Axina 28.11.2011, 07:13:59Kapitola VIII
Děti trochu stydlivě, ale dychtivě příkývly a pak upřely zrak na Kláru.
"Tak dobře, Jonáši, půjdeme rádi. Ale jen na chvilku."
Vyjeli do 5. patra. Během cesty výtahem se Honzík s Maruškou drželi za ruce a měli pevně zavřená očka. Když ten divný pocit v hlavě vydrží teta Klára a pan Jonáš, tak oni taky.
Vešli do bytu. Jonáš je usadil v obýváku a odebral se do kuchyňky. Klára napomenula děti, aby na nic nesahaly a šla za ním.
"Kláro, prosím tě, pochop mě dobře, třeba se v tom nevyznám, ale to je teď taková móda? Vypadají jako kompars z filmové pohádky."
"Jonáši, já vím. Já jsem je tak neoblékla. A ještě ti musím něco říct, stejně bys na to přišel. To nejsou děti mojí sestry. Včera jsem je našla u kontejnerů a vzala k sobě přespat. Tvrdí, že jsou ze Lhotky a že se ztratily."
"No to snad ne! Proč jsi nešla na policii?"
"Ještě pořád můžu. Všechno se to seběhlo tak rychle."
Jonáš obložil pár půlek rohlíků šunkou a sýrem. Nakrájel rajčata. Klára zalila v konvici čaj a udělala dva šálky kávy. S jídlem se vrátili do obýváku.
Děti seděly pořád na stejném místě a zvědavě se kolem sebe rozhlížely.
"Tak, jak ti říkají, princezno? A jak tobě, mladý muži?
"Já jsem Honzík a tohle je Mařenka. Ale všichni jí říkáme Maruška."
Jonáš se usmál. "To je jak z pohádky o perníkové chaloupce."
Klára se taky usmála, ale děti zbledly.
"Pane, že tady není nikde perníková chaloupka, viďte, že ne... Ani čarodějnice..."
Maruška se zoufale rozplakala.
Klára s Jonášem je začali utěšovat, jak nejlépe uměli. Po chvíli se jim podařilo, že se děti soustředily na jídlo. Jedly ho pomalu a se zřejmou úctou. Jako by to bylo poprvé v životě.
Honzíka pak zaujala divná krabička s víkem, na kterém se pohybovaly obrázky rybiček.
"Pane, co to je...?"
"Notebook. Počítač. Ještě nikdy jsi ho neviděl?
"Ne... Nikdy. Ale ty rybičky má náš zámecký pán v jedné komnatě. Ty jsem už viděl. Teta Apolena mi je jednou ukázala, když jsem za ní přišel za zámek. Ona tam dělá komornou zámecké paní."
Jonáš a Klára se na sebe podívali.
"Říkáš, zámecký pán? A jak se jmenuje, nevíš?"
"Přece ctihodný pán Vilém Valkoun z Adlaru."
Teď pro změnu zblednul Jonáš.
Pak si přitáhl notebook a chvíli ťukal prsty do kláves. Dětem to přišlo k smíchu. Pán se snaží hrát na ten podivný malý spinet, ale vůbec mu to nejde. Žádná písnička není slyšet. Jen nějaké klapání.
"Kláro, mám to. Dokumenty Českého státního archivu:
Valkounové, starožitný rod český, kterýž nosil na štítě stříbrném orlici (německy Adler), barvy černé s měsícem zlatým. Shoduje tím zcela s pány se Žerotína, s nimiž byli Adlarští jedné krve.... Držitelem Lhotky připomíná se Vilém z Adlaru... Při smíření Starého a Nového města pražského byl zvolen jedním z mocných správců. Zemřel roku 1473."
"Honzíku, ten váš zámecký pán, žije ještě?"
"Ano pane, vždyť je docela mladý. Na jaře se mu narodil chlapeček. Jmenuje se jako já!" řekl pyšně Honzík.
"Mám to... Starší syn Jan (1438-1494) přiženil se skrze manželku svou Maruši ke statku radimskému. Bojoval s bratrem svým při dobytí měst pražských a držel přitom s jednotou poděbradskou.
Tak Kláro, je jasno. Ty děti přeskočily 573 let!"