tomto smyslu se zabýval cikány a židy. Vědu považoval za nástroj moci, jehož prostřednictvím má stát udržovat pořádek a zákon.
Syn Otto šel zpočátku v otcových stopách. Napsal příručku pro lékaře, poté esej o fylogenetickém základu etiky. Domnívá se, že evolucí jsme získali antikriminální impuls a že normální člověk cítí k protispolečenskému jednání odpor. I v době, kdy už stojí na jiných názorových pozicích než jeho otec, trvá Gross na tom, že lidské chování má evoluční základ, že nejdůležitější je volání krve, že také intelekt a duchovno jsou výsledkem vývoje pudů. Svobodná vůle není možná. Freudovy a Nietzscheovy názory se musí stát nástrojem moci ke svržení starého patriarchálního uspořádání.
Jako lékař měl Gross snadný přístup k psychoaktivním látkám, a také proto s nimi začal experimentovat. Brzy se stal závislým na morfiu. Otec mu zařídil léčbu. Zprvu byl Otto Gross veden jako morfinista, později jako „těžký psychopat“. Po propuštění z odvykací léčby trávil čas po kavárnách, kde psal a prováděl psychoanalýzu. Proslul jako vynikající, zcela mimořádný psychoanalytik a čtenář myšlenek. Nejznámějším místem setkávání s Grossem se stala kavárna Stefanie ve Schwabingu. Zde a v Asconě se setkávali revolucionáři a umělci, zvláště spisovatelé (Johannes Becher, Erich Mühsam, Gustav Meyrink). Grossovým nejoblíbenějším tématem byl Nietzsche (prý celého znal zpaměti) a Freud. Uplatnění jejich teorií má vést k nezbytné sexuální svobodě a k znovuzavedení matriarchátu. Z Grosse se stal literární hrdina a vůdčí osobnost bohémské opozice začátku 20. století.
Polygamie
Nejlépe Grossovy názory a jeho vliv na druhé vystihují paměti Marianne Weberové, ženy sociologa Maxe Webera:
Erotika zvyšuje hodnotu života tak významně, že musí zůstat prostá zvnějšku přicházejících úvah a zákonů a především jakékoli integrace do každodenního života. Pokud zatím manželství stále existuje jako instituce k zaopatření žen a dětí, měla by láska prožívat extázi mimo rámec manželství. Manželé a manželky by si vzájemně měli přát jakékoli erotické podněty, jež se naskytnou. Žárlivost je věc ubohá. Stejně, jako má člověk několik lidí jako přátele, může žít v sexuálním svazku s několika lidmi v jakémkoli období života, a zároveň být každému z nich „věrný“. Jakákoli víra v trvalost citu k jediné lidské bytosti je iluze, a proto je výlučnost sexuální komunity v manželství lež. Síla lásky je bezpodmínečně oslabena, pokud je láska neustále nasměrována na jednu osobu. Sexualita, na níž je láska založena, vyžaduje mnohostranné uspokojení. Pokud je monogamně omezená, jsou přirozené pudy potlačovány a emoční zdraví člověka je ohroženo. Proto pryč s pouty, která člověku brání nalézt uspokojení v nových zážitcích. Volná láska zachrání svět.
A tak Gross poznamenal životy mnohých žen i dětí, jež vzešly z nespoutaného aplikování jeho teorie osvobozování člověka.
Jung byl požádán, aby se ujal léčení Grossovy drogové závislosti. A začal se příběh o tom, jak se z žáka stane učitel a z léčeného lékař. Jungovi se Grossovy teorie sexuální nevázanosti zpočátku příčily. Cítil odpor ke Grossovu nedostatku osobní hygieny a k jeho malému smyslu pro kázeň a elementární pořádek. Považoval takový přístup k životu za necivilizovaný. Osobně neměl Grosse rád a po marných pokusech o vyléčení u něj dokonce diagnostikoval demenci. Naslouchal však Grossovým úvahám, nechával se jím opakovaně analyzovat, až postupně přejal Grossův názor na posvátnost a pohanskou spiritualitu sexuality. Pod Grossovým vlivem přehodnotil svůj přístup k tomu, co je hřích. Hříchem není vztah mimo manželství. Hříchem je odmítání osobní svobody a přijetí pout společenské konvence. Jung vstoupil naplno do světa, jehož požitky si dosud odpíral, a od roku 1909 začal také ostatním mužským pacientům doporučovat léčbu cestou polygamie.
