9 Angioletto (neregistrovaný) 23.11.2011, 18:59:55
"Kde to jsme, probůh??" - To byla nejčastější otázka, kterou si jeden druhému pokládaly a stejně tak ani jeden z nich ,samozřejmě, nedokázal odpovědět. Už první pohled na místo před sebou, kdy odešly od těch podivných hochů u tunelu byl neskutečný.
Stanuly na vrcholku kopce a pod sebou uviděly údolí, ve kterém stálo neskutečné množství podivných domů. Tak divná se jim nezdála ani prokletá perníková chaloupka. Tam, kde na střechách měly být došky, leskly se většinou červené destičky, stěny byly hladké a různě barevné, okna ....no úplně všecičko tak krásné! A mezi domy nebyly prašné cesty. Byly hladké a tmavé a pohybovaly se po nich skříňky s okýnkama a na kolách. Nejdivnější bylo, že je netáhl kůň, ale jezdily docela sami.
Odhodlaly se a rozhodly prohlédnout si to velké, krásné město. Jak se pomalu přibližovali více do centra, byly uchváceni různými obchody s podivným jídlem, někdy krásně voňavým, jako u jejich pekařky Růženky na vsi, ale nedalo se srovnat, kolik dobrot viděli za skleněným velkým oknem tady. Až dostaly hlad. A ta spousta jiných věcí v dalších obchodech, kdy ani nevěděly na co jsou. Udiveně tak chodily až téměř do tmy. V tom hezkém pekařství, když slušně požádaly, dostaly každý od usměnavé paní nejlepší koláč, jaký kdy jedly. Začala je pomalu přepadat únava. "Honzíku, mě už bolí nohy. Kde budeme spát a co si tady vlastně počneme? Já chci domů. Tatínek o nás už jistě má zase strach. Slíbily jsme mu, že se už nikdy neztratíme."
"Nesmíme panikařit. Musíme přečkat někde v bezpečí noc a zítra něco vymyslíme. Podívej, schováme se ´mezi ty železný krabice na kolečkách. Tady nás nikdo neuvidí. Hele, je v nich spousta věcí, do kterých se můžeme zabalit." Prohlásil Honzík a začal z kontejnerů vytahovat různé "užitečné pomůcky", jako zkušený bezdomovec.
Sotva se trošku zachumlaly a přitiskly k sobě, za chvilku je vyrušil hluk a objevila se nějaká paní, která se divně pohybovala, jako strejda Mejzlík, když opouštěl hospodu.
A teď tedy seděly uvnitř domu, v bytě té paní, kde byla spousta dalších divných věcí.
Paní, která před tím někam odešla se stále nevracela a protože děti už byly opravdu strašně unavené, položily se na jednu pohovku, která vypadala jako nějaká veliká vycpaná židle. Byla ale ve srovnání se zemí venku měkoučká, jako mech. Kocour sice potrhle běhal po místnosti a ještě potrhleji mňoukal, ale to nezabránilo Marušce a Honzíkovi, aby usnuly. Kéž by se jim to vše jen zdálo.