Neviditelný čert

Tento příspěvek je věnován jakémusi zastřešení předchozích dvou povídání od Stelly: Vina a trest - kolik se změnilo? (Tolstého Vzkříšení, 1899. Úryvky) a Jen počkej! (Pomsta?); což samozřejmě neznamená, že by měl být definitivním zakončením tohoto tématu, které je bezpochyby jedním z nejdůležitějších, pokud se týká našeho lidského soužití. Ačkoli obsahuje pouze zpracované výňatky z předposlední kapitoly zde již mnohokráte zmíněné knížky Leonarda Scheffa a Susan Edmistonové (naposledy Vybrat si nemít zlost), rozhodl jsem se, že ho zařadím do stejné rubriky, abych tu návaznost ani trochu nenarušil. V některých ohledech to možná bude působit poněkud v protikladu s tím, k čemu dospěla Stella, ale zdání může klamat. Ze svého hlediska bych rád řekl pouze to, že co si teď přečtete, tak k tomu již nějaký čas směřuji. Možná jsem byl touhle knížkou tak trochu ovlivněn, ale kořeny mého směřování jsou mnohem staršího data, než když jsem si ji koupil.

Lucifer

Zenové podobenství vypráví o moudrém muži, který se vrátí domů a objeví ve své chatrči zloděje. Zloděj má zlost, že nenašel nic, co by se dalo ukrást. Moudrému muži je zloděje líto a nabídne mu své mnišské roucho. Zloděj zahodí otrhaný šat a zlostně se vyřítí do noci. Mudrc vyjde ven, posadí se a v tu chvíli se nad obzorem vynoří měsíc. „Ubohý člověk,“ řekne si. „Škoda, že jsem mu nemohl dát měsíc.“

Příležitosti obrátit zlost v soucit jsou bohužel omezené. Nic si nenamlouvejte. Transformovat zlost na někoho, kdo se úmyslně prohřešil a fyzicky nebo duševně vám ublížil, je obtížné. Nicméně pro vzmáhající se zlost máme jasně danou metodologii. V úžasném díle z osmého století n. l. Uvedení na cestu k probuzení indický mudrc Šántidéva předkládá dokonalé rady, proč a jak se zbavit hněvu. Zlost v buddhistickém pojetí není hříchem v západním smyslu slova jakožto porušování božího přikázání či zákona, ale je nahlížen jako emoční závislost. Zlost se objevuje, když podrážděnost, mrzutost, nelibost či něco silnějšího náhle přejde v nezvratné nutkání násilně reagovat na předpokládaný zdroj těchto pocitů. „Nejste tím, ‘kdo projevuje svou zlost’, ale stáváte se nedobrovolným nástrojem své zlosti,“ říká Robert Thurman. „Opakem zlosti je láska a soucit, vůle pomáhat ostatním netrpět a být šťastní.“ To se podobá tomu, o co usilovali křesťanští svatí a osvícené bytosti, jimž buddhisté říkají arrhati.

Thurman ovšem připomíná, že pro nás, obyčejné smrtelníky, je požadavek okamžitě přepnout zlobu a nenávist v soucit a lásku jen těžko dosažitelný. Někde uprostřed se nachází oblast tolerance a odpuštění. Takže pozitivním rozhodnutím je zdokonalovat tyto schopnosti. „Základním trikem,“ píše Thurman, „je umět zasáhnout; duševně, verbálně nebo fyzicky rozehnat strast, zvládnout situaci energeticky dřív, než vybuchnete a ztratíte vládu nad svou zlostí a stanete se jejím nástrojem.“ Jsou tři metody, jak se sebou pracovat, když se vás zmocňuje zlost. Thurman jim říká „tolerantní trpělivost“, „pohroužená trpělivost“ a „odpouštějící trpělivost“.

První tolerantní trpělivost popisuje Pema Chödrön jako „přeformulování našeho postoje vůči strasti“. Když svou bolest uhlídáte – bolest neoplácející, nevracející agresi -, postupně si vypěstujete toleranci a odolnost, která vede ke svobodě. „Vyrovnejte se se svým skrytým žárem, nutkáním být zlý, křičet, udeřit, učinit někomu něco ošklivého,“ říká v knize Nespolkněte návnadu. Přezkoumejte návykové nutkání, díky němuž chcete někoho seřvat, dát si panáka nebo oddat se jiné závislosti, a oslabíte jej. Dokážete-li se uhlídat, zjistíte, že pocit zlosti je pomíjivý a přechodný a že zmizí. Je vědecky dokázáno, že životnost jakékoliv emoce je pouze půl druhé minuty. „Potom, aby emoce opět působila, ji musíme oživit,“ říká Chödrön.

