Po první části této kapitoly o chybách v matrix následuje část, která započne letmým pohledem na tuto otázku z pozice moderní fyziky. Následující text, jak už bylo prvně řečeno, je přetlumočen z příslušného zdroje. Další pohledy, které souvisí s touto problematikou, jsou na konci zařazeny jako odkazy.Lucifer
Vědci došli k představám paralelních světů již před několika desetiletími. První takovou koncepci vypracovali kvantoví fyzikové Hugh Everett a John Wheeler. Zaujala je zvláštní skutečnost, že podle teorie kvantově fyzikálních procesů existuje vždy několik alternativ toho, jak proběhne připravovaný experiment. Nicméně před zraky vědce, který pak pokus skutečně provede, se zrealizuje vždy pouze jedna z těchto alternativ. V průběhu třicátých let minulého století převládl mezi vědci názor, že tuto vyvolenou "alternativu" určuje princip náhody. To však bylo jen nouzové vysvětlení, kterým nebyl nikdo nadšený. A ze všech nejméně Albert Einstein, jenž proti této koncepci protestoval svým slavným výrokem: "Bůh nehraje v kostky" (Poznámka: A proč by nehrál? Předem determinovaný vývoj svého díla musí být i pro Boha nudná záležitost ];-).Jestliže však Bůh odmítá zúčastnit se této hry, kdo zatím vězí? Kdo rozhoduje, která z více možných alternativ se stane skutečnou událostí? Na to nedokázal dlouho nikdo odpovědět, až se nakonec znovu přihlásili o slovo Everett a Wheeler a rezolutně oznámili: "Nikdo nic neurčuje."Podle jejich originální hypotézy mnoha světů se v takové situaci reálně a současně uskuteční všechny alternativy. To samozřejmě odporuje naší každodenní zkušenosti, protože se zúčastníme vždycky jenom jedné z možných událostí (Poznámka: Ne všichni, některým funguje multiprocesor ];-). Everett a Wheeler proto předpokládají, že v takových situacích se realita rozštěpí do řady identických kopií, které svým počtem odpovídají počtu možných alternativ. A v každém z těchto světů se uskuteční jenom jedna z těchto alternativ.Na první pohled se tato hypotéza jeví jako teoretická koncepce, která je relevantní pouze pro děje v subatomární rovině elementárních částic. Nicméně pokud mají Everett a Wheeler pravdu, má to pochopitelně zásadní význam také pro náš makroskopický svět. Pak totiž nevznikají jen kopie elementárních částic, nýbrž celého univerza. A v každém "uzlovém" (výchozím) okamžiku jsou tato paralelní univerza téměř identická. V každém existuje naše sluneční soustava a Země, na níž žijí lidé. Jediný drobný rozdíl by spočíval ve výsledku onoho mikroskopického kvantového procesu, který byl vlastní příčinou celého rozštěpení. Od tohoto okamžiku jsou od sebe tato paralelní univerza oddělená a každé se vyvíjí samostatně. A protože jenom v našem vesmíru dochází každičkou vteřinu k milionům a miliardám subatomárních kvantových procesů, nedokážeme si celkový počet paralelních světů vůbec představit.Ale kde všechna ta paralelní univerza jsou? Je jasné, že to nepůjde bez vyšších dimenzí. Fyzikové už dávno zjistili, že poznatky nové superstrunové teorie dávají smysl jen v případě, že hyperprostor má minimálně jedenáct dimenzí (jeden časový a deset prostorových). Vyšší dimenze hyperprostoru se ovšem nacházejí mimo náš prostor a čas (Poznámka: Podle superstrunové teorie se nacházejí tady, avšak jsou tak svinuty, že je nemůžeme nejen vnímat, ale ani změřit.), takže "tam" dokonce mohou - jako paralelní světy - souběžně existovat jak naše minulost, tak i přítomnost a budoucnost. Každý z těchto paralelních světů je čtyřdimenzionální časoprostorovou projekcí z tohoto hyperprostoru; a každý má svou vlastní matrix, která tuto projekci samostatně vytváří.Vyvstává otázka, proč dokážeme vnímat pouze jednu z těchto paralelních realit. To způsobuje matrix - a nepochybně je to smysluplné, protože i v tomto jednom světě máme starostí a problémů víc než dost. Náš mozek je tedy naprogramován tak, abychom dokázali vnímat vždy jen tuto realitu. To však také znamená, že za určitých mimořádných okolností - například působením místních geofyzikálních anomálií, specifických frekvencí nebo kolísání gravitace - může dojít k tomu, že se schopnost lidského mozku vyfiltrovat pouze naši realitu naruší. Tímto způsobem pronikají do našeho světa vjemy z jiných dimenzí, podobně jako to někdy vídáme v televizi, když se překryjí signály dvou stanic.Ještě exotičtějším dojmem působí další vysvětlení, které se opírá o nejnovější poznatky kosmologie a strun (o něž se zasloužili Paul Steinhardt, Justin Khoury, Neil Turok a další). Podle této hypotézy představují paralelní univerza objekty v jedenáctidimezionálním hyperprostoru (takzvané "brány"), které se k sobě mohou relativně přibližovat. Na tyto "brány" dokonce působí jakási "supergravitace", která způsobuje, že se paralelní univerza vzájemně přitahují. Každých pár bilionů let proto dojde ke střetu dvou paralelních světů, což vyvolá velký třesk a vznik nového vesmíru. "Supergravitace" ovšem působí i v klidnějších dobách, takže dochází k určitým interakcím paralelních světů.Podle tohoto myšlenkového modelu tedy nejsou paralelní světy vzájemně izolované, přinejmenším ne úplně. A již zmíněné chyby v matrix nepředstavují nic jiného než zviditelnění vzájemného působení paralelních univerz, k němuž dochází v hyperprostoru.Zdroj: Grazyna Fosarová, Franz Bludorf - Chyby v matrixOdkazy s podobnou tématikou:Teorie všeho?Hledání teorie vesmíruDokonce ani ne špatněJak vznikla strunová teorieFyzika v potížíchCyklický model vesmíru - EkpyrosisTo je ovšem jasnéNáhodná realitaAntigravitační velký třeskSchrödingerova kočka ISchrödingerova kočka IIMohu jediným pohledem změnit vesmír? IMohu jediným pohledem změnit vesmír? IIMohu jediným pohledem změnit vesmír? IIIMohu jediným pohledem změnit vesmír? IVJaká je pravá povaha reality? IJaká je pravá povaha reality? IIJaká je pravá povaha reality? III
02.02.2012, 00:11:00 Publikoval Luciferkomentářů: 3