Velký význam pro Junga měl první osudový mimomanželský vztah, láska k Sabině Spielreinové, známé ruské židovce, která toužila mít s Jungem wagnerovského Siegfrieda. Od tohoto příběhu převzaly u Junga nadvládu „polygamní komponenty“ jeho osobnosti a tuto nadvládu si podržely až do konce jeho života. Výlučné postavení mezi jeho ženami pak měla Toni Wolffová, protože díky svému intelektu po odborné stránce podstatně obohacovala jeho práce. Jungova manželka, matka pěti dětí, prostě přijala Toni i svůj osud.
Hans Gross nechal svého syna roku 1913 uvěznit a po propuštění jej opět donutil k léčbě závislosti, čímž Gross u své generace získal aureolu mučedníka. Roku 1914 vstoupil do armády jako lékař. O této životní etapě se mnoho neví. Je ale známo, že se jednoznačně hlásil k anarchistům, že se v Praze stýkal s Kafkou a Maxem Brodem, v Berlíně s dadaisty. Zemřel roku 1920 v sanatoriu v Pankowě, kam ho převezli poté, kdy byl nalezen v opuštěném skladišti.
Doktor sám má být trochu nemocný
To tvrdil Jung. Jeho život nepoznamenaly opiáty, ale naopak dokázal spojit své bezbřehé fantazie, výklady snů, vize i vlastní mytologii s docela buržoazním uspořádáním každodenního života. Měl řadu bohatých pacientů-sponzorů. Ve věži experimentoval on i pozvaní s uvolňováním různých vrstev osobnosti. Byli přesvědčeni, že založili nové náboženství, které povede k duchovnímu znovuzrození. Bůh měl přijít z vizionářské zkušenosti a z automatického psaní. Sexualita pro ně získala duchovní, mystický význam. Vycházeli z toho, že pokud člověk nevyhoví svým vnitřním potřebám, nevědomí ohrozí jeho život. Polygamie uvolňuje energii předků, teplo, boží světlo, dává pocítit život sám.
Jungovi spolupracovníci chápali svou účast na výzkumu jako podíl na novém náboženském hnutí. Jung skutečně hovořil o svatém grálu a o spasení celého světa. Jenom se vyhýbal slovu pohanský, přestože novou víru chápal jako předkřesťanské náboženství. Podobně hovořili ti, kdo prohlašovali, že novým náboženstvím je analýza. Jung později přidal ke spiritualitě nutnost spojit spiritualitu s místem, se zemí původu. Vzdaloval se racionalitě, nebral v úvahu historický vývoj, věřil v transformaci prostřednictvím mýtu. Za druhé světové války pochopil, že árijský mýtus není mimo Německo žádoucí a obrátil svou pozornost k alchymii apod.
V 60. letech 20. století se naplno vrátila podobná touha po nespoutaném, pohanském životě. Vedle Marcuse nebo Sartra se stal populárním filozof, který ovlivnil už Bedřicha Engelse i Ottu Grosse: Bachofen. Novopohanství se vrací v i v dnešní oblibě všeho „etnického“ (viz Leonard Cohen: Mí mentoři).
Richard Noll, povoláním klinický psycholog, autor knihy o Jungovi (Árijský Kristus) v doslovu vyzývá lidi k rozumu. Jungiáni si nechtějí přiznat, že pěstují stoletý kult nejen vědce, ale také náboženského blouznivce.
Zdroj: Noll, Richard: Árijský Kristus, Tajný život Carla Junga, Nakladatelství Triton, Praha 2001
18.06.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6