Neviditelný čert

U předchozího povídání Stelly na téma všelikého hmyzu a jeho pozoruhodně oblažujícího vlivu na lidské hemžení jsem, vyzván samotnou autorkou, prohlásil, že nastal čas, abych oprášil komprimovanou formu svých zamyšlení. Chvíli po vypuštění tohoto sebevědomého komentáře jsem začal nabývat pocitu, že to nebude až tak snadné. Moje komprimace, jež mi vždycky slušela jako čertíkovi růžky, se v posledních letech vytrácela v bahništi čím dál rozvláčnějších textů. Nejen svých, ale především těch vyexpedovaných z knížek. Už jsem si na to tolik zvykl, že komprimuji, jen když spím, a to si tou komprimací ještě nejsem zcela jistý. Můj pokus najít zpět své komprimované kořeny bude tudíž velmi spletitý. Budu na tom úpěnlivě pracovat, a abych se nechal inspirovat, nahlédl jsem do svého letitého písmenkového archivu. Pro tento prodloužený víkend vám z něho věnuji komprimovanou veselou příhodu z metra, kterou jsem napsal dvacátého prvního července roku 2008.

Lucifer

Včera jsem na Karlově náměstí vlítnul do soupravy metra jako čertík do krabičky. První pohled na poslední řadu sedadel mě znechutil. Rozvaloval se tam nějaký odrbaný vagus a zabíral všechna tři místa. Podřimoval zjevně unaven nejméně po sadě krabičáků. Otočil jsem se a udělal pár kroků dál do vozu. A co nevidím: Dva hošani, odhadem kolem sedmnácti let, žádné dredy, žádný piercing, ani kaťata na půl žerdi, zkrátka normálně vyhlížející dorostenci. Až na to, že ti dobytkové měli nohy na protější židli. I zamračil jsem se a "obušku z pytle ven"… Ne, až tak hrubě jsem nezareagoval – vcelku vlídně jsem je vybídl, aby ty nohy sundali.

Jeden z nich mi začal tykat: „Co je ti po tom, vřede!“ To už jsem se vážně zakabonil, nicméně i nadále vlídně ho upozornil: „Zaprvé, co mi vykáš?! A zadruhé, chováš se jako dobytek, lidi si pak na to sedají atd., zkrátka dej ty nohy dolů.“ A on na to: „Co uděláš, když nedám?" A já na to: „Já? – Nic.“

V té chvíli se za nimi zvedl ze židle jeden mladší muž a začal jim to vysvětlovat poněkud rázněji. Hoši zprvu nevěděli, která bije, zda se mají dívat na mě či otáčet kedlubny dozadu, a v té chvíli se zpoza mě vyřítil vagus a spustil bandurskou: že jako jestli ví, kolik to metro stojí, když ho tak ničí a atd., a hartusil, že z něj šel vážně strach. No a v té chvíli jsme dojeli na příští stanici a já jsem vystoupil, zatímco za mnou zvolna sílila vřava.

Jako závěrečnou pointu dodávám, že jsem vystoupil proto, protože jsem jel opačným směrem. To máte tak: Ať dělám, co dělám, jakoukoli tramvají přijedu na Karlák, tak mi vždycky metro ujede před nosem. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Jenže vzápětí jelo metro na opačnou stranu, tak jsem si řek', že tomu následujícímu v mém směru pojedu naproti jednu zastávku a ukrátím si tak chvíli čekání. A ukrátil.

Moje aktuální poznámka:

Trochu jsem ten letitý text pravopisně a stylisticky poupravil s tím, že když se člověk vrací k svým kořenům, jelikož se začal nacházet v jakési slepé uličce, tak by neměl vše, co mu ta slepá ulička přinesla, mechanicky zahodit. Člověk by se neměl motat v kruhu, ale stoupat po spirále, a z předchozího zákrutu spirály jakoby ve stejném místě vybrat vše, co neztratilo svoji cenu a bude se hodit v zákrutu o patro výš.

15.09.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 32