Neviditelný čert

Homer Simpson co chvíli provede nějakou zlomyslnost sousedovi. Má štěstí, že profesionálního křesťana Flanderse jen tak něco nevyvede z míry. Žlutí pánové spolu většinou mluví přes plot, protože neradi dávají druhému nahlédnout do svého domova. Člověk se má chovat zdvořile, ale odsud posud, můj dům můj hrad po americku. Být mezi lidmi, a přece sám, zajistit si, abych nikoho nepotřeboval a aby nikdo nepotřeboval mě. I v tom jsou seriálové postavičky typické.

Stella

Kdy to v Americe začalo?

Na počátku 20. století se začal u nejbohatší vrstvy prosazovat konzumní životní styl budováním domů, které napodobovaly francouzské zámky a britská sídla. Vznikala luxusní předměstí vyznačující se klidným prostředím a absencí menšin. Protože Henry Ford hlásal, že základním právem je vlastnit automobil, prosazoval také myšlenku, že je zbytečné rozvíjet železnici: Bylo tedy nutné k novým předměstím stavět lepší silnice. Společnost General Motors se (ve vlastním zájmu) zasloužila o likvidaci tramvajových i autobusových linek. Ulice přestaly sloužit chodcům, dětem a prodejcům – přivlastnila si je auta.

Lobbisté přesvědčili vládu, že je kvůli obraně země nezbytné budovat dálnice. V čele těchto snah stál ministr obrany, který byl předtím ředitelem General Motors. Vyvlastňovaly se osídlené oblasti, statisíce lidí se musely přestěhovat. Na zájmy a protesty samospráv nikdo nebral zřetel. Chudé vrstvy se přesouvaly do městských center nebo do odlehlých oblastí. Později se pro ně stavěla sídliště.

Spoluúčast státu

Silnice se stavěly tak, aby je pokud možno nepoužívaly nežádoucí osoby. Protože by do lepších předměstí mohli přijíždět autobusem černoši, silniční nadjezdy měly takovou výšku, aby pod nimi autobus nemohl projet. Žít na předměstí tedy vyžadovalo vlastnit automobil. Zatímco nedávno bylo ve městě možné pohodlně dojít na nádraží, nyní se budovala parkoviště, křižovatky, autoservisy. Lidé už se nepotkávali. Cestovali odděleně, ve svých vozech. Životní styl se stal produktem korporací. Obyvatelé předměstí se domnívali, že prožívají splnění amerického snu. Tím, že si postupně opatřovali vlastní domy i méně majetní, nikoho nenapadlo vyvolávat pracovní nepokoje. Všichni museli splácet půjčku, a tak se stali poddajnějšími a pracovitějšími.

Za Franklina D. Roosevelta vznikl program Úřad pro přesídlení. Byla postavena tři nová města. Ale pro finanční náročnost vláda přestala výstavbu měst platit a vytvořila zákony a předpisy, které umožnily milionům obyvatel, aby získaly vlastní dům prostřednictvím volného trhu. Půjčit si na opravu domu bylo dražší než si postavit nový. Realitní spekulanti velmi úspěšně a vědomě rozeštvávali rasy. Někdy bylo v podmínkách bydlení přímo vedeno, že ve čtvrti nesmějí bydlet židi a černoši.

Domečky

Veliký rozmach výstavby domů pro jednu rodinu nastal ve 40. letech. Vláda na ně poskytovala hypotéky v jakékoli výši. Vycházela z toho, že péče o dům a o pohodlí rodiny zajistí sociální klid. Proto podporovala nejužší rodiny a bránila spojování do větších skupin. Stanovila také šablonu pro všechny domy. K dispozici bylo 5 modelů uniformních domů. Vžila se kultura konformity. Předzahrádka s trávníkem, dům o čtyřech pokojích. S prostorem pro návštěvy se nepočítalo. Sousedé jsou nedaleko, ale odděleni. Komunitní život neexistuje. Ostatně, je nezbytné dojíždět daleko za prací a po návratu vylepšovat svůj dům. Žádné centrum, žádné obchůdky, žádná hasičská zbrojnice… (Na rynku)

Nakupování

A tak se stalo, že v některých městech (spíš místech) se jediným jediným fungujícím odvětvím stalo – nakupování. Příkladem je Birkdale Village v Severní Karolíně. Vypadá jako příjemné městečko s malými domy, ale ve skutečnosti jde o nákupní areál s velikými parkovišti. 99 % těch, kteří zde přes den pobývají, sem dojíždí. Přitom architekt měl původně úplně jinou představu. Chtěl vybudovat město podle představ „nového urbanismu“ Jane Jacobsové. Tedy menší město v evropském stylu.

