Pod jabloní:
V létě sedával N. pod jabloní/ a oddával se podzimu// Ráno slunce dralo se listovím/ večer tma se listovím nedrala// Někdy si přivstal a padla mlha/ někdy si přivstal a mlha stoupala// Někdy mu na hlavu padlo zralé jablko/ někdy ho jablko minulo nebo bylo nezralé// Celá léta se N. z těch úkazů/ snažil vyvodit něco prospěšného// Když ne pro sebe/ alespoň pro lidstvo
Hra na jaro:
Oranice se převaluje/ včely se pletou// psi se kočkují/ slunce se kouluje/ o dětech nemluvě a N. nic// už ví, že všechno přichází/ buď příliš brzy/ nebo příliš pozdě/ a jenom zklamání/ zvláště na jaře/ nikdy nezklame
Stella
Nějak mi tyto básně od Pavla Šruta připomněly Luciferovo sváteční putování. A jedna vzpomínka začala vyvolávat druhou. Poprvé jsem slyšela Šrutovo jméno hodně dávno, od Moniky. Když jsme s Monikou končily devátou třídu, bylo krásné prosluněné jaro a my jsme chodily ze školy domů přes mladý les. (V malých městech se žije lépe: člověk může „roztáhnout křídla“ na louce, na zahradě, a stísněnost fabriky, kanceláře nebo školní lavice se zvolna rozpustí.) Povídaly jsme si o klucích, to nejdřív, pomlouvaly jsme učitele, kdo s kým, neboť všichni naši učitelé byli mladí a u nás se ocitli na povinné umístěnky. Ale mluvily jsme také o knížkách. Ne ze samé uvědomělosti. Kdyby byl internet, bylo by jiné vůbec všechno. Žízeň po příbězích přece provází každou dobu.
Náš češtinář byl z velkého světa, až z Prahy. Nasávali jsme jeho vyprávění o básnících (většina jmen nebyla v osnovách). Manon Lescaut a spoustu jiných veršů jsme uměly nazpaměť. Uhranul nám Sova, u něhož náš učitel obzvlášť litoval, že není v čítankách. A jednou nám ten mladý člověk (ještě neměl třicet) řekl: Zapomeňte na to, že je někdo z vás Němec, někdo Čech. Co mají mezi sebou dospělí, to nechte na nich. Co tím myslíte, soudruhu učiteli?
Nechápali jsme. Moničin otec bojoval na východní frontě. Můj otec bojoval na východní frontě. Každý z nich na opačné straně. Většina spolužáků uváděla německou národnost. Vůbec jsme o tom nepřemýšleli. Tady jsme teď my a všechno, co bylo, je pro nás prehistorie, a nás se netýká. Jenomže nás minulost dohnala, i když ne nějak tragicky, jak bývá jejím zvykem.
Monika byla hezká a chytrá, dokonce nejhezčí a nejchytřejší z celé třídy. Její matka byla krásná žena s bledou pletí, s uhlovýma očima, s černými vlasy, nejspíš ji tu zapomněli italští barabi. Moničin otec měl také bledou pleť, ale vybledlé oči a světlé vlasy. Krásně kreslil a maloval. Jé, vy máte Šiškina! Zaradovala jsem se u nich. Nevěděla jsem, že pán běžně vytvářel kopie mistrů. Dívat se doma v kuchyni na ruské pole německému vojákovi vůbec nevadilo.
Monika se musela přizpůsobit přání rodičů, kteří zažádali o vystěhování do západního Německa. Aby nemuseli platit státu za studia, musela Monika doma tři roky čekat, až dostanou povolení k výjezdu. Škoda talentu. (Pak se její život zkomplikoval i jinak.) Ode mne dostala na památku Romanci pro křídlovku – připomínku našich holčičích let. Možná ji s sebou ani neodvezla, nevím. Ale právě Monika mě upozornila na mladého básníka Pavla Šruta. Viděla ho osobně. Živého básníka!
O mnoho let později jsem běhala s magnetofonem z kuchyně, kde bylo jedno rádio, do obyváku, kde bylo druhé rádio. Co kdyby náhodou hráli Kolej Yesterday! Tu fantastickou věc! A to jsem vůbec nevěděla, že za ni může právě Šrut. A později „mohl“ i za Bitvu o Karlův most, za úplně jinou Kdyby prase mělo křídla, za Co ti dám… A vůbec, je těch písniček moc. Všechny na úrovni. On je také vytvořil nejen výborný básník (v čítankách nebyl – doba mu krutě nepřála), ale také skvělý překladatel a autor slavných Lichožroutů. Jeho bibliografie je hodně dlouhá! Nijak moc se o Šrutovi nemluví. Určitě mu to ale nevadí. Má to štěstí, že za něj mluví Dílo.
Jak často nás uprostřed balastu jmen a skandálů lidí nicotných napadne, že jsme také současníky skutečných velikých osobností?
Nádherně nevytyčená:
Prošel několika cizími městy/ aby zjistil/ že z každého vede cesta/ do jiného města// Prošel několika cizími životy/ aby zjistil/ že z každého vede cesta/ do jiného života// Když procházel svým vlastním životem/ zjistil/ že žádná cesta nevede tam/ tím méně zpátky
Donkichot N.:
Splihlý rytíř/ jasná paní/ dusná noc/ o velkém praní// Jasný rytíř/ splihlá paní/ hora páry/ stoupá na ni/ daleká noc/ marné ptaní// A ráno // vypráno
N. pozoruje milostný život v přírodě:
I. Nad řekou se smráká/ Jepice se páří// II. Nad řekou se páří/ Jepicím se smráká
Jiná pohádka o veliké cestě
Kudy N. chodil, tudy hledal
nějakou cestu.
„Nehledej cestu, hledej cíl,“
řekl mu člověk.
„Nehledej cíl, najdi spočinutí,“
řekl kámen.
„Nehledej cíl, hledej prostor,“
řekl vítr.
A přiletěli divocí ptáci, kteří
odlétají a vracejí se, i ti,
kteří odlétají a nevracejí se,
a volali shora:
„Cíl je cesta!“
„Nevěř jim,“ pokřikovali zdola
domácí ptáci, kteří jsou rozvážní,
a proto chodí v prachu.
„Cíl je místo, kde právě stojíš!“
„Ano?“ radoval se N. po tolikém putování
„Ale neraduj se, řekli ti pěší ptáci,
„každý přece ví, že my máme křídla.“
A roztáhli peroutky a zvedl se vítr a...
„A ty se taky pakuj,“ řekl vítr.
„Tvůj cíl tě očekává, kdes jej opustil.“
Od té doby, kudy chodí máš N.,
tudy dumá, kde a jaký cíl to opustil,
A je čím dál opuštěnější.“
Tady by mohl dnešní dodatek k Luciferově cestě do Butovic skončit. Ale neodpustím si, abych teď nezdůraznila, že citované básně pocházejí ze sbírky s názvem Papírové polobotky. Tam, kde jsme s Monikou vyrostly, býval obrovský německý hřbitov. Část zrušili úplně, jiné hroby museli původní nebožtíci postoupit jiným nebožtíkům – také několika našim spolužákům. Z té třídy, kde původ pro nás neznamenal nic.
Zdroj: Šrut, Pavel: Zlá milá Papírové polobotky, Torst, Praha 2017
05.04.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 75