Šántidéva  radí, že abychom uměli zvládnout velké věci, měli bychom se naučit nejdříve ty malé. Současná společnost trpí malými nepříjemnostmi, které jeden Scheffův tibetský učitel nazývá „buržoazním utrpením“ (Poznámka L.: já bych to nazval „konzumním utrpením“). Můžete se učit z drobných nervozit, způsobených nevychovaností mobilů, počítačovou „modrou smrtí“, nekonečným čekáním na telefonu s technickou podporou, dlouhými frontami na poště, dětským ječením v restauraci a nespočetnými zádrhely každodenního života (Poznámka L.: přidal bych k tomu ještě třeba zuřivý štěkot „konzumních“ psů, horlivou konzumaci zřejmě „zdravotně postižených“ jedinců v hromadném dopravním prostředku atd.). „Tohle není válka proti emoci“, dodává Chödrön. „Je to spíše otevření srdce a mysli než stávání se kamenem.“ Není to příjemné a žádá si to odvahu. „Odvaha je opakem pohodlí“, říká. Procházíte odvykací kúrou od podráždění a zlosti, protože zlost zahrnuje závislost na adrenalinu, a kultivujete trpělivost.

Druhým způsobem, jak pracovat se svou myslí, je pohroužená trpělivost. Zde se zaměřujete na bdělost a schopnost pohroužit se do svého nitra a poté zakusit odříkání. Zlost vždy působí v rámci našich předem daných představ, které okamžitě naroubujeme na danou situaci. Často se stává, že v nás někdo svým činem vyvolá zlost, protože ho vztáhneme na sebe, ačkoli jeho čin ve skutečnosti neměl nijaký nepřátelský záměr, a to nejen vůči nám. A i když za nějakými činy existuje nepřátelský záměr, můžeme se na to podívat zeširoka a pochopit, že stejně jako my je každý produktem svého založení a že každý čin je ovlivněn rozmanitými a složitými silami. Vnitřně si připusťte, že se nejedná o vaše „já“ versus váš nepřítel, nevinný versus zlý člověk. „Když si uvědomíte tohle,“ říká Thurman, „všechno získá nádech neskutečnosti, plynulosti a vy dosáhnete vyšší úrovně v pružnosti reagovat“. Vidět věci z mnoha úhlů umožňuje být trpělivější.

Třetím způsobem je odpouštějící trpělivost. Celá transformace zlosti v soucit je dlouhá a vede houštinami a falešnými odbočkami, přes překážky a hledání cest ze slepých uliček. Buddhističtí mniši tráví celý život studiem a meditací, aby dosáhli osvícení, v němž se jejich ego smrskne do pocitu jednoty s ostatními tvory. A přece, i když jsme plně pohrouženi do tohoto světa, existují techniky, které nám pomohou posunout se k většímu soucitu i s těmi, kdo nám ublížili.

Meditace je způsob, jak nejen zakusit přítomnost, ale i prozkoumat povahu této zkušenosti a jak k ní došlo. „Proces, kterým transformujeme svoje instinktivnější postoje k životu, onen stav mysli, který usiluje pouze o uspokojení tužby a vyhnutí se nepohodlí, právě to máme na mysli, když řekneme slovo meditace,“ píše dalajláma. „Je to technika, kterou omezujeme sílu starých myšlenkových návyků a utváříme nové.“ Dalajláma tomu říká „analytická meditace“, prostředek, kterým seznamujeme sami sebe s novými myšlenkami a mentálními postoji. „Tak jako muzikanti cvičí své ruce, atleti své reflexy a techniky, lingvisté svůj sluch, studenti své vnímání, tak mi se zaměřujeme na svou mysl a srdce.“ Celý proces výzkumu, ohledávání tématu a jeho podvolení mentálnímu zkoumání může být považován za formu meditace.

Když experimentujeme s laskavostí a tolerancí, můžeme přihlížet, jak nám zasévají do duše mír, harmonizují naše okolí a v ostatních vzbuzují úctu. Můžeme také studovat soucit prohlédnutím utrpení ostatních a mít vůli s nimi soucítit – „cítit jejich bolest“. A přece je těžké opravdu cítit soucit. Jedním symbolem soucitu v buddhismu je žena bez rukou, jejíž dítě spadlo do řeky. Když si živě představíme, jaké je být tou ženou, je to bolestivé. Vlastní žal a hoře nás často naučí soucítit s bolestmi ostatním. Velký soucit však nepřichází snadno, ale můžeme použít „buržoazní utrpení“ a malé ztráty, které se nám stávají, a přimět se tak k větší empatii s ostatními.

Zdroj: Leonard Scheff a Susan Edmistonová, Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti

06.11.2013, 00:00:08   Publikoval Luciferkomentářů: 19