Proč se plán nezdařil? Nejspíš proto, že město nevzniklo zdola a pomalu. Přirozenou cestou. Ti nemnozí obyvatelé mají Birkdale rádi, ale netvoří komunitu. Bydlení si pronajímají, nejsou na sobě nijak závislí, nic nevytvářejí. Fluktuace je zde veliká. Korporátní sektor může s územím dělat, co chce. Občanský život neexistuje.

Zprvu Američané nakupovali u dálnic, v jednotlivých volně stojících budovách. Rakouský architekt Victor Gruen v roce 1956 postavil v Minneapolis první obchodní centrum, The Southdale Center. Gruen měl dobrý plán: obnovit kulturní hodnoty poztrácené při decentralizovaném způsobu života. K jeho centru patřily pošta, knihovna, klubovny. Ale promotéři a spekulanti byli mocnější… Rozvinuly se nové obory, jako „atmosférika“, věda o manipulaci zákazníků. (Je výhodnější, když lidé uvnitř centra nevnímají, jaká je denní doba, cestou z parkoviště mají 3x změnit směr, bloudí pak uvnitř bez cíle – a vidí víc. Obchod voní, hraje hudba.)

V 90. letech už se hovoří o pokročilé behaviorální a environmentální manipulaci. U většího pultu je nám trapné koupit něco malého… Existuje fenomén zvaný Gruenův transfer. Videokamery ukázaly, že po vstupu do nákupního centra nám poklesne čelist a pohled se stane tupým. Člověk se změní v zákazníka hledajícího produkt. (Ve filmovém hororu Úsvit mrtvých vystupují zombíci, kteří bloumají obchodním centrem a očekávají oživení.) Další vývojový stupeň obchodních center představují centra tematická. Stará chátrající architektura uvnitř měst posloužila jako mnohem zajímavější nákupní centrum, jako zábavní muzeum. A šlo se dál: podobně posloužily celé čtvrti. Vrcholem je přeměna starého Times Square v „simulaci sebe sama“, již Russkoff nazývá disneyfikací.

Nedáme se?

Korporatizace měst omezuje jejich přirozené ekosystémy. Zjednodušuje vývoj lokalit. Mění lidské chování tak, aby vyhovovalo společnostem. Není zde žádné místo pro tvořivou kulturu. Poté, kdy prezident Truman podepsal roku 1946 zákon o duševním zdraví národa, začaly korporace najímat psychoanalytiky, aby zformovali nového Američana. Příslušní psychologové vycházeli z přesvědčení, že největší problémy vyřeší konzumní způsob života. Apelovali na lidi jako na jednotlivce (po zkušenostech s manipulací davu v Německu). Vzniklo mnoho poraden za účelem přimět jedince, aby se přizpůsobil. O změně světa se neuvažovalo…

Dnes je populární neuromarketing. Jedinec je testován přístrojem na magnetickou rezonanci, měří se jeho pozornost vteřinu po vteřině, zjišťuje se emocionální reakce i paměť. Zpětná vazba mezi počítači a mozky jednotlivců. Zapojila se medicína! Slibným spotřebitelem je mládež. Té je nezbytné potvrdit, že „rodiče jsou kreténi, učitelé magoři a dobře mládeži rozumí jen korporátní sponzor.“ Jenom on mladé osvobodí.

Stalo se módou citovat Malcolma Caldwella, (Bod zlomu, Mžik), který vystupuje jako sociolog, ale jeho knihy vycházející z představy o hloupých masách, síle sebedůvěry, vhodném čase a vhodném místě… Domnívá se, že je možné dostat něco za nic. Oslavuje automatické fungování mysli místo úvahy. Hovoří o „impulzivní nervové aktivitě“ a o významu povrchních dojmů. Podceňuje lidské poznání a popírá jeho význam. Caldwell není sám. V tom, že lidi jsou lehce manipulovatelná masa, s níž si korporace mohou dělat, co chtějí, mu přitakávají i dobře placení lingvisté a psychologové. „Vědci přišli na to, že…“

Závěrem:

Kladu si otázku, proč právě v převážně protestantské Americe se do takové míry prosadil ideál konzumního života. Vždyť jednou ze stěžejních myšlenek náboženské výchovy mládeže bylo Matoušovo: „Nebo co jest platno člověku, by pak všecken svět získal, a své duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?“

Víckrát se v komentářích Neviditelného čerta diskutovalo o médiích, o vlivu reklamy, o radostech a strastech nakupování. Nedávno Anna přišla s tím, že pobyt v nákupním centru musí neblaze poznamenat duševní zdraví. Dokážeme si udržet odstup od všudypřítomného balastu, jenž se už stal součástí vzduchu, který dýcháme? Zdá se, že při osobitosti většiny postav soustředěných kolem blogu… žádný strach!

Zdroj: Rushkoff, Douglas: Život, s.r.o., Argo/Dokořán, Praha 2014

27.03.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 26